32 Cdo 3171/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Dese v
právní věci žalobkyně O. a.s., zastoupené JUDr. B. Ch., advokátem, proti
žalované N., a.s., , zastoupené Mgr. P. O., advokátem, o zaplacení 3 783 659 Kč
s příslušenstvím a částek 391 961,05 Kč a 835 418,55 Kč, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 12/31 Cm 252/95, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2008, č.j. 8 Cmo 463/2006-420,
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. března
2008, č.j. 8 Cmo 463/2006-420, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. března
2008, č.j. 8 Cmo 463/2006-420,
potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2006, č.j. 12/31 Cm
252/95-388, kterým bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni 3 783 659 Kč se 14%
úrokem z prodlení ročně od 4.7.1998 do zaplacení, dále částky 391 961,05 Kč a
835 418,55 Kč a náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, z
nichž vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 27.10.1992 dohodu o spolupráci, na
jejímž základě žalobkyně zajišťovala žalované dovoz zboží, žalovaná
uskladňovala zboží u žalobkyně za sjednanou cenu uskladnění ve výši 20 000 Kč/
měs. a mezi účastníky nebylo sporu o tom, že si sjednali smluvní pokutu ve výši
10 000 Kč za každý den prodlení pro případ, že doba uskladnění přesáhne
31.5.1994. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní pokuta je
nepřiměřená, využil moderačního práva podle § 301 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), přičemž dovodil, že přiměřená je smluvní pokuta ve výši 1/3
sjednané hodnoty (použité protistranou k zápočtu), odvolací soud shledal
předmětné ujednání o smluvní pokutě za neplatné ve smyslu § 39 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor s dobrými mravy, když mezi výší
sjednané pokuty a sjednanou částkou za uskladnění shledal hrubý nepoměr s
ohledem k zajišťovanému závazku. Přihlédl k tomu, že žalovaná netvrdila, že by
sjednaná výše za uskladnění byla sjednána v nižší než obvyklé výši a navíc soud
považoval sjednanou cenu za uskladnění za cenu přiměřenou a obvyklou. S ohledem
na právní závěr o neplatnosti smluvní pokuty se již nezabýval přezkoumáním
moderace smluvní pokuty použité soudem prvního stupně. Odvolací soud uzavřel,
že pokud si žalovaná zápočtem ze dne 18.3.1999 započítala vůči žalované
pohledávce žalobkyně svou pohledávku za žalobkyní z titulu smluvní pokuty
(resp. ve výši jedné třetiny výše smluvní pokuty), nemohlo tímto zápočtem dojít
k zániku žalované pohledávky ve výši odpovídající výši zápočtu, nebyla-li
smluvní pokuta sjednána platně.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává
se dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – nesprávného
právního posouzení a podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která vedla k nesprávnému
rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smluvní pokuta
je neplatná s ohledem na její nepřiměřenost ve vztahu k výši ceny za
uskladnění. Namítá, že tato úvaha by přicházela v úvahu, pokud by smluvní
pokuta zajišťovala včasné placení skladného, avšak v daném případě smluvní
pokuta zajišťovala včasné vyzvednutí zboží z poskytnutých prostor, proto se
dovolatelka domnívá, že bylo třeba nepřiměřenost smluvní pokuty posuzovat s
ohledem na možný vznik škody či újmy, nemohla-li žalovaná žalobkyní protiprávně
užívané prostory využívat pro vlastní podnikání. Nesouhlasí rovněž se závěrem,
že skladné bylo sjednáno v obvyklé výši, neboť odvolací soud neměl pro takový
závěr žádný důkaz. Domnívá se, že i kdyby žalovaná netvrdila, že cena za
uskladnění zboží byla sjednána v nižší než obvyklé výši, nelze tuto skutečnost
přičíst k tíži žalované, nese-li břemeno tvrzení a důkazní žalobkyně.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou
(žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o.
s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je dovolání
přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, jestliže odvolací soud předešlým rozhodnutím v
dané věci nezavázal soud prvního stupně právním názorem za situace, kdy
předešlý rozsudek soudu prvního stupně shledal za nepřezkoumatelný. Přichází
proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle
písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pro úsudek dovolacího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na
kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní
žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Dovolací soud dospěl k závěru, že závěr odvolacího soudu o absolutní
neplatnosti smluvní pokuty ve smyslu § 39 obč. zák. pro její nepřiměřenost, je
v posuzovaném obchodněprávním vztahu v rozporu s hmotným právem.
V obchodnězávazkových vztazích, kterým posuzovaný vztah mezi účastníky je, se
nepřiměřenost smluvní pokuty posuzuje podle § 301 obch. zák., kdy toto
ustanovení soudu umožňuje, aby soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížil s
přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody
vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se
vztahuje smluvní pokuta.
Rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák., kdy
nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, je výsledkem určitého procesu
rozhodování, který zahrnuje dále popsané tři postupné fáze (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004).
V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní
pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je
sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu.
Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech
konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše
smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž
vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě
zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá.
V případě, kdy soud dospěje k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje
druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda-li použije svého moderačního
práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží.
V daném případě ale soud aplikoval ustanovení § 39 obč. zák. o absolutní
neplatnosti právního úkonu. Neplatnost smluvní pokuty z důvodu její nepřiměřené
výše lze však aplikovat jen v občanskoprávních závazkových vztazích, kdy navíc
podle judikatury Nejvyššího soudu nelze dovodit částečnou neplatnost smluvní
pokuty, nýbrž neplatnost celého ujednání o smluvní pokutě (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, kdy v
občanskoprávních vztazích podle právní úpravy § 544 a násl. obč. zák. není soud
oprávněn pokutu snížit v případech nepřiměřené smluvní pokuty, neboť mu právní
úprava v občanskoprávních závazkových vztazích žádné moderační právo
nekonstituuje a může pouze posoudit, zda sjednaná smluvní pokuta se vzhledem ke
své nepřiměřené výši nepříčí dobrým mravům, a není absolutně neplatná podle §
39 obč. zák.). V obchodněprávních závazkových vztazích má však obchodní zákoník
pro případ nepřiměřenosti smluvní pokuty speciální právní úpravu v ustanovení §
301, spočívající v možnosti použití moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty.
V obchodnězávazkových vztazích nemůže tedy nepřiměřenost smluvní pokuty být
důvodem pro závěr o absolutní neplatnosti smluvní pokuty, jak nesprávně učinil
odvolací soud.
Ustanovení § 301 obch. zák. zakotvuje právo soudu, snížit nepřiměřeně vysokou
smluvní pokutu. Stejně jako ve shora popsané první fázi jeho rozhodování, zákon
ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého
moderačního práva použije, a je rovněž věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení
přihlédne případně i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Vyplývá-li
však ze skutkových zjištění, že jsou zde okolnosti, které zakládají moderační
oprávnění soudu podle § 301 obch. zák. (tj. že výše smluvní pokuty je
nepřiměřeně vysoká), není již věcí úvahy soudu, zda toto moderační právo
využije a soud je povinen tohoto oprávnění využít. Současně je třeba upozornit
na to, že při splnění stanovených předpokladů je soud povinen účastníka poučit
podle ust. § 118a o. s. ř..
Je-li ale výsledkem druhé fáze rozhodování soudu jeho závěr, že svého
moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy
posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží.
Teprve v této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k
hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní
pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé
škody.
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že smluvní pokuta je v posuzovaném
případě nepřiměřená, měla nastoupit druhá a třetí fáze jeho rozhodování, kdy
měl odvolací soud posoudit, zda soud prvního stupně použil správně moderačního
práva ve smyslu § 301 obch. zák. Tímto právním posouzením se však odvolací soud
již s ohledem na svůj nesprávný právní názor o absolutní neplatnosti smluvní
pokuty, nezabýval.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání je
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam,
jestliže posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty bylo v napadeném
rozhodnutí odvolacího soudu učiněno v rozporu s hmotným právem (§ 301 obch.
zák.) a odvolacím soudem nebyla respektována ani dosavadní judikatura. Byl tak
naplněn uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle
jiného právního předpisu (§ 39 obč. zák.), než který měl být správně použit (§
301 obch. zák.).
Dovolací soud se s ohledem na jeho výše uvedený učiněný právní názor již dále
nezabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
protože přezkoumání rozhodnutí z tohoto důvodu by již bylo nadbytečné,
rozhodl-li odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne
nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu