32 Cdo 3210/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Z. T., podnikatele, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Náměstí Republiky 28, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně – Děčín IV – Podmokly, Teplická 874/8, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 24729035, za účasti vedlejšího účastníka ČEZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, PSČ 140 53, zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze – Starém Městě, Karolíny Světlé 301/8, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 158/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2009, č. j. 2 Cmo 1/2009-93, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, a to k rukám jeho advokáta Mgr. Radka Pokorného, se sídlem v Praze – Starém Městě, Karolíny Světlé 301/8, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
V souladu s bodem 12 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „ o. s. ř.).
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2008, č. j. 8 Cm 158/2007-32, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.“, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolatel nepředkládá žádnou právní otázku, natož pak takovou, která by mohla – v intencích ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. - přivodit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v tom, že rozhodnutí dovolacího soudu „zajistí právní jistotu ohledně svobody vůle při učinění jednostranného právního úkonu spočívajícího v uznání dluhu a uzavírání a platnosti rozhodčí doložky v případě, kdy se jedná o neočekávaný vpád zaměstnanců druhé strany ve zcela neobvyklé denní době a nezvyklých oděvech a při postupu těchto osob, které je následně prošetřováno policií“. Z takto položené „otázky“, jakož i z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu nikoliv prostřednictvím polemiky s tím, jakou normu hmotného práva tento soud použil a jak tuto normu vyložil a aplikoval, nýbrž toliko na základě kritiky správnosti
skutkových zjištění a skutkových závěrů, na nichž je pro něho nepříznivé právní posouzení založeno. Výslovně napadá závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně správně zhodnotil důkazy a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, na jejímž základě v polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu argumentuje, že listiny obsahující rozhodčí doložku („prohlášení dlužníka o uznání závazku a dohoda o náhradě škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny“) podepsal pod nátlakem, ač by tak jinak neučinil, v obavách vyvolaných nestandardním, na hraně zákona balancujícím jednáním pracovníků původní žalované, resp. v šoku a psychickém rozpoložení, které mu nedovolovalo jasně uvažovat.
Takovými námitkami je podle obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatněn nikoliv dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., okolnosti uplatněné tímto dovolacím důvodem závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemohou; skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů v něm dovolacímu přezkumu nepodléhá a přezkumná činnost dovolacího soudu je omezena na správnost právního posouzení tohoto skutkového stavu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, in www.usoud.cz).
Námitkou, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem, dovolatel soudům vytýká, že při zjišťování skutkového stavu věci nepostupovaly v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., uplatňuje tedy dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitka vady řízení, jež není odrazem střetu o výklad normy procesního práva a jejímž prostřednictvím tudíž není předložena právní otázka, zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce rovněž založit nemůže (srov. shodně shora citovanou judikaturu).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, o. s. ř. mají žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které v dovolacím řízení vynaložili a které spočívají v odměnách jejich advokátů (u žalované se jednalo o advokáta její právní předchůdkyně) za zastupování a v jejich hotových výdajích (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát právní předchůdkyně žalované i advokát vedlejšího účastníka na straně žalované učinili v dovolacím řízení po jednom úkonu právní služby – vyjádřili se k dovolání.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), se jejich odměna určuje podle ustanovení § 8 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 věty první této vyhlášky a činí 2.250,- Kč. Advokátům dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 2.550,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 510,- Kč, kterou budou oba advokáti jako plátci této daně (č. l.
21 a 87 spisu) povinni z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu nákladů náležející žalované ve výši 3.060,- Kč žalobce zaplatí ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Náhradu v téže výši a ve stejné lhůtě pak žalobce zaplatí též vedlejšímu účastníkovi, a k rukám jeho advokáta (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. srpna 2012 JUDr. Pavel P ř í h o d a předseda senátu