32 Cdo 3067/2010

32 Cdo 3067/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobkyně MUDr. A. P., zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou,

se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně

České republiky, se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 4/2020, PSČ 130 00,

identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem,

se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, o zaplacení částky 519.950,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 232/2008,

o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna

2010, č. j. 30 Co 479/2009-89, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010, č. j. 30 Co

479/2009-89, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. dubna 2009, č.

j. 12 C 232/2008-54, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu

řízení.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 29. dubna 2009, č. j. 12 C

232/2008-54, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 258.274,90 Kč s úrokem z

prodlení tam uvedeným (výrok pod bodem I), co do částky 193.469,10 Kč s úrokem

z prodlení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení

(výrok pod bodem III). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2010,

č. j. 30 Co 479/2009-89, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku

pod bodem I změnil tak, že žalobu v této části zamítl (výrok pod bodem I), v

zamítavém výroku pod bodem II tento rozsudek potvrdil (výrok pod bodem II) a

rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu (zjištěného soudem prvního stupně a

doplněného v odvolacím řízení), že žalobkyně jako provozovatelka zdravotnického

zařízení poskytujícího zdravotní péči v oboru gynekologie – porodnictví a

žalovaná zdravotní pojišťovna uzavřely dne 9. ledna 2002 smlouvu o poskytování

a úhradě zdravotní péče. K ní pak strany pravidelně uzavíraly dodatky, jimiž

sjednávaly způsoby úhrady poskytnuté zdravotní péče a výpočty maximálních úhrad

a možných regulačních mechanismů. Takto byl stanoven způsob úhrady a výše

maximální úhrady dodatkem č. 14 ze dne 4. července 2006 a dodatkem č. 15 ze dne

9. srpna 2006 pro 1. pololetí 2006, dodatkem č. 16 ze dne 10. října 2006 pro 2. pololetí 2006 a dodatkem č. 17 ze dne 4. července 2007 pro rok 2007; dodatkem

č. 16, jenž byl uzavřen na období od 1. července 2006 do 31. prosince 2006,

bylo ujednáno, že zdravotní péče v tomto období bude hrazena podle vyhlášky

ministerstva zdravotnictví (dále též jen „ministerstvo“) č. 134/1988 Sb. s

omezením maximální úhradou, jejíž výpočet je zde stanoven, a za použití dalších

v něm uvedených regulačních opatření. Žalobkyně v souladu se smlouvou

předkládala žalované měsíční faktury za poskytnutou zdravotní péči. Za 1. pololetí 2006 vyúčtovala celkem 595.713,16 Kč, za 2. pololetí 2006 celkem

536.382,88 Kč, za 1. pololetí 2007 celkem 649.626,60 Kč a za 2. pololetí 2007

celkem 644.104,65 Kč. Faktury byly na podatelně žalované vždy upravovány tak,

aby zněly na částku odpovídající 1/6 předběžné úhrady stanovené v dodatcích pro

příslušné pololetí. Žalovaná prováděla vyúčtování poskytnuté a uhrazené

zdravotní péče; podklady, které žalobkyně v rámci vyúčtování předávala, zejména

rozpisy ošetřených pojištěnců v tom kterém období, nezpochybnila. Za 1. pololetí 2006 uhradila žalobkyni na zálohách částku 462.714,- Kč a doplatila

částku 35.119,- Kč, celkem tedy zaplatila částku 497.833,- Kč. Za 2. pololetí

2006 uhradila na zálohách částku 391.830,- Kč a doplatila částku 18.927,- Kč,

celkem tedy zaplatila částku 410.757,- Kč. Za 1. pololetí 2007 zaplatila

žalobkyni částku 548.544,- Kč včetně přiznané jednorázové bonifikace ve výši

47.945,- Kč, a za 2. pololetí 2007 jí zaplatila částku 546.101,- Kč včetně

bonifikace ve výši 4.013,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná je na

základě ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb.

oprávněna provádět regulaci úhrad

za poskytnutou zdravotní péči na základě zákonem stanovených podmínek a

způsobem uvedeným v zákoně a v prováděcím předpise. Zdůraznil, že ustanovení §

40 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., stanovící pojišťovnám povinnost poskytnout

zdravotnickým zařízením úhradu za zdravotní péči poskytnutou jejich

pojištěncům, nelze vykládat izolovaně od ustanovení § 17, pojišťovny tedy mají

povinnost provést úhradu, avšak maximálně v tom rozsahu, jak jej pro to které

období na základě zákonného zmocnění stanovilo ministerstvo vyhláškou, resp. jak byl určen vyhláškou vydanou na podkladě dohody přijaté v dohodovacím

řízení. Z posledně citovaného ustanovení odvolací soud dovodil, že není

podstatné, zda a jak byl způsob výpočtu úhrady řešen konkrétní smlouvou či

jejím dodatkem, neboť při stanovení výše úhrad za to které období je třeba

vycházet z vyhlášky. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud usoudil, že pro celé 1. pololetí roku 2006 je třeba při výpočtu maximální výše úhrady postupovat podle

vyhlášky č. 550/2005 Sb. ve znění vyhlášky č. 101/2006 Sb. Měsíční platby

žalobkyně totiž s ohledem na zjištěné okolnosti vyhodnotil jako zálohy na

konečnou úhradu a z ustanovení § 6 odst. 5 této vyhlášky dovodil, že celková

výše maximální úhrady je určena v příloze č. 5, podle jejíhož bodu A se

maximální úhrada určuje, a tedy je i splatná, až po ukončení hodnoceného

pololetí. S názorem soudu prvního stupně, že dodatkem č. 14 účastníci vyloučili

užití regulačních mechanismů, se odvolací soud též neztotožnil a uzavřel, že

žalobkyni náleží za toto období maximální výše úhrady stanovená uvedenou

vyhláškou (v novelizovaném znění), činící podle jeho výpočtu 452.569,- Kč. Stran 2. pololetí roku 2006 odvolací soud zdůraznil, že pro ně nebyl podzákonný

předpis stanovící maximální výši úhrady, a dovodil, že je proto třeba vycházet

z dodatku č. 16, přičemž neshledal podstatným, že k jeho uzavření došlo až v

průběhu tohoto období. Provedením výpočtu maximálních úhrad za toto období

podle sjednaného vzorce (totožného se vzorcem stanoveným vyhláškou č. 550/2005

Sb. ve znění vyhlášky č. 101/2006 Sb.) dospěl k částce 410.756,37 Kč. Při

výpočtu maximální výše úhrady za rok 2007 vyšel odvolací soud shodně se soudem

prvního stupně z vyhlášky č. 619/2006 Sb. a dospěl k částce 498.561,64 Kč pro

1. pololetí a k částce 528.514,36 Kč pro 2. pololetí. Po připočtení obou přiznaných bonifikací odvolací soud uzavřel, že žalobkyni za

zdravotní péči poskytnutou v letech 2006 a 2007 náleží maximální úhrada ve výši

1.942.359,20 Kč, bylo-li jí proto uhrazeno 2.003.232,- Kč, tedy více, než mělo

být, není její požadavek na úhradu další částky opodstatněný. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, podle obsahu dovolacích

námitek toliko ve výrocích o věci samé, opírajíc jeho přípustnost ve vztahu k

měnícímu výroku pod bodem I o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského

soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a ve vztahu k potvrzujícímu výroku pod

bodem II o ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. a co do důvodů odkazujíc na

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.

ř., jehož prostřednictvím lze namítat,

že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka především zpochybnila závěr odvolacího soudu, že žalovaná je

oprávněna provádět regulaci úhrad za poskytnutou zdravotní péči; podle jejího

názoru lze z ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb. dovodit pouze oprávnění k

regulaci objemu poskytnuté zdravotní péče. Dovolatelka namítla, že pojištěnec má právo na poskytnutí zdravotní péče a

zdravotní péče, jejímž poskytnutím zdravotnické zařízení překročí sjednanou

maximální úhradu, by jinak musela být uhrazena z prostředků veřejného

zdravotního pojištění jinému zdravotnickému zařízení, které by tuto péči

poskytlo, ledaže by šlo o péči zbytečnou. To však žalovaná netvrdí a pouze

mechanicky, s poukazem na dodatek smlouvy o poskytování zdravotní péče,

uplatňuje regulaci úhrad. Dovolatelka zdůraznila povinnost lékaře poskytovat

zdravotní péči „lege artis“ a vytkla odvolacímu soudu, že vychází jen z

podzákonných předpisů, že nevzal zřetel na ustanovení § 11 zákona č. 20/1966

Sb., o péči o zdraví lidu a článek 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a

že chybně vyložil ustanovení § 11, § 17 a § 40 zákona č. 48/1997 Sb. Vyjádřila

přesvědčení, že nebylo-li prokázáno, že poskytla péči zbytečně nebo s vyššími

než nezbytnými náklady, nemůže žalovaná jen na základě překročení limitu

maximální úhrady požadovat vrácení úhrady či péči nehradit, neboť by se tak

bezdůvodně obohatila. Zdůraznila, že může poskytovat jen takový rozsah

zdravotní péče, jaký si vyžaduje stav jejích pacientek, a klade otázku, zda má

odmítat registrovat nové pacientky či nemá ošetřovat v nutném rozsahu své

registrované pacientky a provádět preventivní prohlídky. Závěrem dovolatelka podrobila kritice postup žalované, která u ní objednává

neomezený rozsah zdravotní péče, avšak vždy až v průběhu sledovaného období či

po jeho skončení překládá návrh výpočtu maximální úhrady, jenž je ve

skutečnosti jen statistickým průměrem úhrady za jednu pojištěnku porovnaným se

stejným statistickým průměrem z předcházejícího období minulého roku. Dovolatelka zpochybňuje, že se skutečně jedná o regulaci, brojí též proti

postupu žalované, která se zabývá pouze úpravou součtu vyúčtovaných úhrad, aniž

byla schopna sdělit, které ze vstupních hodnot krátí, a namítá, že za tohoto

stavu je správnost součtu neověřitelná. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve

výroku pod bodem I a věc (v tomto rozsahu) vrátil odvolacímu soudu k dalšímu

řízení a aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu též ve výroku pod bodem II a

rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a věc (v tomto rozsahu)

vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného

zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve

otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.

Dovoláním lze totiž napadnout

pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1

o. s. ř.). Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I je přípustné podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku

odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání proti potvrzujícímu výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu není

přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky

tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního

stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo

zrušeno odvolacím soudem). Je však přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť Nejvyšší soud dospěl k

závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázku

uplatnění stanovených regulačních mechanismů při určení výše nároku na úhradu

za poskytnutou zdravotní péči z prostředků veřejného zdravotního pojištění

totiž odvolací soud řešil odlišně od způsobu, jímž k jejímu řešení ve svých

(později vydaných) rozhodnutích přistoupil Nejvyšší soud a též Ústavní soud

(srov. § 237 odst. 3 o. s. ř., část věty před středníkem, podle něhož

rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Dlužno v té souvislosti dodat, že dovolatelka při své argumentaci vztahující se

k přípustnosti dovolání zřejmě přehlédla, že ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. doznalo v důsledky novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. července 2009 podstatných změn. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je

dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a

dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť nikoliv všem dovolacím námitkám

lze přisvědčit. Vzhledem k dovoláním nezpochybněnému (a tudíž dovolacímu přezkumu

nepodléhajícímu) závěru odvolacího soudu o tom, že nároky dovolatelky na úhradu

za zdravotní péči poskytnutou v roce 2006 vznikly vždy po uplynutí příslušného

kalendářního pololetí (jak je třeba chápat nepřesnou formulaci o tom, kdy se

tyto nároky staly splatnými), je pro posouzení věci rozhodné znění zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých

souvisejících zákonů, ve znění novely provedené s účinností od 1. dubna 2006

zákonem č.

117/2006 Sb., resp. též ve znění pozdějších novel, jež nabyly

účinnosti v letech 2006 a 2007. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném

do 31. prosince 2007, pojištěnec má právo na výběr lékaře či jiného odborného

pracovníka ve zdravotnictví a zdravotnického zařízení s výjimkou závodní

zdravotní služby, kteří jsou ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní

pojišťovně; toto právo může uplatnit jednou za tři měsíce. Zvolený lékař může

odmítnout přijetí pojištěnce do své péče pouze tehdy, jestliže by jeho přijetím

bylo překročeno únosné pracovní zatížení lékaře tak, že by nebyl schopen

zajistit kvalitní zdravotní péči o tohoto nebo o ostatní pojištěnce, které má

ve své péči. Jiná vážná příčina, pro kterou může zvolený lékař odmítnout

přijetí pojištěnce, je též přílišná vzdálenost místa trvalého nebo přechodného

pobytu pojištěnce pro výkon návštěvní služby. Míru únosného pracovního zatížení

a závažnost příčiny pro nepřijetí pojištěnce do své péče posuzuje zvolený

lékař. Lékař nemůže odmítnout pojištěnce ze stanoveného spádového území a v

případě, kdy se jedná o neodkladnou péči. Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, jež bylo v této podobě účinné též v rozhodné době (v letech 2006 a

2007), za účelem zajištění věcného plnění při poskytování zdravotní péče

pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna a ostatní zdravotní

pojišťovny, zřízené podle zvláštního zákona, smlouvy se zdravotnickými

zařízeními o poskytování zdravotní péče (věta první). Smlouvy se nevyžadují při

poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče pojištěnci (věta druhá). Podle ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 31. května 2006, hodnoty bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního

pojištění a regulační omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z

veřejného zdravotního pojištění se vždy na následující kalendářní rok dohodnou

v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a

ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení

poskytovatelů jako zástupců smluvních zdravotnických zařízení. Svolavatelem a

garantem řádného průběhu dohodovacího řízení je Ministerstvo zdravotnictví. Dojde-li k dohodě, posoudí její obsah Ministerstvo zdravotnictví z hlediska

souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Je-li výsledek dohody v souladu

s právními předpisy a veřejným zájmem, vydá jej Ministerstvo zdravotnictví jako

vyhlášku. Nedojde-li v dohodovacím řízení k výsledku do 90 dnů před skončením

příslušného kalendářního roku nebo shledá-li Ministerstvo zdravotnictví, že

výsledek dohodovacího řízení není v souladu s právními předpisy nebo veřejným

zájmem, stanoví hodnoty bodu, výši úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního

pojištění a regulační omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z

veřejného zdravotního pojištění na následující kalendářní rok Ministerstvo

zdravotnictví vyhláškou (ve znění účinném od 1. června 2006 do 31. prosince

2007 se jednalo o odstavec 6). Podle ustanovení § 40 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb.

(jež po dobu účinnosti

zákona nedoznalo změn) zdravotní pojišťovny jsou povinny uhradit zdravotnickým

zařízením, popřípadě jiným subjektům, které v souladu s tímto zákonem poskytly

zdravotní péči pojištěncům, tuto poskytnutou péči ve lhůtách sjednaných ve

smlouvě (§ 17). Pokud není mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým

zařízením, popřípadě jiným subjektem poskytujícím zdravotní péči, smlouva

sjednána, jsou zdravotní pojišťovny povinny poskytnutou zdravotní péči uhradit

za stejných podmínek jako zdravotnickým zařízením, se kterými zdravotní

pojišťovna uzavřela smlouvu podle § 17 odst. 1. Podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., účinného do 31. března

2012, zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a

právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Podmínky poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních stanoví

zvláštní zákony. Podle článku 3 odst. 2 přílohy vyhlášky č. 457/2000 Sb., kterou se vydávají

rámcové smlouvy, účinné do 15. června 2006, zdravotnické zařízení a) poskytuje

hrazenou zdravotní péči v souladu s právními předpisy v odbornostech a rozsahu

dohodnutých a vymezených ve smlouvě, pro které je věcně nebo technicky vybaveno

a personálně zajištěno, a k) neodmítne přijetí pojištěnce do své péče s

výjimkou důvodů uvedených v § 11 odstavci 1 písmenu b) zákona č. 48/1997 Sb. Podle odstavce 3 písm. a) tohoto ustanovení pojišťovna uhradí zdravotnickému

zařízení provedenou hrazenou zdravotní péči, průkazně zdokumentovanou a

odůvodněně poskytnutou jejím pojištěncům v souladu s právními předpisy a

smlouvou. Podle článku 3 odst. 2 přílohy vyhlášky č. 290/2006 Sb., kterou se vydává

rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví o rámcových smlouvách, účinné od 16. června 2006 do 31. prosince 2006, zdravotnické zařízení a) poskytuje hrazenou

zdravotní péči v souladu s právními předpisy v odbornostech dohodnutých a

vymezených ve smlouvě, pro které je věcně a technicky vybaveno a personálně

zajištěno, v rozsahu alespoň 35 ordinačních hodin rozdělených do 5 pracovních

dnů týdně, d) poskytuje hrazenou zdravotní péči ”lege artis” bez nadbytečných

nákladů, vždy však se zřetelem k tomu, aby potřebného diagnostického nebo

léčebného efektu bylo dosaženo s ohledem na individuální zdravotní stav

pojištěnce, a h) neodmítne přijetí pojištěnce do své péče s výjimkou důvodů

uvedených v § 11 odst. 1 písm. b) zákona. Podle odstavce 3 písm. a) pojišťovna

uhradí zdravotnickému zařízení provedenou hrazenou zdravotní péči, průkazně

zdokumentovanou a odůvodněně poskytnutou jejím pojištěncům v souladu s právními

předpisy a smlouvou. Podle článku 3 odst. 2 přílohy č. 2 vyhlášky č. 618/2006 Sb., kterou se

vydávají rámcové smlouvy, účinné od 1.

ledna 2007, zdravotnické zařízení a)

poskytuje hrazenou zdravotní péči v souladu s právními předpisy v odbornostech

a rozsahu dohodnutých a vymezených ve smlouvě, pro které je věcně a technicky

vybaveno a personálně zajištěno, e) poskytuje hrazenou zdravotní péči "lege

artis" bez nadbytečných nákladů, vždy však se zřetelem k tomu, aby potřebného

diagnostického nebo léčebného efektu bylo dosaženo s ohledem na individuální

zdravotní stav pojištěnce, j) neodmítne přijetí pojištěnce do své péče s

výjimkou důvodů uvedených v § 11 odstavci 1 písmenu b) zákona. Podle odstavce 3

písm. a) pojišťovna uhradí zdravotnickému zařízení provedenou hrazenou

zdravotní péči, průkazně zdokumentovanou a odůvodněně poskytnutou jejím

pojištěncům i pojištěncům z EU, kteří si pojišťovnu vybrali jako výpomocnou

instituci při realizaci práva Evropské unie v souladu s právními předpisy a

smlouvou. Dovolatelka se mýlí v názoru, že z ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb. lze

dovodit pouze oprávnění k regulaci objemu poskytnuté zdravotní péče, nikoliv k

regulaci úhrad za poskytnutou zdravotní péči. Již samotná dikce tohoto

ustanovení (jeho jazykové vyjádření) neskýtá prostor pro jiný výklad, než že je

tomu právě naopak, jedná-li se o výši úhrad zdravotní péče hrazené ze

zdravotního pojištění a o regulační omezení objemu poskytnuté zdravotní péče

hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Pro správnost tohoto závěru zcela

spolehlivě svědčí též předmět úpravy uvedeného zákona, jímž není samotná

zdravotní péče, nýbrž toliko způsob jejího financování z prostředků veřejného

zdravotního pojištění, a též důvodová zpráva k tomuto zákonu, podle níž

zdravotní pojišťovny budou oprávněny i nadále k omezení úhrady zdravotní péče

zdravotnickým zařízením v případech, kdy podstatným způsobem překračují

průměrné náklady na zdravotní péči. Důvodná není ani ta dovolací námitka, jejímž prostřednictvím dovolatelka brojí

proti způsobu, jímž odvolací soud vyložil ustanovení § 40 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. Odvolací soud postupoval správně, jestliže toto ustanovení,

ukládající zdravotním pojišťovnám povinnost k úhradě poskytnuté zdravotní péče

ve sjednaných lhůtách, vyložil v souvislosti s ustanovením § 17 tohoto zákona,

podle něhož výše těchto úhrad podléhá regulačním omezením. Opačný přístup, tj. vytržení vykládaného ustanovení z kontextu právní normy, by byl flagrantním

porušením ustálených interpretačních pravidel, nehledě na to, že by nutně vedl

k takovým důsledkům, jež dovolatelka ve své argumentaci ani neprosazuje, totiž

k úplnému popření principu zakotvenému v ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb.,

podle něhož výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči podléhá regulaci. Pro

úplnost lze odkázat na nález pléna Ústavního soudu ze dne 10. července 1996

uveřejněný pod č.

