U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze
1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00 00 69 47, proti žalované FAMKO,
spol. s r. o., se sídlem v Brně, Preslova 2, identifikační číslo osoby 00 56 63
49, zastoupené Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská
23, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 19 Cm 216/2006, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 14. března 2012, č. j. 1 Cmo 189/2008-168, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. prosince 2007, č. j. 19 Cm 216/2006-52,
ve znění doplňujícího usnesení ze dne l. září 2008, č. j. 19 Cm 216/2006-94,
povolil obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm
147/2000, i obnovu odvolacího řízení vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod
sp. zn. 4 Cmo 190/2002. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanou tvrzený důvod obnovy řízení,
jímž je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 20 Cm
454/95-265 (dále též jen rozsudek Krajského soudu v Brně), doručený žalované
„19. října 1996“ (správně 19. září 2006), je rozhodnutím, které nemohla ve
smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.”) bez své viny použít v původním řízení vedeném u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000, v němž byla rozhodnutím odvolacího soudu
zavázána k úhradě dlužné částky ze smlouvy o úvěru uzavřené 28. června 1990
(dále jen „první smlouva“), a které pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí
ve věci. S ohledem na dobu doručení rozsudku Krajského soudu v Brně žalované dovodil, že
žaloba o obnovu řízení (doručená soudu 3. listopadu 2006) byla podána včas, v
tříměsíční lhůtě určené ustanovením § 233 odst. 1 o. s. ř., i tříleté lhůtě
podle ustanovení § 233 odst. 2 o. s. ř., když rozsudek odvolacího soudu ve
věci, jejíž obnova je navrhována, byl vyhlášen 6. listopadu 2003 (právní moci
nabyl 15. prosince 2003). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením (jež
je v pořadí třetím, když předchozí usnesení odvolacího soudu byla zrušena
usneseními Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, č. j. 32 Cdo
2586/2009-134, a ze dne 27. září 2011, č. j. 32 Cdo 2434/2011-157, a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení) změnil usnesení soudu prvního stupně
tak, že žalobu na obnovu řízení zamítl. Odvolací soud uvedl, že žalovaná opírá žalobu na obnovu řízení o to, že je tu
smlouva o úvěru uzavřená mezi právními předchůdci účastníků 29. prosince 1990
(dále jen „druhá smlouva“), z níž vyplývá, že dluh z první smlouvy byl uhrazen
poskytnutým úvěrem z druhé smlouvy, a to 8. ledna 1991, a k tomuto datu zanikl. O existenci této druhé smlouvy žalovaná nevěděla, neměla ji ve svém držení,
byla o ní informována a obdržela ji od bývalého ředitele svého právního
předchůdce až v prosinci 2005, přičemž rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci
sp. zn. 13/14 Cm 147/2000 byl vynesen 25. března 2002, a o odvolání proti němu
rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003. Důvod obnovy
žalovaná tvrdí v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června
2006, č. j. 20 Cm 454/95-265, který jí byl
doručen 19. září 2006 a kterým byla žaloba na plnění z první smlouvy (tedy ze
stejného právního důvodu jako v původním řízení) zamítnuta proto, že soud
vycházel ze zjištění, že novým úvěrem poskytnutým podle druhé smlouvy byl
uhrazen dluh z první smlouvy. V tomto řízení bylo rozhodnuto o jiné části již
splatného dluhu z první smlouvy.
Soud prvního stupně správně vycházel z toho,
že rozsudek Krajského soudu v Brně je uplatněným důvodem pro obnovu řízení a že
žaloba byla podána včas v tříměsíční lhůtě (§ 233 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud zdůraznil, že uplatněným důvodem žaloby na obnovu řízení je soud
vázán a nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který byl
jako důvod obnovy řízení uplatněn v žalobě, nebo který byl uplatněn dodatečně v
době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě. Odvolání nicméně shledal důvodným s
ohledem na judikaturní závěry vyjádřené ve stanovisku bývalého občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 8. září 1982, sp. zn. Cpj
67/82, uveřejněného pod číslem 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. května
1998, sp. zn. II. ÚS 111/98, uveřejněném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 11, ročníku 1999, části II., pod
pořadovým číslem 40 či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo 269/2008, in www.nsoud.cz, z nichž vyplývá, že později přijaté
rozhodnutí v jiné právní věci není samo o sobě důvodem pro povolení obnovy
řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do
přípustnosti na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na
ustanovení § 241 a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odkaz odvolacího soudu na ustálenou judikaturu není
případný, neboť v této věci není důvodem pro povolení obnovy samo o sobě
později přijaté rozhodnutí v jiné právní věci. Rozsudek Krajského soudu v Brně,
není rozhodnutím v jiné právní věci, jde o totožnou právní věc, která je pouze
v důsledku předchozích postoupení pohledávek rozdělena na více dílčích řízení.
Z hlediska principu obecné spravedlnosti nelze podle názoru dovolatelky
akceptovat, že v téže věci je soudy rozhodováno naprosto opačně. Rozsudek
Krajského soudu v Brně, není rozhodnutím „samo o sobě“, ale vychází z nově
zjištěných a zejména prokázaných skutečností.
Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když z
rozsudku Krajského soudu v Brně, resp. z důkazů v tomto řízení provedených,
jednoznačně vyplynulo, že žalobkyní uplatněný nárok zanikl splněním v roce
1991. Nemohl tak být předmětem následného postoupení, a tudíž ani žalobkyní
vymáhán.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení
části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony -
občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení
s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může
napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto
ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své
viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za
podmínek uvedených v § 205a a § 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou
přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy,
které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo
za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a § 211a též před odvolacím soudem,
pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud v souladu s judikaturou, na niž odkázal, správně uzavřel, že
později přijaté rozhodnutí v jiné právní věci není samo o sobě důvodem pro
povolení obnovy řízení. Otázkou, která rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 228
odst. 1 písm. a) o. s. ř. mohou být důvodem obnovy řízení, se Nejvyšší soud
zabýval v již zmíněném usnesení uveřejněném pod číslem 48/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. V něm dovodil, že takovými rozhodnutími zákon míní
rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 a 2 o. s.
ř., tj. případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce,
jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§ 135 odst. 1 o. s. ř.) či z
dřívějšího rozhodnutí vycházel (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), anebo posoudil-li
předběžnou otázku sám (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), a poté bylo
zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím posoudil tuto otázku
jinak. Od těchto právních názorů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v
projednávané věci.
Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), vyplynulo-li z
rozsudku Krajského soudu v Brně, že dluh z první smlouvy byl splněn úvěrem
poskytnutým druhou smlouvou, je zjevně bezdůvodná, neboť odvolací soud se touto
skutečností nezabýval, neprováděl žádné dokazování. Námitka se týká skutečností
zjištěných v řízení, jehož obnova je požadována.
Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo
zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu