NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Cdo 4283/2014-520
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně České průmyslové zdravotní pojišťovny, se sídlem v
Ostravě - Vítkovicích, Jeremenkova 161/11, PSČ 703 00, identifikační číslo
osoby 47 67 22 34, zastoupené JUDr. Annou Antlovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová 2650/20, proti žalovanému Ing. K. Ž.,
zastoupenému Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Slezské
Ostravě, Občanská 1115/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně
J. P., zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně,
Rašínova 68/3, o zaplacení částky 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 285/2003, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2014, č. j. 28 Co 77/2013-461,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně
žalobkyně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20.086,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek ze dne 23. října 2012, č. j. 17 C 285/2003-347, ve výroku I.,
kterým Okresní soud ve Zlíně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku
2,000.000,- Kč s úrokem z prodlení (první výrok), změnil jej ve výroku II. o
nákladech řízení (druhý a třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(čtvrtý a pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“) a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení. Navrhl, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá, případně aby napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. nebo citace textu
tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému
(textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací
důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013,
ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne
23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29
NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou
veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na
jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť ač zastoupen advokátem, přes správné
poučení odvolacím soudem se omezil na odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. a k
jednotlivým „otázkám“ ad a), b) uvedl různé kombinace vymezení přípustnosti
dovolání, které se však navzájem vylučují [ad a) tvrdil, že rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ a ad b) namítal, že „napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“]. Ani strohé tvrzení
ad c), že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, tj. otázka přiznání náhrady nákladů řízení žalobce a vedlejšího účastníka na straně
žalobce ve vztahu k žalovanému“, není způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném
od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací
praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání rovněž v tom, že jde o otázku
hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a
že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z
dovolání zřejmé, o kterou dovolacím soudem dosud nevyřešenou otázku hmotného
práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit. Uvedeným požadavkům dovolatel nedostál, takové otázky nevymezil a spokojil se s
kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Neoznačil ostatně
ani rozhodnutí dovolacího soudu a příslušné ustálené judikatorní závěry, od
nichž se údajně odvolací soud odchýlil, ani judikatorní závěry, které by měl
dovolací soud v projednávané věci posoudit jinak. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo
3119/2013). Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula
dne 19. srpna 2014. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit
přípustnost dovolání.
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, přičemž proti
třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu není vzhledem k ustanovení
§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť výše nákladů řízení
před soudem prvního stupně, k jejichž úhradě vedlejšímu účastníkovi na straně
žalobkyně byl žalovaný zavázán (45.284,25 Kč), jakož i výše nákladů odvolacího
řízení, jež má uhradit žalobkyni (35.338,05 Kč) nepřevyšuje částku 50.000,- Kč
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo
34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Podáním ze dne 19. prosince 2014, doručeným Okresnímu soudu v Zlíně dne 7. ledna 2015, žalobkyně sdělila, že dne 19. prosince 2014 byla pohledávka, jejíž
zaplacení je předmětem sporu, postoupena společnosti LEGAL POINT s.r.o., se
sídlem v Ostravě - Radvanicích, Šmídova 798/24, IČO 28 63 16 25, a navrhla
vstup této společnosti do řízení na místo žalobkyně podle ustanovení § 107a o. s. ř. K tomuto návrhu dovolací soud nepřihlédl, neboť podle ustanovení § 243b
části věty za středníkem o. s. ř. ustanovení § 107a o. s. ř. pro dovolací
řízení neplatí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu