32 Cdo 3552/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Asta, Projektová a stavební spol. s r.o. - v likvidaci, se sídlem v Brně - Stránicích, Bohuslava Martinů 45, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 46900101, zastoupené JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 31, proti žalovanému Ing. V. Š., zastoupenému JUDr. Martinou Skřivánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mezírka 1, o 115 757,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 137/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2011, č. j. 47 Co 148/2009-297, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 986 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Igora Osvalda.
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. září 2008, č. j. 43 C 137/99-262, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 106 583,40 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů. Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (spor o zaplacení ceny díla ze dvou smluv o dílo uzavřených podle § 536 a násl. obchodního zákoníku), v níž dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve výši 106 583,40 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto o dvou nárocích žalobkyně se samostatným skutkovým základem (konkrétně o částce 80 030 Kč vyúčtované fakturou č. 3110511195 za práce na stavbě hotelu Sen, z níž odvolací soud shledal nárok oprávněným ve výši 76 586 Kč, a dále o částce 35 727,30 Kč vyúčtované fakturou č. 3110020196 za práce na stavbě školícího střediska na Brněnské přehradě, z níž odvolací soud shledal nárok oprávněným ve výši 29 997,40 Kč).
Vzhledem ke skutečnosti, že potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích žalobkyně s odlišným skutkovým základem, posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Pakliže v případě obou odvolacím soudem přiznaných částek ve výši 76 586 Kč a 29 997,40 Kč bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřesahujících 100 000 Kč, dovolací soud uzavřel, že se jedná ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Za situace, kdy ani dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů není přípustné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání žalovaného, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení
odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 6 355 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 331 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. prosince 2012 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu