32 Cdo 3289/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce Svaz klubů mládeže, se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, IČ 69368813, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, proti žalovanému Mladí sociální demokraté, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Hybernská 7, IČ 00563455, o určení vlastnického práva a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 140/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2009, č. j. 8 Co 705/2008-796, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. června 2008, č. j. 10 C 140/2001-425, ve výroku ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 1554 pro obec a katastrální území Morávka, blíže v něm konkretizovaným (dále rovněž jen „předmětné nemovitosti“), a o jejich vyklizení žalovaným, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatel brojí ve skutečnosti
proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.
s. ř.). Dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž řešení by odvolací soud své rozhodnutí založil a která by byla pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132) nevymezil. Přichází-li s rozsáhlou polemikou s napadeným rozhodnutím, zpochybňuje tím pouze skutkový základ věci, z něhož odvolací soud vyšel při svém právním posouzení vedoucím k závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce, který neprokázal své tvrzení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a k zamítnutí žaloby.
Patrně však přehlédl, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který lze tyto jeho výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen je-li přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.
s. ř.). Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelem vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde, jednak proto, že dovolatel žádnou takovou otázku neformuloval, jednak proto, že dospěl-li odvolací soud za situace, kdy v průběhu řízení nebyla předložena žádná listina prokazující nabytí předmětných nemovitostí žalobcem a tuto skutečnost nebylo možno jednoznačně dovodit ani z obsahu dalších provedených důkazů, ke skutkovému závěru, že žalobce neprokázal, že je jejich vlastníkem, což vedlo k právnímu závěru, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení [§ 80 písm. c) o.
s. ř. ] a k zamítnutí žaloby, nelze mu vytknout, že by tyto otázky řešil v rozporu s hmotným právem. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2006, sp. zn. 29 Cdo 1076/2005, na něž dovolání poukazuje, řešícího otázku, zda vůbec bylo možno v rozhodné době uzavřít dohodu o „předání hospodářského zařízení“ s důsledkem převodu vlastnického práva k nemovitostem mezi tehdejšími společenskými organizacemi, resp. zda takový převod byl v souladu s hmotným právem, by byly použitelné pouze prokázal-li by žalobce vznik svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.
je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti výroku napadeného rozsudku, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu