32 Cdo 3405/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní
věci žalobce K. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Sokolská 60, PSČ 120 00, proti žalované Komerční bance, a.s., se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, IČ 45317054, zastoupené Mgr. Milanem Polákem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 10, PSČ 120 00, o zaplacení
14,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 16 C 44/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 4. dubna 2007, č. j. 13 Co 447/2006-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Tomáše Sokola
do tří dnů od právní moci usnesení.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž
Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. března 2006, č. j. 16 C 44/2003-118, ve
výroku ve věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 14,000.000,-
Kč s 4% úrokem z prodlení od 5. října 1999 do zaplacení jako náhradu škody,
způsobené porušením jejích povinností v souvislosti s realizací příkazu žalobce
k výplatě uvedené částky, není přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud
zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
souvisící zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím
výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka
spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázek, zda v
případě neplatného právního úkonu pro absenci svobodné vůle lze v obchodně
právních vztazích aplikovat ustanovení § 267 odst. 1 obchodního zákoníku (dále
rovněž jen „obch. zák.“), zda v takovém případě lze neplatnost právního úkonu
zhojit a zda dochází ke vzniku škody majiteli účtu, pokud banka na základě jeho
neplatného právního úkonu provede výplatu peněžních prostředků, tvrdíc, že v
obchodně právních vztazích zakládá nedostatek svobody vůle toliko relativní
neplatnost právního úkonu, jíž je třeba se vůči ostatním účastníkům dovolat. Protože žalobce ještě před podáním žaloby dobrovolně podepsal příkaz k výběru a
tím úkony žalované dodatečně schválil, vada nedostatku svobody vůle, jež činila
jeho telefonický pokyn k výplatě neplatným, byla zhojena. Finanční prostředky
se po uložení do banky stávají jejím majetkem a vkladateli tím vznikne pouze
pohledávka vůči bance; výplatou finančních prostředků ze žalobcova účtu třetí
osobě tak žalobci škoda nevznikla. Tyto otázky však napadené rozhodnutí zásadně právně významným
nečiní. Právní závěr, že žalovaná porušila vůči žalobci povinnosti, k nimž
se zavázala ve svých Bankovních podmínkách (které lze považovat za obchodní
podmínky ve smyslu ustanovení § 273 obch. zák.), a tím mu způsobila škodu v
žalované výši, na němž odvolací soud založil napadené rozhodnutí, je zcela v
souladu s ustanovením § 709 odst. 2 písm. a), § 710 odst. 2 a 3 a § 373 obch. zák.
Lze pouze dodat, že i když oblast bankovních služeb – narozdíl od jiných
služeb, běžných v tržní ekonomice – vykazuje jistá specifika, daná povahou
bankovnictví, platí i v této oblasti, že poskytovatel služeb – banka je
specializovaným, vysoce profesionálním obchodníkem, který musí nést i
kvalifikovanou odpovědnost za úroveň a kvalitu bankovních služeb, jak uvedl
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. ledna 2003, sp. zn. 29 Odo 690/2001. Dovolací důvod, týkající se posouzení povahy příkazu žalobce k
výběru (zde jde o relativně, či absolutně neplatný právní úkon), rovněž
nevymezuje otázku zásadního právního významu, protože výplatou finančních
prostředků ze žalobcova účtu v rozporu se sjednanými podmínkami žalovaná
způsobila žalobci škodu, a je nerozhodné, zda po jejím vzniku žalobce vystavil
příkaz k výplatě v písemné formě sjednané v Bankovních podmínkách žalované. Ani dovolací důvod, jímž žalovaná namítala, že žalobci nevznikla
výplatou finančních prostředků ze žalobcova účtu škoda, protože finanční
prostředky se po uložení do banky stávají majetkem banky, přípustnost dovolání
nezakládá. Uvedený právní názor je sice v souladu s rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999,
sp. zn. 21 Cdo 1774/99, na něž žalovaná v dovolání poukazuje, k jehož závěrům
se Nejvyšší soud přihlásil např. i v rozsudku ze dne 25. května 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006), ale škoda vzniklá žalobci spočívá ve snížení výše jeho
pohledávky vůči žalované na výplatu finančních prostředků z jeho účtu. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by právní otázky vymezené
dovoláním řešil v rozporu s hmotným právem, a vesměs nejde ani o otázky
dovolacím soudem dosud neřešené. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích
námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené
rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze
uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako
nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, protože
dovolání žalované bylo odmítnuto. Žalované tak vznikla povinnost nahradit
žalobci jeho náklady řízení, sestávající z odměny advokáta za zastoupení v
řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení § 3 odst. 1,
bodu 6., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.,
ve znění účinném od 1. září 2006 částkou 10.000,- Kč, z paušální náhrady ve
výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září
2006, a z náhrady 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy ve
výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat
výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. března 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu