32 Cdo 3366/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Home Care Services & Supplies, s. r. o., se sídlem v Praze 6 –
Břevnově, Patočkova 1471/77, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 25610619,
zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové,
Orlická 163/18, PSČ 500 03, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00,
identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 633 022 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 271/2015,
o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016,
č. j. 15 Co 164/2016-76, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 15 Co 164/2016-76, se
mění tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 1. 2016, č. j. 27
C 271/2015-61, se potvrzuje.
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 3. 8. 2015 se
žalobkyně po žalované zdravotní pojišťovně domáhá zaplacení částky 633 022 Kč s
úrokem z prodlení z titulu úhrady za zdravotní služby, které poskytla
pojištěncům žalované. Žalobu podala u Obvodního soudu pro Prahu 1, v jehož
obvodu má sídlo organizační složka žalované, regionální pobočka Praha, pobočka
pro Hlavní město Prahu a Středočeský kraj.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. 1. 2016, č. j. 27 C 271/2015-61,
vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení věc
postoupí Obvodnímu soudu pro Prahu 3 jako soudu místně příslušnému. Dovodil, že
§ 87 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), upravuje místní příslušnost danou na výběr ve
sporech mezi podnikatelskými subjekty, žalovaná však představuje druh
veřejnoprávní korporace a nelze ji podřadit pod pojem podnikatel, tak jak jej
charakterizuje platný občanský zákoník.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím
usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že místní nepříslušnost Obvodního
soudu pro Prahu 1 se nevyslovuje. Svůj závěr o místní příslušnosti Obvodního
soudu pro Prahu 1 odůvodnil pouze tak, že žalovaná má v obvodu tohoto soudu
organizační složku, že spor se týká této organizační složky a že žalobkyně měla
právo na výběr místně příslušného soudu podle § 87 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tohoto práva využila a její výběr je třeba respektovat.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež shledává přípustným
pro řešení otázky procesního práva, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
neřešené, zda se ve sporu o plnění z prostředků veřejného zdravotního pojištění
mezi poskytovatelem zdravotních služeb a zdravotní pojišťovnou uplatní postup
podle § 87 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka zdůrazňuje, že byla zřízena zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné
zdravotní pojišťovně České republiky, podle jehož § 7 odst. 6 nesmí s
prostředky plynoucími z veřejného zdravotního pojištění podnikat, není tedy v
této oblasti podnikatelem a nelze na ni jako na podnikatele ve smyslu §§ 420 a
421 o. z. ani nahlížet a že nedisponuje v této rovině organizovaným souborem
jmění, který by jako podnikatel vytvořila a který by z její vůle sloužil k
provozování této její činnosti, to jest závodem, ani jej nezískala jiným
způsobem. Argumentuje ve prospěch názoru, že novelou občanského soudního řádu
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2001 zúžen okruh
subjektů, u nichž má žalobce možnost využít institutu místní příslušnosti na
výběr dané dle § 87 písm. c), pouze na podnikatele, jejichž podnik je tvořen
organizačními složkami, a účelem změny tohoto ustanovení provedené s účinností
od 1. 1. 2014 zákonem č. 293/2013 Sb. bylo pouze sjednocení terminologie.
Výklad jdoucí nad rámec takovéhoto smyslu citovaného ustanovení má za
nepřípustně extenzivní a ústavně nekonformní a vytýká odvolacímu soudu, že se v
odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s jejími argumenty a s argumenty
soudu prvního stupně.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že
usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje, popřípadě aby napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto
jako nepřípustné, případně zamítnuto. Argumentuje závěry Ústavního soudu k
otázce příslušnosti obecných soudů, podle nichž subjekt, jenž nebyl založen za
účelem podnikání a při zabezpečování veřejných potřeb vstupuje do obchodních
styků s podnikateli, má z hlediska hmotného práva postavení obdobné postavení
podnikatele a je ústavně konformním postupem, jestliže obecný soud aplikuje
procesní předpis v logické shodě s předpisem hmotněprávním. Žalobkyně vyjadřuje
přesvědčení, že otázka místní příslušnosti soudu ve sporech vedených proti
žalované podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 byla do té míry zřejmá, že
neotevírala žádné výkladové problémy, a novelizace provedená s účinností od 1. 1. 2014 nepřinesla žádnou kvalitativní změnu. Poukazuje na to, že žalovaná
kromě správy veřejného zdravotního pojištění vyvíjí rovněž činnost podléhající
dani z příjmů a nabízí též komerční pojištění. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak. V době, kdy bylo podáno dovolání v souzené věci, dovolatelkou předestřená
otázka procesního práva v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu skutečně řešena
nebyla, v mezidobí však k jejímu vyřešení došlo. Nejvyšší soud vysvětlil v
usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2023/2016, vydaném v řízení mezi
týmiž účastníky, že § 87 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od
1. 1. 2001, předvídá možnost žalobce zvolit místně příslušný soud podle
organizační složky podniku žalovaného, od 1. 1. 2014 pak podle závodu
žalovaného. Tzv. závod podle § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
(dále jen „o. z.“) představuje organizovaný soubor jmění, který podnikatel
vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to,
že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. V současném znění,
stejně jako ve znění do 31. 12. 2013, tak jde o organizovanou složku
provozovanou podnikatelem, obchodní závod podle § 502 o. z. tudíž vytváří pouze
podnikatel. Místní příslušnost daná na výběr dle § 87 písm. c) občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1.
2014, tak umožňuje žalobci zvolit
vedle obecného soudu žalovaného podnikatele takový místně příslušný soud, v
jehož obvodu realizuje žalovaný podnikatel svoji činnost prostřednictvím
organizační složky svého závodu, za předpokladu, že projednávaná věc se této
složky přímo týká. Nejvyšší soud uzavřel, že žalovaná je sice právnickou
osobou, jejíž organizační strukturu tvoří mimo jiné její regionální pobočky a
klientská pracoviště, není však podnikatelem a nelze ani na ni jako na
podnikatele podle § 420 až § 421 o. z. nahlížet, žalobkyně tak nemá možnost
zvolit místně příslušný soud podle organizační složky žalované ve smyslu § 87
písm. c) o. s. ř. Protože též v souzené věci je předmětem řízení nárok na plnění z prostředků
veřejného zdravotního pojištění, tedy nárok ze závazkového vztahu v oblasti, v
níž žalovaná nevykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem
ve smyslu § 420 odst. 1 o. z. a nemá k podnikání v této oblasti ani
živnostenské nebo jiné oprávnění ve smyslu § 421 odst. 2 o. z. (nemůže mít,
neboť v ní má podnikání zákonem výslovně zapovězeno), nelze ji v takovém
závazkovém vztahu (se zřetelem k této činnosti, srov. § 420 odst. 1 o. z.) za
podnikatele považovat ani nelze mít za to, že je podnikatelem [srov. shodně
Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1? 654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1608 až 1612]. V intencích závěrů usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2023/2016 tak v souzené věci předpoklady pro
volbu místně příslušného soudu podle organizační složky žalované ve smyslu § 87
písm. c) o. s. ř. splněny nejsou. Dovolání je tedy přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (byť
později přijaté) rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože se Nejvyšší soud od řešení zvoleného v usnesení sp. zn. 23 Cdo
2023/2016 odchýlit nehodlá (nedospívá k závěru, že by měl příslušnou otázku
procesního práva řešit jinak), je dovolání nejen přípustné, nýbrž zároveň též
důvodné, neboť nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení soudu prvního stupně, podle něhož je s ohledem na skutečnost,
že žalovaná není podnikatelem, dána místní příslušnost obecná podle § 84 a § 85
odst. 3 o. s. ř., je tedy správné a nesprávné je měnící rozhodnutí odvolacího
soudu, založené na názoru opačném. Protože v procesních poměrech souzené věci
dosavadní výsledky řízení umožňují ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadené
usnesení podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil a usnesení soudu prvního stupně
potvrdil.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí,
kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2016
JUDr.
Pavel P ř í h o d a
předseda
senátu