32 Cdo 3183/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Outulný, a.s., se sídlem v Brně, Bohunická 133/50, PSČ
619 00, identifikační číslo osoby 26230992, zastoupené JUDr. Martinem Buršíkem,
advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 79/9, proti žalované VERTIKAL
PLUS s.r.o., se sídlem v Brně, Rybkova 23, PSČ 602 00, identifikační číslo
osoby 25325281, zastoupené JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně,
třída Kpt. Jaroše 1936/19, o 147 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 4 ECm 10/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 10. května 2012, č. j. 4 Cmo 122/2012-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 8 809 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího zástupce JUDr. Martina Buršíka.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v
Olomouci potvrdil vyhovující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. září
2011, č. j. 4 ECm 10/2010-83, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 147
000 Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a rovněž rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále též jen
„o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto
ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a důvod založit
přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení (tedy tak, že dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam) Nejvyšší soud nemá. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené
rozhodnutí spočívá), které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž
řešení zpochybnila. Dovolatelkou formulované otázky nesplňují kritéria uvedená v ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř., a proto nejsou způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K otázce vymezené dovolatelkou, zda lze Všeobecné stavební obchodní podmínky
považovat za nedílnou součást smlouvy o dílo č. HX SK-01/2006 uzavřené mezi ní
jako zhotovitelkou a žalobkyní jako objednatelkou, dovolací soud uvádí, že
podle zjištění soudů obou stupňů byly předmětné všeobecné stavební obchodní
podmínky součástí smlouvy, neboť v ní byly označeny jako její příloha. Námitka
dovolatelky, že smlouva neobsahuje výslovný odkaz na tyto obchodní podmínky,
neobstojí, neboť tím, že je smlouva činí svou přílohou (součástí), na ně
zároveň odkazuje. Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud v tomto směru
vyložil a aplikoval ustanovení § 273 odst. 1 obchodního zákoníku v rozporu se
soudní judikaturou (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 1998, sp. zn. 5 Cmo 318/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 10,
ročník 1998, str. 259, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009,
sp. zn. 23 Cdo 3216/2007 a ze dne 12.
řešení dovolatelkou předestřené otázky nečiní napadené rozhodnutí zásadně
právně významným.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohlo založit ani „posouzení otázky
přípustnosti vtělení tzv. vyvratitelné domněnky do obsahu smluvního vztahu.“ Je
tomu tak proto již z toho důvodu, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na
nevyvratitelné domněnce, kterou měl podle dovolatelky „vtělit“ do obsahu
smluvního vztahu, nýbrž na tom, že žalovaná svá tvrzení o včasném odstranění
vad neprokázala, přičemž bylo mezi účastnicemi sjednáno, že den vyřízení
reklamace je den, kdy objednatel potvrdí vyřízení reklamace.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v
potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že
dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro
nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna
nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají
(s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění
pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem
pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby
mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 6 980 Kč podle § 1 odst. 2
věty první, § 6 odst. 1 a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, při
připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 529 Kč podle § 137
odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. června 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu