32 Cdo 3111/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní
věci žalobkyně M. P. spol. s r.o., zastoupené JUDr. V. M., advokátem, proti
žalované S.-S., spol. s r.o. „v likvidaci“, zastoupené Mgr. A. B., advokátkou,
o 117.491,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn.
47 Cm 45/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
10. února 2009, č. j. 12 Cmo 279/2008-297, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž odvolací soud
potvrdil v pořadí třetí rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. dubna 2008,
č. j. 47 Cm 45/2001-272, ve výroku ve věci samé, kterým bylo stejně jako
předchozími rozsudky žalované uloženo zaplatit žalobkyni 117.491,- Kč s 9%
úroky z prodlení od 2. února 2000 do zaplacení jako část kupní ceny za zboží
dodané podle kupní smlouvy ze dne 16. září 1999, č. 257-99 ve znění jejího
dodatku ze dne 21. září 1999, není přípustné dle ust. § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno předtím rozhodnutí ve věci samé, jímž soud prvního stupně
rozhodl jinak, a které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím
proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo
shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka, která v dovolání uvedla, že „nesouhlasí se skutkovými a právními
závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu, na kterých je napadené
rozhodnutí vydané“, žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž řešení by
dovolací soud své rozhodnutí založil a která by byla pro jeho rozhodnutí
určující (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp.
zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004,
pod číslem 132) výslovně nevymezila, a nelze ji dovodit ani z obsahu dovolání.
Její výhrada, že soudy obou stupňů pochybily, neshledaly-li za důvodnou a
prokázanou její procesní obranu založenou na tvrzení, že jí byla v důsledku
porušení smluvních povinností žalobcem způsobena škoda, postrádá potřebný
judikatorní přesah, neboť jde o právní posouzení zjištěného skutkového stavu s
dopadem jen pro posuzovanou věc a napadené rozhodnutí proto zásadně právně
významným nečiní.
Ani výtka dovolatelky, že došlo k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné právní posouzení věci, protože soud prvního stupně poté, co rozhodl o
koncentraci řízení, ji poučoval o povinnosti tvrzení a navrhování důkazů, a tím
bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, nemůže přípustnost dovolání
založit. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací
přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež
způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z
pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda
dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně
uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění
(zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní
otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tato výtka nadto směřuje proti
procesnímu postupu soudu prvního stupně a nikoliv proti postupu odvolacího
soudu, který naopak své skutkové závěry opřel pouze o důkazy navržené žalovanou
do uplynutí lhůty určené v usnesení o koncentraci řízení.
Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla
založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou
otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího
soudu nejde. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalovaná neprokázala
důvodnost své procesní obrany, že jí byla porušením smluvních povinností
žalobkyně způsobena škoda, a uložil jí zaplatit žalobkyni částku požadovanou
žalobou, představující dosud nezaplacenou část kupní ceny, jejíž výše byla mezi
účastníky řízení nesporná, nelze mu vytknout, že by tyto otázky řešil v rozporu
s ustanovením § 409 obchodního zákoníku.
Lze proto uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako
nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni v
souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu