32 Odo 1085/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobce: T. a. s., zast. JUDr. Ing. I. R., advokátem, proti žalovanému R.-M.,
s. r. o., zastoupené JUDr. Z. F., advokátkou, o zaplacení 654.451,70 Kč,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 Cm 253/2000, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2006, č.j. 5 Cmo
130/2005-86, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2006, čj. 5 Cmo 130/2005-86 a
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2004, čj. 31 Cm 253/200-64, se
zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 3. 2006, č.j. 5 Cmo 130/2005-86
potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2004, č.j. 31 Cm
253/2000-64, jímž tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení
654.451,70 Kč a rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že s ohledem na námitky
odvolatele částečně zopakoval dokazování, a to rámcovou smlouvou o prodeji
zboží z 9. 6. 1996, č. 00801-96, bodem 6.1, v němž si účastníci mj. sjednali,
že „v případě pozdní úhrady faktury zaplatí kupující smluvní pokutu z prodlení
ve výši 0,1% za každý den prodlení“, neboť sporným zůstala otázka platnosti
sjednání smluvní pokuty.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. 6.1.
předmětné smlouvy obsahuje pouze ujednání o procentní sazbě smluvní pokuty,
nikoliv však již ujednání o základu, z něhož má být smluvní pokuta počítána. V
ujednání o smluvní pokutě tak chybí nezbytná náležitost, a to způsob určení
výše smluvní pokuty (§ 544 obč. zák.)
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že chybějící nedostatek jedné z
podstatných náležitostí ujednání o smluvní pokutě nelze nahradit výkladem
tohoto právního úkonu dle ustanovení § 266 obch. zák. I v případě použití
výkladových pravidel uvedených v § 266 obč. zák. a vyložených v odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, č.j. 32 Odo 119/2003-83 v obdobné
věci, nelze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že smluvní pokuta ve výši
0,1% denně za prodlení se zaplacením faktury, měla být počítána z fakturované
kupní ceny. Tento závěr nelze dovodit z vůle smluvních stran, neboť stanoviska
účastníků jsou rozdílná a ujednání jednoznačně nelze vyložit ani podle § 266
odst. 2 obch. zák., neboť „běžný podnikatel“ by mohl toto ujednání vyložit tak,
že smluvní pokuta má být počítána z fakturované částky, ale i tak, že má být
počítána z dlužné částky. Kromě toho, je-li u ujednání o smluvní pokutě
obligatorně vyžadována písemná forma, musí být z takto zachyceného úkonu
rozpoznatelné, co jím bylo míněno, což v daném případě není naplněno.
Odvolací soud na základě uvedeného proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního,
neboť shledal, že je věcně správné.
Dovoláním ze dne 23. 6. 2006 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, neboť rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 119/2003 řešícím obdobnou
věc. Na jeho základě poté soudy rozhodly ve prospěch žalobce a uložily
povinnost zaplatit smluvní pokutu sjednanou v rámcové smlouvě shodně s
ujednáním posuzovaným v této věci.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě
obsažené v čl. 6 rámcové kupní smlouvy z 9. 6. 1996 je neplatné, protože
neobsahuje základ, z něhož má být dohodnutá procentní sazba smluvní pokuty
vypočtena a ani prostřednictvím výkladových pravidel (§ 266 obch. zák., popř. §
35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k jednoznačnému závěru, co je základem pro
výpočet smluvní pokuty, tj. zda fakturovaná či dlužná částka. V posuzované věci
se dle dovolatele shodovala fakturovaná i dlužná částka (žalovaná byla v
prodlení se zaplacením celé fakturované kupní ceny).
Dovolatel dále nesouhlasí i s názorem odvolacího soudu, že v daném případě
nebylo z písemného ujednání o smluvní pokutě rozpoznatelné co bylo tímto
úkonem míněno a je toho názoru, že již ze samotného nadpisu čl. 6 předmětné
smlouvy – Smluvní pokuta z prodlení – je zcela zřejmé, co bylo míněno a že šlo
o ujednání k tíži žalované.
Podle názoru dovolatele je předmětné ujednání o smluvní pokutě dostatečně
určité a srozumitelné a tím i platné a základem pro výpočet smluvní pokuty je
fakturovaná částka. Odvolací soud tedy rozhodl v rozporu s hmotným právem,
nepřihlédl k ust. § 266 obch. zák., popř. § 35 odst. 2 obč. zák. a § 544 obč.
zák., resp. tato ustanovení nesprávně aplikoval.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Žalovaný, jak to vyplývá z obsahu spisu, se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen
advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. S ohledem na čl. II. bod 2 a 3 zák.
č. 59/2005 Sb., dovolací soud dovolání projedná a rozhodne o věci podle
dosavadních předpisů, tj. podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. 3. 2005 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud se poté zabýval otázkou přípustnosti dovolání, a to s ohledem na
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel odkázal.
V posuzované věci směřuje dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž tento
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V takovém případě se
přípustnost dovolání řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné
proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené odvolacím soudem, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci samé.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípusnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tedy
založena pouze na posouzení otázek právních, a proto způsobilým dovolacím
důvodem je námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Námitky vytýkající
vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.] nebo vytýkající nesprávnost skutkových zjištění [§
241a odst. 3 o. s. ř.] nejsou proto významné při posuzování přípustnosti
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V dovolání dovolatel uplatnil způsobilý dovolací důvod, a to nesprávné právní
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], který spočívá v tom, že
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené u
čl. 6.1. smlouvy ze dne 9. 6. 1996 č. 00801-96 je neplatné, neboť neobsahuje
základ, z něhož má být procentně stanovená smluvní pokuta vypočítána.
Za skutkových zjištění, které nebylo v dovolání zpochybněno vyplývá, že v
rámcové smlouvě ze dne 9. 6. 1996, č. 00801-96 se účastníci v čl. 6.1 dohodli,
že „v případě pozdní úhrady faktury zaplatí kupující smluvní pokutu z prodlení
ve výši 0,1% za každý den prodlení“.
Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a u
ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Z předmětného ujednání obsaženého v čl. 6.1 smlouvy je zřejmé, že nebyla
dohodnuta výše smluvní pokuty, ale byl sjednán způsob jejího určení. Je-li
sjednávána smluvní pokuta tak, že je dohadován způsob výpočtu výše smluvní
pokuty, je nezbytné, aby bylo dohodnuto z jakých veličin a jakým postupem
výpočtu bude výše smluvní pokuty zjistitelná.
V posuzovaném případě bylo v č.l. 6.1 smlouvy dohodnuto, že kupující ….. v
případě pozdní úhrady faktury……zaplatí ……smluvní pokutu …..ve výši 0,1% za
každý den prodlení. Z toho je zřejmé, že byla dohodnuta povinnost, jejíž
porušení bude sankcionováno smluvní pokutou (prodlení z úhradou faktury) a v
případě výše smluvní pokuty byla sjednána její procentní sazba, aniž by byl
výslovně uveden základ, z něhož bude smluvní pokuta vypočítávána.
Za této situace je proto třeba posoudit, zda sjednaný způsob určení smluvní
pokuty je dostatečně určitý, popř. zda případnou neurčitost lze překlenout
pomocí výkladových pravidel uvedených v § 266 obch. zák.
Odvolací soud dospěl k závěru, že způsob určení smluvní pokuty byl nedostatečný
a proto ke vzniku ujednání o smluvní pokutě nedošlo a ani případným výkladem
tohoto úkonu podle § 266 obch. zák. nelze dospět k jednoznačnému závěru, že
základem pro výpočet smluvní pokuty je fakturovaná částka kupní ceny, neboť to
nevyplývá z vůle stran a „běžný podnikatel“ by předmětné ujednání mohl vyložit
jak tak, že základem pro výpočet je fakturovaná částka, ale i tak, že základem
bude pouze částka dlužná.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že nelze přisvědčit
odvolacímu soudu, že ujednání o způsobu určení výše smluví pokuty je neurčité
(§ 37 obč. zák.), neboť neurčitost ujednání o smluvní pokutě lze odstranit
využitím výkladových pravidel obsažených v ust. § 266 odst. 1 až 4 obch. zák.,
popř. v ust. § 35 odst. 2 obč. zák.
Podle ust. § 266 odst. 1 až 4 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu
jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen,
znám nebo jí musel být znám (první odstavec). V případech, kdy projev vůle
nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by
mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen.
Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim
pravidla v tomto styku přikládá (druhý odstavec).
Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem
okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a
praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran,
pokud to připouští povaha věci (třetí odstavec).
Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v
pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu
použila (čtvrtý odstavec).
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. se právní úkony vyjádřené slovy vykládají nejenom
podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým vyjádřením.
Z předmětného ujednání je zřejmé, že základem pro výpočet smluvní pokuty je
fakturovaná částka a v případě prodlení se zaplacením pouze části fakturované
částky je základem tato část. Tento závěr lze dovodit z jazykového vyjádření
ujednání o smluvní pokutě i z toho, že takovýto význam by takovému ujednání
přikládala osoba, jíž byl tento úkon určen.
Dovolací soud proto na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že právní
posouzení předmětné právní otázky je v rozporu s hmotným právem a judikaturou
dovolacího soudu, a proto je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné.
Nejvyšší soud proto podle ust. § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a protože stejnou vadou trpí i rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc se vrátila tomuto soudu k
dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu