32 Cdo 3147/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Modré pyramidy stavební spořitelny, a.s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128, č. p. 222, PSČ 120 21, identifikační číslo osoby 60 19 28 52, proti žalovaným 1) T. B., a 2) R. K., zastoupené Mgr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Přívozská 703/10, o zaplacení částky 2,970.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 138 C 27/2012, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2013, č. j. 15 Co 229/2013-70, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a žalovaná 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
výroku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně v záhlaví uvedeným rozsudkem připustil změnu žaloby tak, že žalobkyně se domáhá zaplacení vymáhané částky s úrokovým příslušenstvím vůči žalované 2) společně a nerozdílně se žalovaným 1) [první výrok], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. tak, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni částku 2,970.000,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku, a to společně a nerozdílně se žalovaným 1), a uložil žalované 2) uhradit žalobkyni náklady řízení, rovněž společně a nerozdílně s žalovaným 1) [druhý výrok], a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - s odkazem na závěry formulované v judikatuře Nejvyššího soudu dospěl k závěru o platnosti smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření (dále jen „smlouva o úvěru“) uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 1) jako dlužníkem a žalovanou 2) jako spoludlužnicí i ve vztahu k žalované 2). Věřitelka od smlouvy odstoupila, neboť ač svou povinnost ze smlouvy poskytnout peněžní prostředky ve sjednané výši splnila, žalovaní nikoli, když byli v prodlení s plněním více než dvou měsíčních splátek. V důsledku odstoupení žalobkyně od smlouvy o úvěru vznikla žalovaným povinnost společně a nerozdílně vrátit částku 2,970.000,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že je zapotřebí vyřešit hmotněprávní otázku rozdílně oproti současné judikatuře dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se mohla stát účastníkem (spoludlužníkem) smlouvy o úvěru, a to za situace, kdy nebyla stranou smlouvy o stavebním spoření. Cituje konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, o něž odvolací soud opřel svoje rozhodnutí, a uvádí, že od zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu je třeba se odchýlit s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 315/12 (správně jde o usnesení sp. zn. I. ÚS 3156/12, in www.usoud.cz). Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Byť formálně měla být spoludlužníkem, její postavení bylo se žalovaným 1) naprosto nerovné - žalovaný 1) obdržel peněžní prostředky, ona neobdržela ničeho a dostala se tak do situace, kdy má toliko povinnosti, avšak žádná práva. Takovou situaci považuje za rozpornou s čl. 1 Listiny základních práv a svobod a s ustanovením § 2 „starého“ občanského zákoníku.
Podle přesvědčení dovolatelky daná smluvní konstrukce odporuje dobrým mravům, kdy ona je stavěna do pozice pouze plátce úvěru, zatímco žalovaný 1) je příjemcem úvěru. S ohledem na výše uvedené má za to, že ve věci není pasivně legitimována. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V doplnění dovolání (ve lhůtě pro podání dovolání) dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů při svém rozhodování nezohlednily nejzásadnější námitku, kterou v řízení vznášela, tedy že smlouvu o úvěru nepodepsala.
Čerpání úvěru z této smlouvy bylo předmětem trestního řízení, v němž byl stíhán žalovaný 1) i konkrétní pracovnice žalobkyně. Úvěr byl čerpán bez vědomí dovolatelky, přičemž někdo vystavil fiktivní potvrzení o jejích příjmech, které značně převyšovaly příjmy skutečné. Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů provedly neúplné dokazování, když měl být připojen předmětný trestní spis, a z opatrnosti připojení tohoto spisu navrhuje. Pokud smlouvu o úvěru nepodepsala, nemůže z ní být ani zavázána. Podle ustanovení § 237 o.
s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání, totiž že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není v projednávané věci naplněn. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že smlouva o úvěru uzavřená též s osobou, která nemá právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o stavebním spoření“), jako s dalším dlužníkem, nezakládá důvod neplatnosti smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi.
Z citovaného ustanovení vyplývá pouze to, že účastník stavebního spoření má právo na uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru a na poskytnutí úvěru za podmínek stanovených zákonem o stavebním spoření a obchodními podmínkami stavební spořitelny. Uvedené ustanovení však neobsahuje příkaz stavební spořitelně uzavřít smlouvu pouze s účastníkem stavebního spoření ani zákaz uzavřít ji s další osobou, jež není účastníkem stavebního spoření. Uzavřela-li stavební spořitelna proto smlouvu o překlenovacím úvěru s osobou, která je účastníkem stavebního spoření, uzavřela ji s tím, kdo má na uzavření smlouvy podle zákona o stavebním spoření právo.
Jestliže ji uzavřela současně s jinou osobou jako dalším dlužníkem, nejde o právní úkon v rozporu se zákonem, má-li smlouva náležitosti platného právního úkonu podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku. Smlouva o překlenovacím úvěru uzavřená s dlužníkem, který je účastníkem stavebního spoření a dalším dlužníkem, který jím není, není ani v rozporu s ustanovením § 1 písm. b) zákona o stavebním spoření, protože jedním z dlužníků je účastník stavebního spoření. Správnosti výkladu, podle něhož smluvní stranou v postavení dlužníka, vedle účastníka stavebního spoření, může být i osoba, která účastníkem stavebního spoření není, nasvědčuje i ustanovení § 5 odst. 3 zákona o stavebním spoření, podle něhož úvěr ze stavebního spoření může být spořitelnou poskytnut a účastníkem použit pouze na financování bytových potřeb, přičemž financováním bytových potřeb účastníka - podle znění zákona o stavebním spoření - se rozumí i financování bytových potřeb osob blízkých účastníku stavebního spoření.
V takové situaci odpovídá účelu (funkci) stavebního spoření, aby ten, jehož bytová potřeba je rovněž řešena, byl dalším dlužníkem ze smlouvy o překlenovacím úvěru. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani nyní k námitkám dovolatelky, a odvolací soud se tímto závazným názorem dovolacího soudu správně řídil. Argumentuje-li dovolatelka usnesením Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 315/12 (správně jde o usnesení sp. zn. I.
ÚS 3156/12), pak toto
usnesení není s judikaturou Nejvyššího soudu v rozporu, neboť z něj vyplývá pouze tolik, že osoba, která nebyla účastníkem smlouvy o stavebním spoření, nemá právo požadovat poskytnutí úvěru. Zmíněné usnesení však nikterak nezpochybňuje možnost stavební spořitelny uzavřít smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření nejen s účastníkem stavebního spoření jako s hlavním dlužníkem, ale i s další osobou jako spoludlužníkem. Namítá-li dovolatelka, že soudy obou stupňů provedly neúplné dokazování, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudů obou stupňů, že dovolatelka předmětnou smlouvu podepsala, nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. S námitkou, že smlouva o úvěru odporuje dobrým mravům, dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání. V řízení před soudy nižších stupňů tuto námitku neuplatnila, netvrdila žádné skutečnosti, pro které by měla být smlouva o úvěru v rozporu s dobrými mravy, a odvolací soud (ani soud prvního stupně) se platností smlouvy o úvěru z pohledu souladu s dobrými mravy nezabýval, neučinil žádný závěr, jenž by mohl být v dovolacím řízení přezkoumán.
Vzhledem k tomu se dovolací soud touto námitkou, jejíž prověření předpokládá tvrzení skutečností, pro které by měla být smlouva v rozporu s dobrými mravy, nemohl zabývat. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.