206/1996 Sb., v němž Ústavní soud vyložil, že systém

veřejného zdravotního pojištění je jako každý pojišťovací systém limitován

objemem finančních prostředků, který získává na základě povinnosti platit

pojistné na všeobecné zdravotní pojištění, a že objem finančních zdrojů na

úhradu zdravotní péče jako limitující faktor veřejného zdravotního pojištění je

přímo obsažen v článku 31 větě druhé Listiny základních práv a svobod, jež

nárok občanů na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky váže na ústavní

požadavek a rámec veřejného pojištění. Odvolací soud však pochybil, a v tomto ohledu je dovolání opodstatněné,

jestliže limity stanovené regulačními mechanismy pojal jako absolutní a shledal

proto právně nevýznamnou argumenci dovolatelky založenou na právu pojištěnce na

poskytnutí zdravotní péče „lege artis“ hrazené z prostředků veřejného

zdravotního pojištění. Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo

3507/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, že

aplikaci ustanovení třetí věty § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., podle něhož

při poskytnutí nutné a neodkladné péče pojištěnci se smlouva o poskytování

zdravotní péče nevyžaduje, nelze omezit jen na situace, kdy zdravotnické

zařízení nemá uzavřenou žádnou smlouvu s příslušnou zdravotní pojišťovnou. Zdůraznil, že zdravotnické zařízení, jež má se zdravotní pojišťovnou uzavřenou

smlouvu a po vyčerpání sjednaného finančního limitu poskytlo nutnou a

neodkladnou péči pojištěnci zdravotní pojišťovny, nemůže být z hlediska úhrady

této péče v horším postavení než zdravotnické zařízení, jež s příslušnou

zdravotní pojišťovnou nemá smlouvu o poskytování zdravotní péče vůbec uzavřenu. Z toho pak dovodil, že ustanovení třetí věty § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. platí pro poskytnutí neodkladné péče pojištěnci zdravotní pojišťovny též v tom

případě, že zdravotnické zařízení má smlouvu uzavřenu a smluvně dohodnutý objem

zdravotní péče vyčerpalo. Nejvyšší soud uzavřel, že pokud zdravotnické zařízení

poskytlo nutnou a neodkladnou péči pojištěnci zdravotní pojišťovny, je

příslušná zdravotní pojišťovna povinna tuto péči mu uhradit i v situaci, že

dohodnutý finanční limit byl v daném období vyčerpán. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 13. září 2011, sp. zn. I. ÚS 2785/08, jenž je

veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, vyhodnotil jako právně

významnou argumentaci stěžovatelky, provozovatelky zdravotnického zařízení, že

v období, za něž jí byla zdravotní pojišťovnou krácena za použití regulačních

mechanismů úhrada za poskytnutou zdravotní péči, poskytovala jen nezbytnou

zdravotní péči „lege artis“ v souladu s právními předpisy a bez zbytečných

nákladů, leč vždy se zřetelem k tomu, aby potřebného léčebného efektu bylo

dosaženo s ohledem na individuální zdravotní stav pojištěnce. Ústavní soud

shledal podstatu věci v ústavně konformním posouzení otázky, zda stěžovatelka v

daném období překročila sporné náklady z nezbytných důvodů, tedy aby nutného

léčebného efektu bylo dosaženo s ohledem na individuální zdravotní stav

konkrétních pojištěnců.

Postup obecných soudů, které k námitkám stěžovatelky

nezaujaly podrobnější stanovisko a odkázaly pouze na znění smlouvy o

poskytování zdravotní péče, vyhodnotil jako paušální interpretaci, bez

rozlišování zvláštností konkrétního případu, jíž došlo k porušení práva

stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud podpůrně odkázal též na závěry

shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež shledal ústavně konformními a

k nimž dodal, že tyto závěry – samy o sobě – nepokrývají všechny v úvahu

přicházející případy, kdy lze smluvně dohodnutý objem zdravotní péče překročit.

Je zřejmé, že z pohledu citovaných závěrů, jež lze bez dalšího vztáhnout též na

poměry souzené věci a od nichž se Nejvyšší soud nehodlá odchýlit (neboť

neshledává k tomu důvod), není napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné.

Zbývajícími námitkami, jejichž prostřednictvím dovolatelka předkládá otázky,

které odvolací soud neřešil, neboť na nich své rozhodnutí nezaložil, se

Nejvyšší soud, jenž je soudem výlučně přezkumným, zabývat nemohl.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta

první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2,

části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech

řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo

zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního

stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení § 243b

odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.

1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2012

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu