32 Cdo 3101/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně A. P. a.s., proti žalovanému F. K., o návrhu žalovaného na obnovu řízení o zaplacení 2 129 861,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v K. pod sp. zn. 7 C 207/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v P. ze dne 30. listopadu 2006, č.j. 61 Co 583/2006-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v P. shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 26. ledna 2006, č.j. 7 C 207/2005-50, kterým Okresní soud v K. zastavil odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání a rozhodl o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které opřel o tvrzené pochybení odvolacího soudu při projednání jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení. Dovolatel nesouhlasí s tím, že nebylo vyhověno jeho žádostem o ustanovení právního zástupce a o osvobození od soudních poplatků. Jelikož tak neučinil soud prvního stupně, očekával nápravu od odvolacího soudu, což se však nestalo. Dovolatel požádal o osvobození od soudních poplatků, o předběžné opatření, pozastavení nařízené exekuce a navrhl, aby dovolací soud vrátil spis k projednání odvolacímu soudu s doporučením, aby mu byl přidělen právní zástupce.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 o. s. ř., když usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není usnesením ve věci samé. Věcí samou se totiž rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé je takové rozhodnutí soudu, jímž se v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2001, svazek 3, pod č. C 264, str. 71).
Ostatně závěr, podle kterého proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není dovolání přípustné, Nejvyšší soud formuloval již v usnesení ze dne 28. března 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 102.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu