U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti žalované RELIA s.r.o., se sídlem v Liberci, ul. 8 března 12/3, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 46711333, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 273/30, o 72 817 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 96/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. dubna 2012, č. j. 73 Co 292/2011-268, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 26. dubna 2011, č. j. 20 C 96/2009-173, tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 61 573 Kč, smluvní pokuty a úrok z prodlení z částek 51 750 Kč, 5 802 Kč a 4 021 Kč ve výši a za období specifikovaná ve výroku rozhodnutí (výrok I.), a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o.
s. ř.) připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (spor o zaplacení provize, smluvních pokut a úroku z prodlení z částek, ve výši a za období dle specifikace ve výroku rozhodnutí, vše ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené mezi podnikateli podle § 652 a násl. obchodního zákoníku), v níž měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o několika nárocích žalobce se samostatným skutkovým základem (konkrétně o provizi ve výši 61 573 Kč a o smluvních pokutách a úroku z prodlení z částek 51 750 Kč, 5 802 Kč a 4 021 Kč).
Vzhledem ke skutečnosti, že měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika samostatných nárocích žalobce s odlišným skutkovým základem, posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Pakliže v případě všech odvolacím soudem přiznaných jednotlivých částek bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřesahujících 100 000 Kč, dovolací soud uzavřel, že se jedná ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o
tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2013 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu