U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Mališ Nevrkla Legal, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze
2, Na Rybníčku 1329/5, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28909771,
zastoupené MUDr. Mgr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Revoluční 655/1, PSČ 110 00, proti žalované Vítkov Invest s. r. o., se sídlem v
Praze 2, Na Kozačce 6/1288, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26429586,
zastoupené Mgr. Lukášem Damborským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské
náměstí 846/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 7,448.189,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 225/2010, o dovolání
žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013, č. j. 3
Cmo 279/2012-353, takto:
Dovolání se odmítá.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalované proti v záhlaví označenému usnesení, kterým Vrchní soud v
Praze zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 37 Cm
225/2010-235 (jímž byla žalobkyni přisouzena částka 1,652.937,- Kč s úrokem z
prodlení, co do částek 5,792.727,- Kč a 2.525,- Kč s úroky z prodlení byla
žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení), a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti kasačnímu
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Prostřednictvím námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek
důvodů nepřezkoumatelné, dovolatelka otázku procesního práva, na jejímž
vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nevymezila. Takové závěry, jež dovolatelka
stran přípustnosti dovolání v procesní úpravě účinné od 1. ledna 2013 dovozuje
z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (jež
je veřejnosti dostupné na webových stránkách Ústavního soudu), z tohoto
rozhodnutí nevyplývají, nehledě na to, že nálezová judikatura Ústavního soudu
je ustálena v závěru, podle něhož usnesení Ústavního soudu nejsou závazná erga
omnes (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06,
uveřejněný pod číslem 142/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), resp. nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně
významná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Nejvyšší soud ostatně - vzhledem k rozsahu a obsahu dovolatelčiny argumentace -
poukazuje na svůj rozsudek ze dne 25. června 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011,
uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
též jen „R 100/2013“), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož i když
rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění,
není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
- podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele; obdobně pak platí,
že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Předkládá-li pak dovolatelka bez bližšího upřesnění jako otázku dosud v
rozhodování dovolacího soudu neřešenou „otázku nepřezkoumatelnosti zrušujícího
rozhodnutí odvolacího soudu“, pak ani tímto způsobem neoznačuje otázku
odpovídající kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. Při řešení otázky, zda je žaloba se zřetelem na vymezení předmětu řízení
projednatelná, se odvolací soud od judikatorně vymezených požadavků na obsah
žaloby neodchýlil (srov. závěry Nejvyššího soudu formulované např. v usnesení
ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura, číslo sešitu 17, ročník 1998, pod číslem 119, v usnesení ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněném v témže časopise, číslo sešitu
1, ročník 1998, pod číslem 4, a v usnesení ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21
Cdo 370/2002, uveřejněném tamtéž, číslo sešitu 11, ročník 2002, pod číslem
209). Podle obsahu spisu žalobkyně již v žalobě uvedla, že má nárok na
mimosmluvní odměnu za devět úkonů právní služby, přičemž žalované vyúčtovala
pouze část mimosmluvní odměny v rozsahu (sic!) čtyř úkonů právní služby, tedy v
žalobou uplatněné částce 7,445.664,- Kč (č. l. 26 spisu). Že se v řízení
nedomáhá odměny za čtyři určité úkony právní služby z poskytnutých devíti,
nýbrž poměrné části z celkové odměny za devět poskytnutých úkonů, vypočítané
jako čtyřnásobek mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (tedy 4/9 z
výše celkové odměny), takže údaj o čtyřech úkonech je pouze složkou zvoleného
způsobu výpočtu poměrné části zvolené k uplatnění, zdůraznila též při jednání
před soudem I. stupně konaném dne 16. února 2012, v odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně (č. l. 258 spisu) a ve vyjádřeních ze dne 23. července
2012 (č. l. 314 spisu) a ze dne 7. ledna 2013 (č. l. 341 spisu). Ani otázku přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně v závěru, že nebyly
prokázány skutečnosti umožňující dovodit uzavření dohody o úplatě za
poskytovanou právní pomoc, odvolací soud neřešil v rozporu s ustálenými
judikatorními závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu formulujícími požadavky
na kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí. Nelze přitakat argumentaci
dovolatelky, že z rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, jak se vypořádal
s poznatky, které učinil z jednotlivých důkazů, a na základě jakých úvah k
dovolatelkou zpochybňovanému skutkovému závěru dospěl. V této otázce se pak ve
všem všudy uplatní též závěry shora citovaného R 100/2013.
Oproti mínění dovolatelky otázku procesního či hmotného práva v intencích
ustanovení § 237 o. s. ř. neotevírá ani její polemika se správností zjištěného
skutkového stavu věci, založená na kritice postupu soudu prvního stupně při
provádění a hodnocení důkazů. Od ustálených judikatorních závěrů se neodchyluje ani závěr odvolacího soudu o
nepřezkoumatelnosti postupu soudu prvního stupně při redukci toho nároku
žalobkyně, který soud prvního stupně shledal existentním. Otázky hmotného práva, které dovolatelka předkládá pod bodem V písmeny A, B a C
a pod bodem VIII svého dovolání, odvolací soud neřešil, neboť na nich své
kasační rozhodnutí nezaložil, tyto otázky tudíž kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. nesplňují (nejedná se o otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení
napadené rozhodnutí závisí). Ve vztahu k odměně za právní služby, jež měly být
poskytnuty MUDr. Mgr. Mališem jako samostatným advokátem, se odvolací soud
nezabýval (a zabývat se v procesních poměrech souzené věci ani nemohl)
existencí postoupené pohledávky, popř. též její splatností; předmětem jeho
přezkumu byl toliko závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné
legitimace žalobkyně ve vztahu k tomuto nároku, založený na neplatnosti smlouvy
o postoupení pohledávek. V rámci toho odvolací soud řešil pouze jednu otázku
hmotného práva, a to otázku důsledků oznámení postupitele dlužníku o postoupení
pohledávky podle ustanovení § 526 odst. 2 občanského zákoníku (tzv. notifikace). Při řešení této otázky se pak oproti argumentaci dovolatelky
neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, neboť ji řešil v souladu se závěry
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem
61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu