Nejvyšší soud Usnesení občanské

32 Cdo 3252/2017

ze dne 2017-09-25
ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3252.2017.1

32 Cdo 3252/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem

Gallusem v právní věci žalobkyně Vogl & Partners s.r.o., advokátní kancelář, se

sídlem v Praze 1, Nové Město, Čelakovského sady 1580/4, PSČ 110 00,

identifikační číslo osoby 01650670, zastoupené JUDr. Monikou Bandúrovou,

advokátkou se sídlem v Praze 1, Nekázanka 888/20, proti žalované CMR - REALITY

s.r.o., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Malostranské náměstí 260/11, PSČ 118

00, identifikační číslo osoby 25764497, zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým,

advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, o zaplacení 275 118,50 Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 18/2015,

o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2017,

č. j. 25 Co 240/2016-224, takto:

Řízení o dovolání žalobkyně se zastavuje.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodl, že Mgr. Andrea

Veselá, soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, není vyloučena z projednávání a

rozhodování věci vedené u tamního soudu pod sp. zn. 39 C 18/2015 (výrok pod

bodem I.). Dále zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 3. 2016,

č. j. 39 C 18/2015-171, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok pod bodem II.).

Usnesení odvolacího soudu výslovně v rozsahu jeho výroku pod bodem I. napadla

žalobkyně dovoláním.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.

s. ř.“) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl k

závěru, že není k projednání tohoto dovolání soudem funkčně příslušným.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 16 odst. 1 věty první o. s. ř. o tom, zda je soudce nebo přísedící

vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě.

Pojem „nadřízený soud”, je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné

příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů,

nikoli ze vztahů instančních a s pojmem „odvolací soud” jej tudíž zaměňovat

nelze (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, Plsn 1/96,

uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodl-li tedy Městský soud v Praze ve věci vyloučení soudkyně obvodního soudu

v Praze, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu; vydání

takového rozhodnutí ostatně žádné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo

možno napadnout odvoláním, nepředchází. Rovněž skutečnost, že nadřízený soud je

shodou okolností (jako v tomto případě) současně i odvolacím soudem vůči soudu,

o jehož soudci rozhoduje, zde není rozhodná.

Občanský soudní řád funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti

těmto rozhodnutím neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je

neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. například usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 641/2001, uveřejněné v

časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2001, pod číslem 129).

Vzhledem k nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit, Nejvyšší soud

řízení o dovolání žalobkyně, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1

věta první, § 243b, § 243f odst. 2 o. s. ř.).

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nepřesné, a tudíž nesprávné poučení

Městského soudu v Praze o možnosti podat dovolání proti rozhodnutí (tedy i

proti výroku o nevyloučení soudkyně), neboť nesprávné poučení o tom, že

dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Není-li možnost podat

dovolání v zákoně stanovena (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.), pak jde vždy – bez

zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o

dovolání nepřípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6.

2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, a usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29

Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o

rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,

uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 9. 2017

JUDr.

Miroslav G a l l u s

předseda

senátu