ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně MIGO, s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Hlubočepích,
Štěpařská 809/24, PSČ 152 00, identifikační číslo osoby 64939235, zastoupené
JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze - Kobylisích, U Nádrže
625/6, proti žalované K. S., zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou
se sídlem v Praze, Werichova 1145/29, o zaplacení 289 549,73 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 211/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května
2012, č. j. 1 Cmo 68/2012-297, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května
2012, č. j. 1 Cmo 68/2012-297, v části směřující proti druhému výroku ohledně
částky 106 867,42 Kč se zamítá.
II. Dovolání ve zbývajícím rozsahu se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze (v pořadí druhým ve věci) rozsudkem ze dne 17. června 2011, č. j. 50 Cm 211/2004-263, uložil žalované zaplatit žalobkyni 289
549,73 Kč s 2% úrokem z prodlení p. a. z částky 109 470,60 Kč od 9. března 2004
do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu částky 4 924,87 Kč (bod
II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku). Soud prvního
stupně tak rozhodl poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. května
2007, č. j. 1 Cmo 312/2006-59, zrušil jeho rozsudek pro zmeškání ze dne 12. prosince 2005, č. j. 50 Cm 211/2004-28, pro nenaplnění zákonných předpokladů
pro jeho vydání a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastnicemi byla dne 20. listopadu 2003 uzavřena smlouva o dílo číslo .... ve smyslu § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v níž se žalobkyně zavázala
zajistit dodávku rozvaděčů včetně jejich zapojení a případné výměny
elektroinstalace v objektu bagetárny v areálu pekárny žalované. V otázce
řádného provedení a předání díla (po omezení jeho rozsahu o revizi zapojení)
vycházel z obsahu protokolu o odevzdání a předání díla ze dne 24. února 2004,
který podle jeho vyjádření zcela koresponduje s výpovědí slyšeného svědka,
který jako subdodavatel žalobkyně řádné a úplné dokončení díla (kromě provedení
revizí rozvaděčů) potvrdil. Za situace, kdy vady díla nebyly v řízení prokázány
a kdy soud přisvědčil námitce žalobkyně o opožděnosti vytčení vad díla ze
strany žalované, dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení ceny
díla ve výši sjednané v článku III. smlouvy (se zohledněním omezení rozsahu
díla). Jestliže žalovaná fakturu číslo ..., kterou jí žalobkyně vyúčtovala
sjednanou cenu díla, ve lhůtě splatnosti 8. března 2004 neuhradila, ocitla se
počínaje dnem 9. března 2004 v prodlení s jejím zaplacením a žalobkyni vznikl
vedle nároku na zákonný úrok z prodlení i nárok na smluvní pokutu, kterou si ve
výši 0,5 % z fakturované částky za každý den prodlení účastnice sjednaly v
článku V. předmětné smlouvy o dílo pro případ nedodržení termínu splatnosti
faktury. Pakliže soud prvního stupně neshledal důvod pro moderaci smluvní
pokuty podle § 301 obch. zák. a ani důvod pro postup dle § 265 obch. zák.,
přiznal žalobkyni vedle nároku na zaplacení ceny díla ve výši 109 470,60 Kč i
nárok na smluvní pokutu ve výši 180 079,13 Kč za prodlení žalované v rozsahu
329 dnů (za dobu od 9. března 2004 do 31. ledna 2005). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného vyhovujícího výroku
ve věci samé, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 117 717,31 Kč s
2% úrokem z prodlení ročně z částky 44 505,60 Kč od 9. března 2004 do zaplacení
(výrok I.), a změnil ho ohledně nároku žalobkyně na zaplacení 171 832,42 Kč
spolu s příslušenstvím z částky 64 965 Kč tak, že zamítl žalobu (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi (výrok IV.) a o povinnosti
žalobkyně (výrok V.) a o povinnosti žalované (výrok VI.) nahradit náklady
řízení České republice.
Odvolací soud sice přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že mezi
účastnicemi byla uzavřena písemná smlouva o dílo obsahující obě podstatné
náležitosti dle § 536 obch. zák., nicméně vzal v souzené věci za prokázané a za
právně významné, že na část totožného díla (zejména pokud jde o dodávku a
instalaci nových rozvaděčů) uzavřela žalovaná (objednatel) již dříve (2. května 2003) smlouvu o dílo číslo .... s jiným zhotovitelem, a to se
společností Urgon s.r.o. Přitom z předmětu faktury číslo ... ze dne 4. listopadu 2003 a splatné 21. listopadu 2003 pokládá za zřejmé, že cena prací
prováděných dle této smlouvy byla žalované účtována. Vzhledem k tomu, že
žalovaná neplatnost smlouvy uzavřené se žalobkyní z důvodu totožnosti děl v
průběhu řízení namítala, je třeba podle odvolacího soudu smlouvu číslo .... ze
dne 20. listopadu 2003 (uzavřenou později) pokládat za neplatnou v části, v níž
se žalobkyně zavázala k provedení díla v rozsahu jejího článku II. odst. 1, a
to z důvodu počáteční – právní – nemožnosti plnění podle § 37 odst. 2
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Odvolací soud dospěl na základě
uvedené skutečnosti k závěru, že nárok na zaplacení ceny díla ve výši 64 965 Kč
(včetně daně z přidané hodnoty – dále též jen „DPH“) a akcesorické smluvní
pokuty není důvodný. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dále dovodil, že zápis
o odevzdání a předání díla podepsaný účastnicemi dne 24. února 2004 deklaruje
nejen řádné ukončení díla a jeho předání, nýbrž znění jeho třetího odstavce
obsahuje i platnou novaci uzavřené smlouvy, jíž došlo k omezení předmětu díla o
revize zapojení rozvaděčů, původně dohodnuté v článku II. odst. 3 smlouvy. Řádné ukončení a předání díla pokládá odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně za prokázané nejen uvedeným zápisem o odevzdání a předání díla, v němž
žalovaná žádné vady a nedodělky nevytkla, nýbrž i fakturou vystavenou na
zaplacení ceny díla, kterou žalovaná bez výhrad podepsala, jakož i výpovědí
slyšeného svědka. Pokud tedy žalobkyně dílo v rozsahu článku II. odst. 2
smlouvy řádně provedla, je jí podle posouzení odvolacího soudu žalovaná povinna
zaplatit dohodnutou cenu díla za jeho provedení v alikvotní výši dle článku
III. smlouvy, což představuje 44 505,60 Kč včetně DPH. Jestliže tak ve lhůtě
splatnosti 8. března 2004 neučinila, dostala se s úhradou ceny díla do
prodlení, v jehož důsledku vznikl žalobkyni nárok na zaplacení zákonného úroku
z prodlení. Kromě toho však vznikl žalobkyni nárok i na zaplacení smluvní
pokuty, neboť dohodu o smluvní pokutě a její výši 0,5 % z fakturované částky za
každý den prodlení v článku V. smlouvy ze dne 20. listopadu 2003 pokládá
odvolací soud za platné ujednání a důvod pro moderaci smluvní pokuty neshledal. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku ve věci samé ohledně části přiznané jistiny ve výši 44 505,60 Kč s
příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 73 211,71 Kč, přičemž ho změnil ve
zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé (tj.
ohledně zbytku sjednané
ceny díla ve výši 64 965 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 106
867,42 Kč) tak, že zamítl žalobu. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku (a souvisejícího
čtvrtého a pátého výroku o nákladech řízení) napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil, posoudil-li smlouvu
uzavřenou mezi účastnicemi jako neplatnou podle § 37 odst. 2 obč. zák., neboť
pro takový závěr neměl oporu v provedeném dokazování. Tvrdí, že plnění bylo
fakticky i právně možné, a proto nelze příslušná ujednání smlouvy zhodnotit
jako neplatná od samého počátku. Poukazuje na to, že smlouvu se žalovanou
uzavírala v dobré víře, přičemž nevěděla a ani vědět nemohla, s kým a na jaký
předmět žalovaná uzavřela dřívější smlouvy. Přisvědčit názoru odvolacího soudu
by podle dovolatelky vedlo k nepřijatelné situaci, v níž by objednatel mohl
uzavřít dvě smlouvy o dílo s odlišným zhotovitelem, poté si nechat dílo
zhotovit tím, kdo uzavřel smlouvu později a již mu nezaplatit z důvodu
neplatnosti později uzavřené smlouvy. Akcentuje, že není zřejmé, jakým způsobem
a na základě jakého právního předpisu by měl zhotovitel povinnost ověřovat, zda
na totéž dílo není již uzavřena smlouva s jiným subjektem. Dovolatelka proto
zastává a obhajuje názor, že se žalovanou uzavřela platnou smlouvu o dílo,
které následně řádně a včas zhotovila a také ho žalované předala, což žalovaná
potvrdila svým podpisem. Uvádí, že jako zhotovitel, který od počátku jednal v
dobré víře, očekávala, že žalovaná za provedené dílo zaplatí, což se však
nestalo. Vedle nesouhlasu se závěry odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy z
důvodu totožnosti děl dovolatelka namítá, že v souzené věci o totožnost děl,
která nebyla v řízení prokázána, nešlo. Tvrdí, že šlo o odlišná díla, na což
poukazovala i v průběhu řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že pochybil, pokud na
základě argumentace žalované a mylného subjektivního názoru znalce Ing. J. dovodil, že fakturou číslo ... ze dne 4. listopadu 2003 bylo duplicitně
účtováno stejné dílo. Podle dovolatelky již z pouhého srovnání textů faktury
číslo .... ze dne 23. února 2004, jejíhož zaplacení se v řízení domáhá, a
faktury číslo ... ze dne 4. listopadu 2003, která se žalobou nijak nesouvisí,
vyplývá, že se o stejné plnění nejedná. Zatímco v prvním případě jde o
fakturaci za elektromontážní práce, dodávku, demontáž a montáž rozvaděčů,
zazdění rozvaděčů a jejich zprovoznění, ve druhém případě jde o fakturaci za
blíže specifikované administrativní práce. Kromě toho poukazuje na to, že práce
podle smlouvy číslo ... ze dne 2. května 2003 uzavřené mezi žalovanou a
společností Urgon s.r.o., které jsou údajně totožné s pracemi, které provedla
žalobkyně, žalovaná dohodou o postupu prací ze dne 17. června 2003 a dohodou o
ukončení a předání prací ze dne 27. srpna 2003 u společnosti Urgon s.r.o. zrušila, že žádná fakturace od společnosti Urgon s.r.o.
ani žádná práce nebyla
duplicitně provedena, přičemž žádný důkaz o těchto tvrzených skutečnostech
neexistuje. Dovolatelka uzavírá, že plnění podle smlouvy uzavřené se žalovanou bylo
možné, účel této smlouvy byl naplněn, a proto jí vznikl nárok na zaplacení ceny
díla, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Proto navrhuje, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku ve věci samé a
v souvisejícím čtvrtém a pátém výroku o nákladech řízení, a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelka v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu
jeho druhého výroku (a souvisejícího čtvrtého a pátého výroku o nákladech
řízení).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodl-li odvolací soud
měnícím výrokem ve věci samé o 171 832,42 Kč spolu s příslušenstvím z částky 64
965 Kč, skládá se částka 171 832,42 Kč ze smluvní pokuty 106 867,42 Kč a z ceny
díla ve výši 64 965 Kč s příslušenstvím.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237
o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor o nároky ze smlouvy o
dílo uzavřené mezi podnikateli podle § 536 a násl. obch. zák.). Směřovalo-li
proto dovolání žalobkyně i do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu částky 64 965 Kč s příslušenstvím, která představuje část sjednané ceny
díla, jedná se v této části ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s.
ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání
žalobkyně do druhého výroku napadeného rozsudku v rozsahu částky 64 965 Kč s
příslušenstvím usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a
§ 218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení
odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti druhému (tedy celému) výroku
rozsudku odvolacího soudu, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že
dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §
236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost
podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy
– a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu
dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu
zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo
707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo
958/2003, in www.nsoud.cz).
Proti zbývající části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, tj.
ohledně částky 106 867,42 Kč představující smluvní pokutu, je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, není však důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení
nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.). Tyto vady však dovolatelka netvrdila a dovolací soud je
z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.). Dovolací soud se proto zabýval nejprve správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená zabývat se
výhradou dovolatelky proti právnímu závěru odvolacího soudu o počáteční právní
nemožnosti plnění, kterou založila na argumentaci, že nevěděla a vědět nemohla,
že na totožný předmět díla uzavřela žalovaná jako objednatelka smlouvu s jiným
zhotovitelem. Tuto dovolací námitku považuje dovolací soud za bezpředmětnou. Je
tomu tak proto, že ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkon,
jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný, ani jiná ustanovení občanského
či obchodního zákoníku neváží neplatnost právního úkonu pro počáteční nemožnost
plnění na vědomost účastníka právního vztahu o počáteční nemožnosti plnění.
Promítnuto do poměrů v této věci, neplatnost právního úkonu dle § 37 odst. 2
obč. zák. není závislá na tom, zda účastník o právní překážce, působící právní
počáteční nemožnost plnění, v době vzniku právního úkonu věděl. Tímto právním
závěrem však není dotčeno právo účastníka na náhradu škody dle § 267 odst. 1
obch. zák. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností námitky dovolatelky proti skutkovému
závěru odvolacího soudu o částečné totožnosti předmětu díla sjednaného v
dřívější smlouvě s jiným zhotovitelem, která je podřaditelná pod dovolací důvod
dle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za
řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo
konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného,
popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění
bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým
zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal
(vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení
důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že
soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové
zjištění, apod.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud založil svůj
skutkový závěr o částečné totožnosti předmětu díla na posouzení obsahu obou
smluv (tj. smlouvy o dílo číslo ... uzavřené mezi účastnicemi a smlouvy o dílo
číslo ... uzavřené mezi žalovanou a společností Urgon s.r.o.) a zejména na
skutečnostech zjištěných ze znaleckého posudku znalce P. U., nikoli z fakturace
obou děl, jak se mylně domnívá dovolatelka. Ostatně totožnost předmětu díla
(znamenající právní překážku pro plnění) neurčují faktury, nýbrž smlouva.
Nejvyšší soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu o totožnosti děl má tedy oporu
v provedeném dokazování, a v hodnocení důkazů, o něž odvolací soud toto
posouzení opřel, neshledal žádný logický rozpor. Z uvedeného vyplývá, že
dovolatelce se nepodařilo zpochybnit správnost skutkového závěru odvolacího
soudu o částečné totožnosti předmětu díla sjednaného v dřívější smlouvě s jiným
zhotovitelem, a dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím
proti měnícímu výroku ve věci samé ohledně částky 106 867,42 Kč pro nedůvodnost
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když
dovolání žalobkyně bylo částečně zamítnuto a ve zbývajícím rozsahu odmítnuto a
z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady
vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu