32 Cdo 377/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobce JUDr. P. K., správce konkursní podstaty úpadce
V. s. se sídlem v , zast. JUDr. R. J., advokátem, se sídlem v ., proti
žalovanému Ing. V. K., bytem, zast. JUDr. J. C., advokátem, se sídlem v ., o
zaplacení 1.350.636,60,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 19 Cm 1222/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 18. října 2006, č. j. 4 Cmo 223/2005-110, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2006, č. j. 4 Cmo
223/2005-110, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. října
2005, č. j. 19 Cm 1222/99-89 zamítl žalobu o
zaplacení 858.401,80 Kč a 492.234,80 Kč se 17% úrokem z prodlení ročně jdoucím
ode dne splatnosti jednotlivých faktur a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. října
2006, č. j. 4 Cmo 223/2005-110 změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 858.401,80
Kč se 17% úrokem z prodlení p. a. jdoucím od 11. července 1997 do zaplacení,
odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku podrobně uvedl, z jakých skutkových
zjištění a právních závěrů vycházel soud prvního stupně a v čem spočívá
odvolání žalobce a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
V podrobnostech pak odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že provedenými
důkazy a i tvrzením žalovaného bylo prokázáno, že žalovaný věděl o postoupení
pohledávek žalobce na společnost E. a přesto plnil společnosti O., ačkoli musel
vědět že oznámení žalobce o postoupení pohledávek na společnost O., ze dne 20.
května 2002 je v rozporu s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18. února
2002 na společnost E. Podle odvolacího soudu žalovaný nebyl a nemohl být v
dobré víře ve smyslu ust. § 526 obč. zák a právního názoru Nejvyššího soudu
vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 1. července 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003,
pokud plnil dluh společnosti O. a to tentýž den, kdy tato společnost uzavřela
smlouvu o postoupení pohledávek s původním věřitelem, tj. V. s. Za stavu, kdy
nebylo zrušeno nebo změněno původní oznámení o postoupení pohledávek, nemůže
podle odvolacího soudu osoba neoprávněná nakládat s pohledávkou jí dále
postupovat a takové postoupení dlužníkovi oznamovat a nemůže se též uplatnit
právní úprava ust. § 526 odst. 2 obc. zák., podle níž oznámí-li dlužníku
postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat smlouvy o
postoupení pohledávky.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce nebyl po postoupení
pohledávky na společnost E. dne 15. prosince 2001 oprávněn s předmětnými
pohledávkami nakládat, a proto postupní smlouva jím uzavřená jako postupitelem
se společnosti O. dne 20. května 2002 je pro rozpor s ust. § 524 a násl. a § 39
obč. zák. neplatná. Po odstoupení společnosti E. dne 14. června 2002 od
smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. prosince 2001 se podle odvolacího
soudu vrátilo žalobci oprávnění s pohledávkami nakládat, a proto je žalobce v
tomto řízení aktivně legitimován.
Odvolací soud proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, jak bylo
uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 8. ledna 2007 napadl žalovaný uvedený rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzením věci (§ 241a odst. 2 písm. c) o. s. ř.) a že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že je zcela nesprávný závěr, že
žalovaný nebyl a nemohl být v dobré víře ve smyslu ust. § 524 obč. zák. a tento
závěr nemá oporu v právní úpravě postoupení pohledávky (§ 524 a násl. obč.
zák.). Odvolací soud dále zcela pominul právní úpravu obsaženou v § 526 odst.
1, druhá věta obč. zák., podle níž dokud není postoupení pohledávek
postupitelem oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky
dlužníkovi neprokáže, zbaví se dlužník závazku plněním postupiteli.
Podle dovolatele tak postupitel dlužníkovi postoupení pohledávky
oznamuje, a to bez zbytečného odkladu a dlužník není oprávněn
požadovat prokázání smlouvy o postoupení pohledávky. V posuzované věci splnil
žalobce tuto notifikační povinnost tím, že žalovanému dopisem ze dne 20. května
2002 oznámil postoupení pohledávek na společnost O. jiné oznámení žalovaný od
žalobce neobdržel.
V dovolání žalovaný dále uvedl, že ho společnost E. dopisem ze dne 15. prosince
2001 informovala, že v důsledku postoupení pohledávek se stala věřitelem
žalované částky 1.350.636,60 Kč. Z obsahu uvedeného dopisu je zřejmé, že tato
společnost, v postavení postupníka, žalovanému (dlužníkovi) pouze postoupení
předmětné pohledávky oznámila, avšak tuto skutečnost neprokázala smlouvou o
postoupení pohledávek a tím nemohla přivodit účinnost této smlouvy. V této
souvislosti pak dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
606/2000, 32 Odo 293/2002, v nichž byl mj. zaujat názor, že dlužníkovi
nepřísluší zkoumat platnost smlouvy o postoupení pohledávky.
Podle dovolatele odvolací soud dále nesprávně vyřešil otázku aktivní legitimace
žalobce, neboť dovodil, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 20.
května 2002 mezi žalobcem (V. s.) a společností O. je absolutně neplatná a
žalobci se vrátilo oprávnění s pohledávkami nakládat dne 14. června 2002, kdy
společnost E. odstoupila od smlouvy o postoupení předmětných pohledávek
uzavřené se žalobcem (postupitelem). Odvolací soud nevzal v úvahu výpověď Ing.
R. který uvedl že obě data – 14. června 2002 – na listině o odstoupení od
smlouvy o postoupení pohledávek napsal na listinu on, listinu nedatovala
společnost E. proto ji nelze pokládat za její projev vůle. Odstoupení od
smlouvy není platné a v důsledku toho se žalobce nemohl znovu stát věřitelem
žalovaného a žalobce nemůže být k žalobě aktivně legitimován.
Dovolatel s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení a dále aby před rozhodnutím o dovolání odložil vykonavatelnost
rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 1a o. s. ř.) posoudil dovolání podle ust. §
240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a dále to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel odvolacímu soudu především vytýká
nesprávnou aplikaci ust. § 526 obč. zák. týkající se účinnosti smlouvy o
postoupení pohledávky vůči dlužníkovi a nesprávné posouzení aktivní legitimace
žalobce.
Podle ust. § 526 odst. 1 a 2 obč. zák. je postupitel povinen bez zbytečného
odkladu oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky. Dokud není postoupení
pohledávky oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky
dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Oznámí-li
dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn dožadovat se
prokázání smlouvy o postoupení.
Z uvedeného tedy vyplývá, že dokud není postoupení pohledávky postupitelem
dlužníkovi oznámeno nebo pokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi
neprokáže, nemůže se stát postoupení pohledávky ve vztahu k dlužníkovi účinným
s tím důsledkem, že dlužník není zavázán plnit „novému“ věřiteli (viz též např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 32 Cdo 118/2007).
Změna v osobě věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávky může být
důsledkem jen platné smlouvy, na jejímž základě nabývá postupník nejen
postupovanou pohledávku, ale i aktivní věcnou legitimaci k jejímu vymáhání.
Otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky není však rozhodná z hlediska
splnění závazku dlužníkem, je-li mu postoupení pohledávky původním věřitelem
oznámeno, resp. novým věřitelem (postupníkem) prokázáno (viz. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002).
Ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna a která jsou
rozhodující pro posouzení věci vyplývá, že žalobce dodal žalovanému betonářskou
ocel v ceně 641.176,- Kč a 703.608,- Kč, vše bez DPH a dodávky
byly fakturovány fakturou č… z 27. června 1997 a č… z 25. července 1997.
Dne 18. února 2002 bylo žalovanému společností E. sděleno aniž by mu postoupení
pohledávek bylo prokázáno např. uzavřenou smlouvou o postoupení pohledávek, že
ji jako potupníkovi byly žalobcem jako postupitelem postoupeny uvedené
pohledávky, a to co do částky 1.350.636,60 Kč. K postoupení pohledávky došlo na
základě smlouvy ze dne 15. prosince 2001. Společnost E. poté dne 14. června
2002 od uvedené smlouvy o postoupení předmětné pohledávky odstoupila, o čemž
neprodleně informovala žalovaného. Žalobce toto postoupení pohledávky
žalovanému neoznámil a dlužník pohledávku nikomu neuhradil.
Žalobce jako postupitel dne 20. května 2002 uzavřel smlouvu o postoupení
předmětné pohledávky ve výši 1.350.636,60 Kč se společností O. jako postupníkem
a zároveň dopisem ze dne 20. května 2002 oznámil žalovanému postoupení
pohledávky. Žalovaný poté se společností O. uzavřel dne 20. května 2002 dohodu
o vypořádání postoupené pohledávky, závazek uznal a společnost O. dne 25.
listopadu 2003 potvrdila, že závazky žalovaného z uvedené dohody byly
vyrovnány.
Dovolací soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu není správné.
Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že žalovanému nebylo postoupení
pohledávky realizované na základě smlouvy ze dne 18. února 2002, uzavřené mezi
žalobcem a společností E. postupitelem (žalobcem) oznámeno, ani postupníkem
(E.) prokázáno; postupník totiž žalovanému postoupení pohledávky pouze oznámil.
Vzhledem k tomu ve vztahu k žalovanému jako dlužníkovi, nemohlo být postoupení
pohledávky účinné. Účinnost postoupení pohledávky nemůže způsobit vědomost
žalovaného o postoupení pohledávky, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Taktéž
je nevhodný jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2004,
sp. zn. 29 Odo 6006/2003, neboť u této věci bylo postoupení postupníkem
prokazováno postupní smlouvou.
Oznámil-li žalobce dne 20. května 2002 jako postupitel žalovanému, že postoupil
předmětné pohledávky společnosti O. byl dlužník povinen plnit této společnosti
a nebyl oprávněn zkoumat, zda je smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi
těmito společnostmi dne 20. května 2002 platná. Plněním této společnosti
dlužníkův závazek zanikl.
V posuzované věci však společnost O. jako věřitel a žalovaný jako dlužník
uzavřel dne 20. května 2002 smlouvu o vypořádání závazků, v níž žalovaný uznal
svůj závazek vůči této společnosti ve výši 1.350.636,60 Kč a bylo dohodnuto, že
dlužník uhradí věřiteli 300.000,- Kč ve splátkách a zbývající částku ve výši
1.050.636,60 Kč, bude-li dodržena splatnost jednotlivých splátek, nebude
věřitel vymáhat a tím bude závazek dlužníka považován za vyrovnaný.
Žalovaný poté společnosti O. uhradil částku 300.000,- Kč a v tomto rozsahu
závazek žalovaného zanikl plněním této společnosti.
Dovolací soud již shora uvedl, že pouze platná smlouva o postoupení pohledávky
může mít za následek změnu v osobě věřitele, včetně aktivní věcné legitimace k
jejímu vymáhání. Se změnou v osobě věřitele, je spojeno i právo této osoby s
postoupenou pohledávkou disponovat, např. právo ji dále postoupit, popř. dluh
prominout apod.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce nejprve uzavřel dne 15. prosince
2001 se společností E. smlouvu o postoupení předmětných pohledávek. Další
smlouvu o postoupení týchž pohledávek žalobce uzavřel dne 20. května 2002 se
společností O. přičemž k zániku smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15.
prosince 2001 došlo až dne 14. června 2002, a to na základě odstoupení
společností E.
Soudy obou stupňů z uvedeného skutkového stavu správně dospěly k závěru, že
postupní smlouva ze dne 20. května 2002, je absolutně neplatná. V daném případě
se však jedná o počáteční právní nemožnost plnění, neboť plnění ze smlouvy o
postoupení pohledávek z 20. května 2002 bylo neuskutečnitelné v důsledku právní
překážky, a to v té době existující smlouvy o postoupení
týchž pohledávek z 15. prosince 2001.
Dovolací soud s ohledem na tento zjištěný skutkový vztah proto dospěl k závěru,
že u pohledávek v částce 1.050.636,60 Kč se společnost O. nestala jejich
věřitelem a proto nebyla oprávněna s nimi disponovat, zejména nemohla dluh v
této části prominout. Z uvedeného poté vyplývá, že v případě této částky byl po
odstoupení od postupní smlouvy z 15. prosince 200 věřitelem – žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto není správné, neboť nezohlednilo skutečnost,
že plněním žalovaného žalobcem označenému postupníkovi (společnosti O.) zanikla
v tomto rozsahu povinnost žalovaného. Dovolacímu soudu nezbývá než zrušit
rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, neboť v dalším řízení bude nutné
zjistit, a to s ohledem na požadovaný úrok z prodlení, na kterou z
postoupených pohledávek bylo žalovaným plněno.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu bude podle ust.
§ 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu