32 Cdo 2887/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky
Vackové v právní věci žalobkyně T. a.s., zastoupené JUDr. Ing. I. R.,
advokátem, proti žalované R. B., s.r.o., zastoupené Mgr. H. K., advokátkou, o
zaplacení částky 286.058,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 59/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2007, č.j. 2 Cmo 353/2006-140, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2007, č.j. 2 Cmo
353/2006-140, se v II. a III. bodě výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně uplatnila žalobou po žalované nárok na smluvní pokutu za
prodlení se zaplacením kupní ceny za zboží dodávané žalobkyní žalované v
letech 1998 až 1999.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 4. 2006, č.j. 1 Cm
59/2002-115, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 212.762,20 Kč,
zamítl žalobu co do 73.295,90 Kč a rozhodl o nákladech řízení mezi
účastnicemi. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy ze dne 9. 4. 1996 a
následných telefonických či písemných objednávek dodávala žalobkyně v období od
2. 1. 1998 do 4. 11. 1999 léčiva a zdravotnický materiál do lékárny provozované
žalovanou; sjednanou cenu za toto zboží v souladu se smluvním ujednáním
vyúčtovala fakturami. Z celkových 132 vystavených faktur uhradila žalobkyně
prvních 99 faktur po lhůtě splatnosti. Smlouva obsahovala ujednání o smluvní
pokutě, podle něhož „v případě pozdní úhrady faktury zaplatí kupující smluvní
pokutu z prodlení ve výši 0,1% za každý den prodlení.“ Smlouvu posoudil soud
jako smlouvu rámcovou, na jejímž základě vznikaly jednotlivé kupní smlouvy
dodáním zboží žalované. Ujednání o smluvní pokutě považoval soud za platné,
přičemž dovodil, že základem pro výpočet smluvní pokuty stanovené procentem
byla fakturovaná částka, s jejíž úhradou byl dlužník v prodlení. Přiznaná
smluvní pokuta ve výši 212.762,20 Kč odpovídá celkové výši prvých 99
fakturovaných ( a zároveň dlužných ) částek a délce prodlení s jejich úhradou.
Odvolací soud shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I.
stupně v části, v níž byla žaloba zamítnuta. Rozsudek týkající se přiznané
smluvní pokuty ve výši 212.762,20 Kč změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvého stupně o obsahu ujednání o smluvní pokutě, toto ujednání
však posoudil jako neurčité, tudíž dle § 37 odst. 1 občanského zákoníku
neplatné. Dle odvolacího soudu neobsahuje smlouva žádný údaj o tom, z jakého
základu má být vypočtena smluvní pokuta stanovená procentem, přičemž „je
nepochybné, že neexistuje pouze jeden základ, ze kterého by se mohla smluvní
pokuta v tomto případě požadovat, a právě proto je určení tohoto základu ve
smluvním ujednání naprosto nezbytné“. Chybějící část ujednání o smluvní pokutě
nelze dle názoru odvolacího soudu nahradit výkladem dle § 266 obchodního
zákoníku, neboť výkladem nelze nahrazovat část projevu vůle, která chybí.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním
směřujícím do výroku, jímž byla žaloba zamítnuta a do souvisejících výroků o
nákladech řízení. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci ( §
241a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ), neboť dle jejího názoru
odvolací soud nesprávně aplikoval, resp. vůbec neaplikoval ustanovení § 266
obchodního zákoníku ( obch.zák. ), § 35 odst. 2 a § 544 občanského zákoníku (
obč.zák. ). Poukazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
32 Odo 119/2003. Je přesvědčena o tom, že ujednání o smluvní pokutě je
srozumitelné, vyplývá z něj, že základem pro výpočet smluvní pokuty má být vždy
ta která fakturovaná částka a připouští i výklad soudu I. stupně, podle něhož
je základem fakturovaná dlužná částka. V daném případě totiž byla fakturovaná
částka vždy rovna částce dlužné, tato dvojí možnost výkladu sporného ujednání
obsaženého ve smlouvě tudíž nemá na posouzení konkrétního žalovaného nároku
žádný vliv. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu ( o.s.ř. ), neboť směřuje proti té části rozsudku
odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé,
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů (§
242 odst. 3 věta prvá o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že ujednání o smluvní
pokutě obsažené ve smlouvě uzavřené mezi účastnicemi ve znění „v případě pozdní
úhrady faktury zaplatí kupující smluvní pokutu z prodlení ve výši 0,1% za každý
den prodlení“, je pro neurčitost neplatné (§ 37 odst. 1 obč.zák.), neboť v něm
není určen ( chybí ) základ pro výpočet smluvní pokuty stanovené procentem, a
tento nedostatek nelze nahradit výkladem dle § 266 obch. zák.
Odvolací soud však opominul, že ustanovení § 266 obch.zák. je mimo
jiné projevem soukromoprávní zásady, že smlouvy mají být plněny. Bývají
uzavírány proto, aby platily, aby se jimi strany řídily. Uvedené platí přesto,
že smlouvy zpravidla nebývají formálně dokonalé. Z tohoto důvodu též odst. 1
uvedeného ustanovení dává přednost projevu vůle před jeho jazykovým vyjádřením,
uvádí-li, že se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže
tento úmysl byl straně, které byl určen, znám nebo jí znám být musel. Totéž v
obecné rovině upravuje § 35 odst. 2 obč.zák. Tentýž předpis též výslovně
stanoví princip ochrany dobré víry toho, komu byl právní úkon určen ( § 35
odst. 3 obč.zák. ). Tento princip je konkretizován odstavcem čtvrtým § 266
obch.zák., podle něhož projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý
výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v
jednání tohoto výrazu použila. Výkladová pravidla obsažená v § 266 obch. zák.,
umožňují vykládat projev vůle mimo jiné též podle významu, který by mu
zpravidla přikládala osoba v postavení adresáta, které byl projev vůle určen a
výrazy používané v obchodním styku podle významu, který se jim zpravidla v
tomto styku přikládá (druhý odstavec tohoto ustanovení).
Z obsahu ujednání o smluvní pokutě, jak jej soudy zjistily a vychází z něj i
soud dovolací, jednoznačně vyplývá vůle zajistit smluvní pokutou splnění
závazku zaplatit včas fakturovanou částku, neboť smluvní pokuta byla sjednána
pro případ prodlení s její platbou („v případě pozdní úhrady faktury zaplatí
kupující smluvní pokutu z prodlení…“). Strany nepochybně projevily vůli
stanovit i výši smluvní pokuty procentem z určité částky („…….ve výši 0,1% za
každý den prodlení“).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí zaměňuje projev vůle a konkrétní výraz, jímž
by měl být výslovně určen základ, z něhož by měla být smluvní pokuta stanovena.
Takový výraz ve smlouvě postrádá. Zákonný termín „výraz“ však může znamenat i
určitý soubor slov, nikoli pouze slovo jediné. V daném případě se za takový
výraz, jímž je projevena vůle směřující k určení základu pro stanovení smluvní
pokuty určené procentem, dá považovat formulace „prodlení s pozdní úhradou
faktury“.
Vzhledem k formulaci ujednání o smluvní pokutě jako „smluvní pokutě z prodlení“
pro případ „pozdní úhrady faktury“ lze při použití citovaného pravidla § 266
odst. 2 obch. zák. vyloučit, aby se základ, z něhož má být smluvní pokuta
vypočtena, odvíjel od částky vyšší než té, která byla fakturována. Vzhledem k
výslovné formulaci (výrazu) „smluvní pokuta z prodlení“ a způsobu stanovení
smluvní pokuty procentem, vazbou na délku prodlení lze uvažovat též o tom, že
vůlí smluvních stran mohlo být stanovení smluvní pokuty pouze z té části
fakturované částky, s níž dlužník v prodlení skutečně byl. V úvahu tedy
přichází pouze dvojí výklad tohoto ujednání: 1) smluvní pokuta se počítá z
fakturované částky ( výklad žalobkynin ), 2) smluvní pokuta se počítá z té
části fakturované částky, s jejíž úhradou byl dlužník v prodlení ( výklad soudu
I. stupně).
Ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě uzavřené mezi účastnicemi tedy
evidentně obsahuje výraz připouštějící různý výklad. Odvolací soud proto
pochybil, jestliže takovýto projev vůle nevyložil v souladu s pravidly danými §
266 obchodního zákoníku, konkrétně též dle odstavce 4, který na popsanou
situaci pamatuje a podle něhož projev vůle, připouštějící různý výklad, je
třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto
výrazu použila. Právní posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je tedy nesprávné.K obdobným závěrům
došel Nejvyšší soud již v žalobkyní zmiňovaném rozsudku sp. zn. 32 Odo 119/2003
a též v rozsudku sp. zn. 32 Odo 1085/2006.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu,
včetně závislého výroku o nákladech řízení, zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o.
s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu