32 Cdo 3418/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Sentinel s. r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská
2279/164, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27063224, zastoupené Mgr. Marií
Benešovou, advokátkou se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 727, proti žalované
České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ
118 10, zastoupené JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Kroftova 1, o 185 713 993 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 3 Cm 7/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 1 Cmo 69/2007-98, takto:
Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ústavní soud nálezem ze dne 14. září 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, zrušil
výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. února 2010, č.
j. 32 Cdo 3464/2008-128, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované na
náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 888 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Lamberta Halíře, a to pro porušení
práva žalobkyně (dále též jen „stěžovatelka“) na spravedlivý proces dle čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve výroku I., jímž bylo dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č.
j. 1 Cmo 69/2007-98, zamítnuto, zůstal označený rozsudek Nejvyššího soudu
nedotčen, neboť v tomto rozsahu nebyl stížností, kterou žalobkyně směřovala jen
proti jeho nákladovému výroku [a dále proti nákladovým výrokům rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2006, č. j. 3 Cm 7/2004-60, a uvedeného
rozsudku Vrchního soudu v Praze], napaden.
Ústavní soud, vycházeje z principů a úvah formulovaných ve svých rozhodnutích
(srov. například jeho nálezy ze dne 9. října 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze
dne 17. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 1452/09, ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn.
IV. ÚS 1087/09, ze dne 2. února 2010, sp. zn. IV. ÚS 2513/09, ze dne 2. března
2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09), v nichž se zabýval otázkou náhrady nákladů
řízení za zastoupení státu advokátem, Nejvyššímu soudu vytkl, že se účelností
nákladů na zastoupení státu advokátem vůbec nezabýval a rozhodl s odkazem na
zásadu úspěchu podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“), ačkoli je stát k hájení svých práv vybaven příslušným odborným
aparátem. Ústavní soud shledal důvodnou námitku stěžovatelky, že i když
Nejvyšší soud nemohl v rámci dovolání přezkoumávat nákladový výrok soudů
nižších stupňů, mohl a měl její předestřenou argumentaci, resp. samotné nálezy
Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů státu na jeho zastoupení advokátem
zohlednit při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení dovolacího. Poukázal na
to, že v době rozhodování Nejvyššího soudu existovaly a byly uveřejněny již dva
nálezy Ústavního soudu, jejichž ratio decidendi poukazovalo na nutnost zabývat
se v každém jednotlivém případě otázkou, zda náklady státu na zastoupení
advokátem byly nutné a zda byly tedy účelně vynaloženy. Uvedl, že je-li stát
(jeho organizační složka) k hájení svých zájmů vybaven finančně i personálně ze
státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti
přenášel na soukromý subjekt – advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod
uznat takto mu vzniklé náklady jako účelně vynaložené. Podle Ústavního soudu je
třeba vždy podle konkrétních okolností každého jednotlivého případu zvažovat,
zda je příslušná organizační složka státu schopna se v daném sporu účinně
bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor obtížný a dlouhotrvající, v
němž je na místě využít k efektivní obraně služeb zkušeného a odborně
zaměřeného advokáta. Dostatečným kritériem pro zastoupení ministerstva
advokátem však přitom nemůže být například bez dalšího, že předmětem řízení
nebyla běžná agenda spadající pod působnost daného ministerstva. Rozhodující
je, že posouzení právních otázek, jež bylo třeba před soudem řešit, se nijak
výrazně nevymyká požadavkům kladeným na profesní erudovanost praktikujícího
právníka. Ústavní soud akcentoval, že kritériem „účelnosti“ není státu, jako
každému účastníku řízení, upíráno právo zvolit si, zda se nechá zastoupit a
kým, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Zastoupení státu
advokátem při hájení zájmů státu by však mělo být krajním (podpůrným) řešením,
které by mělo záviset na složitosti a specifičnosti problematiky. Podle
Ústavního soudu nelze v této souvislosti přehlédnout, že po nabytí účinnosti
zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, je
v okruhu zákonem vymezených záležitostí povolán k účinnému hájení majetkových
zájmů státu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který tak z větší
části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal, a že samotné
ústřední orgány státní správy mají právní odbory a zaměstnávají odborné
pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky v řízení před soudy. Nejvyšší soud, vycházeje z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož
účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů
potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve
věci úspěch neměl, tak – po zrušení nákladového výroku svého rozsudku ze dne
23. února 2010, č. j. 32 Cdo 3464/2008-128, shora označeným nálezem Ústavního
soudu – posuzoval, zda lze náklady žalované, které jí vznikly v důsledku jejího
zastupování advokátem v dovolacím řízení, v němž měla plný úspěch, považovat za
potřebné k účelnému bránění práva proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla.
Z obsahu spisu se podává, že v souzené věci se žalobkyně domáhala po žalované
(a původně rovněž po České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR)
náhrady škody, která dle žalobních tvrzení vznikla obchodní společnosti A. G. Service, s.r.o., se sídlem ve Vrbičanech, Chotěšov 177, identifikační číslo
osoby 47282550 v souvislosti s privatizací majetku státního podniku Kamenolom
Dobkovičky. Žalovanou je Česká republika – Ministerstvo financí, přičemž tento
ústřední orgán a organizační složka státu disponuje dostatečným množstvím
odborných zaměstnanců, způsobilých zajišťovat ochranu zájmů České republiky v
řízení před soudy. Podle názoru dovolacího soudu z povahy sporu, z obsahu spisu
včetně vyjádření k dovolání a ani z jiných okolností nevyplývá, že šlo o spor
natolik obtížný, specifický či dlouhotrvající, že by k efektivní obraně a k
úspěšnému výsledku dovolacího řízení pro organizační složku státu a ve svém
důsledku i pro Českou republiku (a tedy i pro všechny její občany) bylo třeba,
aby byla zastupována advokátem na základě plné moci, a nikoli příslušným
odborným aparátem Ministerstva financí. Jestliže si žalovaná v předmětné věci
advokáta pro zastupování v dovolacím řízení zvolila a využila svého práva
účastníka nechat se zastupovat advokátem, který se k dovolání žalobkyně
vyjádřil, čímž realizoval právo žalované zaujmout k němu své stanovisko, nejde
podle dovolacího soudu v takovém případě považovat odměnu advokáta za účelně
vynaložené náklady, jejichž náhradu by soud mohl uložit druhé účastnici sporu
(žalobkyni) ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení tak Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. se závěrem, že
žalované, byť měla plný úspěch ve věci, náhradu nákladů dovolacího řízení vůči
žalobkyni nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.