ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
Sociální služby Uherské Hradiště, příspěvkové organizace, se sídlem v Uherském
Hradišti, Štěpnická 1139, identifikační číslo osoby 00092096, zastoupené JUDr.
Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Poříčská 2082/41, proti žalované
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická
2020/4, o zaplacení 1 467 195,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 50/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 58 Co 142/2020-241, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala, aby žalované byla uložena povinnost
zaplatit jí částku 1 467 195,14 Kč s úrokem z prodlení představující nárok na
úhradu zdravotní péče, kterou poskytla pojištěncům žalované za rok 2016 bez
uplatnění smluvně sjednané regulace. Žalobkyně je příspěvková organizace
zřízená za účelem poskytování sociálních služeb (pobytové zařízení sociálních
služeb) podle § 34 odst. 1 písm. c), d), e) a f) zákona č. 108/2006 Sb., o
sociálních službách. Na základě smlouvy uzavřené s žalovanou dne 31. 3. 2015 č.
5Z80W001 podle § 17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění,
resp. úhradového dodatku č. 8, který je její součástí (dále také jen „zvláštní
smlouva“), provedla a vykázala výkony indikované (ošetřovatelské) péče
(žalovanou uznané) v rozsahu 15 414 281 bodů, za kterou jí žalovaná uhradila po
uplatnění regulace částku 14 255 371,48 Kč. S poukazem na závěry nálezové
judikatury (zejména nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS
2545/16) reprobující snížení úhrady pod míru vynaložených nákladů, domáhá se
(alespoň) rozdílu za provedené a vykázané výkony indikované péče bez uplatněné
regulace, tj. rozdílu mezi částkou zaplacenou a částkou 15 722 566,62 Kč, která
je součinem počtu bodů a hodnoty 1,02 Kč za bod (bez uplatněné regulace),
protože úhradový dodatek obsahující ujednání o způsobu stanovení ceny
zdravotních služeb považuje za neplatný.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 11 C
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že účastnice dne
31. 3. 2015 uzavřely zvláštní smlouvu o poskytování a úhradě ošetřovatelské
péče, ke které byl pro rok 2016 sjednán úhradový dodatek č. 5, následně změněný
dodatkem č. 8, který úhradu stanovil tak, že bude prováděna způsobem
odpovídajícím vyhlášce č. 273/2015 Sb., o stanovení hodnot bodu, avšak v
případě výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016 byl
koeficient 1,03 uvedený v příloze č. 1, části B, odst. 2 písm. b) vyhlášky
nahrazen koeficientem s hodnotou 1,04. Celková výše úhrady za výkony hrazené
žalobkyni žalovanou tak nepřekročí částku, která se vypočte takto: POPZPOxPUROo
x1,04.
4. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k jinému
skutkovému základu věci není odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne
18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, přiléhavý, a protože úhrada byla žalovanou
plněna podle zvláštní smlouvy, zabýval sedále již jen námitkou neplatnosti
úhradového dodatku, a to se závěrem, že je platný. Přestože uvedl, že „(s)traně
žalující se nepodařilo prokázat, že dodatek č. 5, resp. dodatek č. 8 se závažně
a bez zvláštního důvodu odchylují od obvyklých podmínek ujednávaných v
obdobných případech“, je zřejmé, že nerozhodl na základě neunesení břemene
důkazního. Naopak. Nejenže zjistil, že úhradové dodatky se neodchylovaly „od
obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech“, tj. podmínek
vyplývajících z úhradové vyhlášky, nýbrž že byly sjednány ve prospěch
žalobkyně. Pro úplnost dodal, že i kdyby tomu tak nebylo a smlouva by se
závažně odchýlila od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je
pro to rozumný důvod, spočívající v omezeném objemu finančních prostředků
systému veřejného zdravotního pojištění.
5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II).
6. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, tak s právním posouzením, resp. závěrem, že úhradový dodatek znaky
uvedené v § 1800 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), nenaplňuje a je platný. Aproboval také to, jak se soud prvního stupně
vypořádal s tím, že se v poměrech posuzované věci nálezová judikatura, na
kterou poukazovala žalobkyně, neuplatní. Dodal, že postupem žalované nebylo
zasaženo do jejího práva podnikat zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), protože „žalobkyně neskončila se
ztrátou, ale se ziskem – byť minimálním“ a odkázal na závěry nálezu Ústavního
soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že odvolacím soudem přijaté řešení vymezených
právních otázek je rozporné s judikaturou Ústavního soudu, a sice nálezem ze
dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (vycházejícím z nálezů Ústavního soudu
ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, a ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 19/13), a usnesením ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3305/16, případně (in
eventum) tyto právní otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešeny.
8. Konkrétní právní otázky dovolatelka (formálně) vymezila následovně:
1. „(J)sou obecné soudy vázány právním názorem vysloveným v odůvodnění nálezu?“
2. „Zda v daném případě obecné soudy musí respektovat názor Ústavního soudu, že
platby od zdravotních pojišťoven musí pokrýt účelně vynaložené náklady na
zdravotní péči poskytovatele?“ 3. „Musí výše uvedený právní názor Ústavního
soudu respektovat i úhradový dodatek, tedy smluvní ujednání účastníků?“ 4. „Zda
je přípustné, když výše úhrad zdravotní pojišťovny znemožňuje poskytovateli
pokrytí nezbytných nákladů na tuto zdravotní péči (jde o hrazenou péči ze
zákona), dokrývat tyto náklady z jiných příjmů příspěvkové organizace, které
jsou určeny pro jiné účely (ubytovací a stravovací služby, sociální péče)?“ 5.
„Žalobce je příspěvková organizace, která má vždy v podstatě vyrovnané
hospodaření (ztráty zřizovatel dokrývá dotacemi či příspěvky). Mohou pak za
těchto okolností obecné soudy tvrdit, že k zásahu do práva na podnikání žalobce
nedošlo, neboť hospodaření žalobce neskončilo ztrátou, když žaloba se netýkala
podnikání žalobce jako celku, nýbrž jen platby za zdravotní péči?“ 6. „Znamená
to tedy, že žádný subjekt, který není ve ztrátě, nemůže žalovat zdravotní
pojišťovnu?“ 7. „Mají tzv. úhradové dodatky charakter smlouvy uzavřené adhezním
způsobem?“ 8. „Lze na smlouvu uzavřenou adhezním způsobem aplikovat ustanovení
o neúměrném krácení (§ 1793 a násl. OZ), jak uvádí dovolací soud?“ (citováno i
s nepřesnostmi).
9. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasí s tím
(uvedeno v logicky přijatelném pořadí), že odvolací soud neposoudil úhradový
dodatek tak, že „svou povahou naplňuje zákonem stanovenou charakteristiku smluv
uzavíraných adhezním způsobem, přičemž zákon s touto charakteristikou smluv
spojuje ochranu slabší smluvní strany, a to až neplatností takového ujednání,
které je (pro) slabší stranu nevýhodné“ (viz body 25 – 30 dovolání), a pro
případ, že dovolací soud tuto argumentaci nebude považovat za opodstatněnou,
nesouhlasí s vyloučením aplikace závěrů nálezové judikatury výše zmíněné.
Žalobkyně odkazujíc na „str. 19“ nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp.
zn. IV. ÚS 2545/16, prosazuje aplikovatelnost závěrů této nálezové judikatury i
na případ posuzované věci, protože dovolatelčin „právní režim byl dán původně
úhradovou vyhláškou, následně úhradovým dodatkem, který z úhradové vyhlášky
vycházel“ (viz body 9 až 11 dovolání).
10. Dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak,
že žalobě bude vyhověno, případně aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně, byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
11. Žalovaná dovolacímu soudu své procesní stanovisko k dovolání
nepředestřela.
III. Přípustnost dovolání
12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem a ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) předně vyplývá, že ačkoliv
dovolatelka uvedla, že napadá jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu
prvního stupně (bod 1 dovolání), napadla pouze rozhodnutí odvolacího soudu s
tím, aby v případě zrušení rozsudku odvolacího soudu byl zrušen také rozsudek
soudu prvního stupně (k tomu srov. dovolací návrh), a proto dovolací soud
nerozhodoval o zastavení řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně
pro nedostatek funkční příslušnosti.
17. Z použité formulace (zejména bodu 4 dovolání) dále vyplývá záměr
dovolatelky, ve vztahu ke všem právním otázkám najednou, primárně upozornit na
odklon od ustálené nálezové judikatury (s odkazem na konkrétní rozhodnutí
Ústavního soudu), sekundárně pro případ, že relevantní odklon nebude shledán,
na absenci patřičných judikaturních závěrů v rozhodovací praxi dovolacího
soudu. Nejedná se o situaci, kdy by dovolání trpělo vadou, spočívající v
uvedení vzájemně se vylučujících předpokladů přípustnosti (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, a ze dne 16. 2.
2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015), a na dovolacím soudu bylo, aby se při závěru,
že nebyl naplněn první předpoklad přípustnosti, zabýval, zda není naplněn druhý
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu, a sice nález ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III.
ÚS 3822/15, bod 25, případně a contrario usnesení ze dne 11. 4. 2017, sp. zn.
II. ÚS 2341/15, a contrario usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS
1103/18, bod 21, nebo usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 704/20).
18. Pro řešení 7. a 8. právní otázky neshledává Nejvyšší soud dovolání
přípustným. Napadené rozhodnutí na těchto právních otázkách nezávisí; nejsou
pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
19. Neplatnost doložky, kterou obsahuje smlouva uzavřená adhezním
způsobem, je dána za současného splnění dvou předpokladů, a sice zvláštní
nevýhodnosti pro slabší stranu a absencí rozumného důvodu takovéto
nevýhodnosti. Za situace, pokud odvolací soud převzetím správnosti právního
posouzení soudu prvního stupně vyšel z toho, že ani jeden z obou předpokladů
naplněn nebyl, nemůže založit přípustnost dovolání otázka, zda úhradový dodatek
byl uzavřen adhezním způsobem, tj. právní otázka č. 7. Vyřešení pouze této
otázky na závěr odvolacího soudu o platnosti úhradového dodatku vliv nemá,
protože dovolatelka přezkumu nepodrobila úvahu o nenaplnění ani jednoho z výše
uvedených předpokladů. V tomto se lze opřít o ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1374/96), která je akceptována i v rovině ústavní (z recentní judikatury
Ústavního soudu je možno zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3.
2018, sp. zn. II. ÚS 903/17, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2302/2016, nebo ze
dne 15. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 973/18, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost
proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3801/2017).
20. Napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí ani na 8. právní otázce.
Dovolatelka se soudního zrušení zvláštní smlouvy (úhradového dodatku) pro
neúměrné zkrácení (§ 1793 a násl. o. z.) nedomáhala.
21. Z dovolací argumentace se však otevírá dovolacímu přezkumu právní
otázka vystihující podstatu 3. právní otázky (vykládané v kontextu 1. a 2.
právní otázky), a to, zda v případě, kdy výše úhrad z veřejného zdravotního
pojištění ujednaná ve zvláštní smlouvě znemožňuje pobytovému zařízení
sociálních služeb pokrytí nezbytných nákladů na ošetřovatelskou péči, kterou
toto zařízení poskytuje pojištěncům zdravotní pojišťovny, s níž uzavřelo
zvláštní smlouvu, je takováto zvláštní smlouva pro porušení ústavně zakotveného
práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) neplatná.
22. Pro řešení uvedené právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu vyřešena, je dovolání přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání není důvodné.
24. Žalobkyně jako poskytovatelka sociálních služeb [srov. § 34 odst. 1
písm. c) až f) zákona o sociálních službách, ve znění od 1. 1. 2014]
pojištěncům žalované, kteří byli umístěni v jejím zařízení pobytových
sociálních služeb, poskytovala v rozhodném období ošetřovatelskou péči formou
zvláštní ambulantní péče [§ 22 písm. e) zákona o veřejném zdravotním pojištění]
na základě ordinace ošetřujícího lékaře prostřednictvím svých zaměstnanců,
kteří mají odbornou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání (§ 36 zákona o
sociálních službách). Poskytnutá ošetřovatelská péče je jako zdravotní služba
hrazena z veřejného zdravotního pojištění.
25. Zvláštní povaha těchto právních vztahů je podmíněna výší prostředků
určených k úhradě ceny zdravotních služeb a požadavkem zajistit poskytování
bezplatné zdravotní péče všem, kteří jsou účastni systému veřejného zdravotního
pojištění (čl. 31 Listiny), a je pro ni typické omezení smluvní volnosti.
Zdravotní pojišťovna má povinnost uzavřít zvláštní smlouvu s každým pobytovým
zařízením sociálních služeb, které o uzavření smlouvy požádá a prokáže, že
ošetřovatelská péče bude poskytována k tomu způsobilými pracovníky. Pobytové
zařízení sociálních služeb nemá možnost rozsah a frekvenci lékaři indikované
zdravotní péče ovlivnit a současně má povinnost zdravotní péči poskytnout.
Zdravotní pojišťovna je pak povinna vykázanou péči uhradit [§ 22 písm. e)
zákona o veřejném zdravotním pojištění].
26. Podle § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění zákona
č. 1/2015 Sb., za účelem zajištění věcného plnění při poskytování
ošetřovatelské péče pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb
poskytujících pobytové sociální služby uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna
České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny zřízené podle zvláštního zákona
zvláštní smlouvy s poskytovateli sociálních služeb. Příslušná zdravotní
pojišťovna zvláštní smlouvu uzavře, pokud o to poskytovatel sociálních služeb
požádá a současně prokáže, že ošetřovatelská péče bude poskytována
zdravotnickými pracovníky poskytovatele sociálních služeb, kteří jsou způsobilí
k výkonu zdravotnického povolání podle zvláštních právních předpisů.
27. Ustanovení § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění představuje
zvláštní právní úpravu úhrady ošetřovatelské péče poskytované zařízením
pobytových sociálních služeb (k tomu srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne
13. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 19/16, body 43 až 49), která předpokládá za účelem
zajištění úhrady (věcného plnění) ošetřovatelské péče z veřejného zdravotního
pojištění uzavření zvláštní smlouvy. Na základě této zvláštní smlouvy je pak
zdravotní pojišťovna povinna poskytnutou ošetřovatelskou péči pobytovému
zařízení sociálních služeb uhradit.
28. Pokud si smluvní strany neujednají způsob stanovení ceny zdravotních
služeb, je na soudu, aby cenu zdravotních služeb stanovil. Podle ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu tak lze učinit za pomocí analogické aplikace
úhradové vyhlášky. Nejvyšší soud tento závěr zdůvodnil v rozsudku ze dne 28. 4.
2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014 (a navázal na něj ve svých rozsudcích ze dne 29.
6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 621/2016, 32 Cdo 3552/2015, 32 Cdo 305/2016, 32 Cdo
5270/2015, ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2456/2016, ze dne 30. 8. 2016,
sp. zn. 32 Cdo 2931/2016, nebo ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2856/2016).
Akceptován byl i v rovině ústavní, když Ústavní soud nálezem ze dne 18. 7.
2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, ústavní stížnost proti němu zamítl (dále k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3305/16, bod
39, nebo ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3175/16, bod 11). Zároveň Ústavní
soud vycházeje z dosavadní nálezové judikatury (nálezu ze dne 21. 6. 2000, sp.
zn. Pl. ÚS 3/2000, nálezu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13) dodal, že
„Je-li výše úhrady za zdravotní péči stanovena soudem z důvodu absence právní
úpravy, byť analogickým použitím předpisu nejbližšího…, stále platí, že je
možno tuto cenu stanovit též s ohledem na prokázané nutně vynaložené náklady
tak, aby byla umožněna jejich návratnost v zájmu dodržení čl. 26 odst. 1
Listiny.“ Tento závěr nálezové judikatury nelze vykládat odděleně od skutkového
stavu, který byl v tam projednávané věci zjištěn, a sice že si smluvní strany
zvláštní smlouvy cenu zdravotních služeb neujednaly. Ze zcela jednoznačné
formulace vyplývá, že se týká pouze případů, je-li cena zdravotních služeb
stanovena přímo konkrétním právním předpisem (úhradovou vyhláškou) nebo její
analogickou aplikací, jejímž účelem je určit obvyklou cenu plnění z důvodu
absence ujednání ceny zdravotních služeb. V posuzované věci se o přímou
aplikaci úhradové vyhlášky nejedná a argumentace žalobkyně tomu stranící, skrze
obdobný věcný obsah (viz bod 9 in fine), není opodstatněná. Vzhledem k zvláštní
povaze právních vztahů (k tomu srov. bod 25) a značnému rozsahu jejich
regulace, včetně otázky věcného plnění zdravotních služeb, je logické usměrnění
jednání zúčastněných subjektů také v tomto směru, avšak de facto ztotožnit
přímou, potažmo analogickou aplikaci úhradové vyhlášky se smluvním ujednáním
ceny, které i v těchto poměrech je založeno na shodné vůli smluvních stran (i
ohledně ceny zdravotních služeb), nelze. Pokud se žalobkyně dovolává aplikace
citovaného závěru nálezové judikatury i pro posuzovanou věc, ačkoliv si s
žalovanou v úhradovém dodatku zvláštní smlouvy ujednaly způsob stanovení ceny
zdravotních služeb, pak tuto nálezovou judikaturu dezinterpretuje.
29. Uzavřela-li žalobkyně úhradový dodatek k zvláštní smlouvě, v němž
byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen
protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný
způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na
jejich poskytnutí, neboť žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle poté, co při
využití svých potřebných schopností (§ 5 odst. 1 o. z.), které lze u ní
vzhledem k její profesionalitě důvodně předpokládat, odborně a kompetentně
zhodnotila podmínky v návrhu obsažené. Namístě je zdůraznit, že omezení
autonomie vůle zmíněné v bodě 25 se svobody žalobkyně rozhodnout se, zda návrh
úhradového dodatku o stanoveném obsahu vůbec příjme, nedotýká (o tom, že řada
pobytových sociálních zařízení poskytujících zdravotní služby úhradové dodatky
k zvláštním smlouvám neuzavřela, svědčí i v bodě 28 zmíněná rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). Také v případě zvláštní smlouvy platí, že
je uzavírána s tím, že bude plněna [§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.], tedy včetně
ujednání o ceně zdravotních služeb, jejíž výše se odvíjí od zdravotních výkonů
hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění, které byly poskytnuty v
příslušném hodnoceném období, od stanovených bodových hodnot těchto zdravotních
výkonů a od hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení
ujednaných pro příslušné úhradové období (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5718/2017, a ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo
683/2018). Zásada pacta sunt servanda, základní zásada soukromého práva a
právního řádu vůbec, je také předmětem ústavní ochrany (k tomu srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, bod 37).
30. Jiný závěr nelze přijmout i z toho důvodu, protože by v rozporu s §
1797 o. z. bylo žalobkyni, jako podnikatelce, umožněno napravit pro ni
nepříznivé důsledky, vyplývající z porušení zásady ekvivalence plnění, a v
tomto smyslu by dosáhla téhož, jako by v její prospěch bylo možno uplatnit
pravidlo o neúměrném zkrácení.
31. Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 407/99,
dospěl k závěru, že protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1
Listiny) je vyloučen, je-li hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a
regulační omezení výsledkem dohodovacího řízení (§ 17 zákona o veřejném
zdravotním pojištění). Přestože dohodovací řízení se jako institut, jehož
výsledkem je (má být) dohoda o obsahu rámcové smlouvy, kterou se řídí smlouvy o
poskytování a úhradě hrazených služeb mezi zdravotními pojišťovnami a
poskytovateli zdravotních služeb, vztahuje (pouze) na financování zdravotních
služeb poskytovaných poskytovateli zdravotních služeb, se zvláštní smlouvou jej
pojí společný účel (k účelu dohodovacího řízení srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 19/16, bod 53), kterým – stručně
vyjádřeno – je ujednat způsob stanovení ceny zdravotních služeb. Z toho důvodu
může Nejvyšší soud poukázat na to, že také v rozhodovací praxi Ústavního soudu
byl při řešení svou podstatou totožné otázky, tj. zda ujednaná hodnota bodu,
výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení může zasáhnout do ústavně
zaručeného práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), zaujat přístup shodný.
32. Protože z uvedeného vyplývá, že ujednání způsobu stanovení ceny
zdravotních služeb ve zvláštní smlouvě (§ 17a zákon o veřejném zdravotním
pojištění) vylučuje protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1
Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval
ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, řešit 4., 5. a 6. právní otázku je
bezpředmětné. Odvolací soud se sice hospodařením pobytového zařízení sociálních
služeb, včetně případného sanování záporného salda z jiných zdrojů, pod bodem
26 napadeného rozsudku zabýval, avšak pouze podpůrně. Jeho rozhodnutí na řešení
těchto otázek nespočívá, neboť pro posouzení důvodnosti žaloby je rozhodný
právní závěr o platně uzavřené zvláštní smlouvě, včetně úhradového dodatku č.
8, a proto také v jejich případě neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným.
33. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení právní
otázky, pro něž bylo dovolání shledáno přípustným, správné a vady řízení, k
nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243b a 142 odst. 1 o. s. ř.; žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, v
něm podle obsahu spisu náklady, jejichž náhradu by jí bylo lze přiznat,
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu