32 Cdo 3130/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v
právní věci žalobkyně T. a.s., zastoupené JUDr. Ing. I. R., advokátem, proti
žalované R. B., s.r.o., zastoupené H. K., advokátkou, o 286.058,10 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 59/2002, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března
2009, č. j. 2 Cmo 353/2006-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
12.257,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Ing. I. R. do tří dnů od právní moci
usnesení.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v
Olomouci poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 32
Cdo 2887/2007-171, zrušil jeho rozsudek ze dne 8. února 2007, č. j. 2 Cmo
353/2006-140, v části, v níž jím byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
6. dubna 2006, č. j. 1 Cm 59/2002-115, změněn tak, že žaloba o zaplacení částky
212.762,20 Kč byla zamítnuta, potvrdil shora uvedený rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku ve věci samé, kterým bylo žalované uloženo tuto částku jako
smluvní pokutu za prodlení se zaplacením kupní ceny za dodané zboží sjednané
smlouvou ze dne 9. dubna 1996, č. 00790-96, žalobkyni zaplatit, není přípustné
dle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání
v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka spatřuje
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí jednak ve skutečnosti, že v době
vydání napadeného rozhodnutí již podle informací, jež má k dispozici, nebyla
žalobkyně v řízení aktivně legitimována, protože v průběhu předchozího
dovolacího řízení měla pohledávku, jež je předmětem řízení, postoupit
společnosti O., a.s., dále v posouzení, zda a kdy se žalovaná dostala do
prodlení se zaplacením sporných faktur, když tato otázka byla posuzována
odvolacím soudem v jiné věci rozdílně, a konečně v tom, že se soudy nezabývaly,
zda a kdy byly předmětné faktury žalované doručeny. Žádná z těchto otázek však
nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky
proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem
130).
Námitka, že v době, kdy ve věci rozhodl odvolací soud, již nebyla žalobkyně v
řízení aktivně legitimována, protože pohledávku, jež je předmětem řízení,
postoupila, není přípustná s ohledem na ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.,
podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci
samé. Aktivní legitimace žalobkyně zcela jednoznačně vyplynula z provedeného
dokazování a mezi účastníky byla nesporná. V průběhu předchozího řízení nebyla
přednesena žádná tvrzení a navrženy žádné důkazy o opaku, a jde tak o zcela
novou skutečnost.
Pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. jsou nevýznamné námitky, že odvolací soud se nedostatečně zabýval
zjišťováním, zda a kdy se žalovaná dostala do prodlení a zda jí byly doručeny
předmětné faktury, protože jde o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím nemůže být
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla
založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou
otázku, tj. posouzení, zda a kdy se dostala žalovaná do prodlení, v rozporu s
hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde.
Dovolatelka nevznáší vůči právnímu posouzení žádnou konkrétní výtku a pouze
poukazuje na to, že tato otázka je odvolacím soudem posuzována rozdílně. Dospěl-
li však odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že mezi
účastníky byla smlouvou ze dne 9. dubna 1996, sjednána smluvní pokuta ve výši
0,1 % denně z částek neuhrazených ke dni splatnosti uvedenému na jednotlivých
fakturách vystavených žalobkyní, na němž své rozhodnutí založil, přičemž v
zásadě převzal právní posouzení tohoto ujednání Nejvyšším soudem v rozsudku ze
dne 19. listopadu 2008, č. j. 32 Cdo 2887/2007-171, nelze mu vytknout, že by
tyto otázky řešil v rozporu s ustanovením § 544 odst. 1 a 2 občanského
zákoníku, a posouzení obsahu dohody účastníků má nadto dopad pouze na
projednávanou věc.
Lze proto uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.),
jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s.
ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, protože dovolání žalované
bylo odmítnuto. Vznikla jí tak povinnost nahradit žalobkyni její náklady
řízení, sestávající z odměny advokáta za zastoupení v řízení v jednom stupni
(dovolací řízení) určené podle ustanovení § 3 odst. 1, bodu 6., § 10 odst. 3, §
14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1.
září 2006 částkou 10.000,- Kč, z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z 19% daně z
přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy částku ve výši 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat
výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu