32 Cdo 3647/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Styrotrade, a.s., se sídlem v Čakovičkách č.p. 99, PSČ
250 63, identifikační číslo osoby 26152924, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem,
advokátem se sídlem v Praze 6, Muchova 223/9, PSČ 160 00, proti žalované VNX -
obchodní firma s.r.o., se sídlem v Plané, Nádražní 501, PSČ 348 15,
identifikační číslo osoby 27976947, o zaplacení 167 701 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 70/2010, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2015, č. j. 8 Cmo
172/2014-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž
Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013, č. j. 2 Cm 70/2010-192, ve výroku o zamítnutí žaloby na úhradu
částky 78 432 Kč [výrok pod bodem I.a)] a dále rozhodl o nepřiznání náhrady
nákladů odvolacího řízení žádné z účastnic [výrok pod bodem II.]. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Vzhledem k tomu, že dovolání v této věci nesměřuje proti žádnému z usnesení
vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř., zabýval se Nejvyšší soud tím, zda
jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení § 237 o. s. ř. (ve spojení s omezením dle ustanovení § 238 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným
výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde
o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené
v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř. u opětujícího se peněžitého plnění je
pro závěr, zda dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč [odstavec 1 písm. d)], rozhodný součet všech
opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu
neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek
výše ročního plnění. Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým
základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu
na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. března 2005, sp. zn.
25 Cdo
1097/2004, rozsudek ze dne 4. června 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo
2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, jež
jsou – stejně jako všechna dále cit. rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in
www.nsoud.cz; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, jež je veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz). O takovou situaci jde i v poměrech projednávané věci, když předmětem dovolacího
řízení jsou dovolatelkou uplatněné nároky na zaplacení pěti smluvních pokut ve
výši 2 378 Kč, 49 447,37 Kč, 13 867,32 Kč, 10 722,47 Kč a 2 016,97 Kč za
prodlení s úhradou kupních cen vyúčtovaných fakturami číslo 3101000816,
3091018902, 3091018029, 3091018030 a 3101000815. Bez zřetele na to, že smluvní
pokuty (na jejichž zaplacení žalobkyně opírá nárok o ujednání o smluvní pokutě
ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení ve všeobecných obchodních
podmínkách) byly uplatněny jednou žalobou a soudy nižších stupňů o nich
rozhodly jedním výrokem a jednou celkovou částkou, jde ve smyslu výše označené
konstantní judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem. Jelikož ani jeden z uvedených samostatných nároků nepřesahuje limitní částku 50
000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží) a nejde o vztah ze
spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok ani o věc uvedenou v § 120
odst. 2 o. s. ř., je přípustnost dovolání vzhledem k § 238 odst. 1 písm. d) a §
238 odst. 2 o. s. ř. vyloučena. Okolnost, že součet požadovaných plnění
přesahuje částku 50 000 Kč, je bez významu. Dovolací soud proto odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu
jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako
nepřípustné. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o
možnosti podat dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (a
absence poučení o případné možnosti podat dovolání proti druhému výroku), neboť
nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost
dovolání nezakládá. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon
připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy –
bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo
– o dovolání nepřípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
I kdyby však dovolání v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu nebylo nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady. Dovolatelka
totiž nedostála své povinnosti vymezit předpoklad přípustnosti dovolání v
souladu s ustanovením § 237 o. s. ř. Označila-li jako předpoklad přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. skutečnost, že „dovolacím soudem má
být vyřešena právní otázka jinak, než doposud“, patrně přehlédla, že takový
předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. nestanoví. Žádost dovolatelky,
aby právní otázka byla dovolacím soudem vyřešena jinak než doposud, významově
neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již
dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. V tomto
ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj.
„má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž
pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní
rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku
jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací
soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil
již například v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále
v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby
právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak,
není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř.
Poukazovala- li dovolatelka v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání na
rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem a ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, nijak nevymezila, od které ustálené rozhodovací praxe se
řešení právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení,
dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům
vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a
nesprávnost rozhodnutí. Dovolání v této části postrádá jakoukoliv argumentaci,
natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení
ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Přípustností
dovolání v jeho zbývající části se tak nelze vůbec zabývat. Tento nedostatek
nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov.
ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde
přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku
absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž
dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu