32 Cdo 384/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113
04, identifikační číslo osoby 45272956, proti žalované WOMBAT, s. r. o., se
sídlem v Brně, Březinova 759/23, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby
47912553, zastoupené JUDr. Irenou Schejbalovou, advokátkou, se sídlem v Brně,
Bubeníčkova 3, o zaplacení částky 323.126,50 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 137/2004, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2009, č. j. 7 Cmo
261/2008-105, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2009, č. j. 7 Cmo
261/2008-105, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. ledna 2008, č. j. 25 Cm 137/2004-64,
zamítl žalobu o zaplacení částky 323.126,50 Kč s úrokem z prodlení a uložil
žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že na základě žádostí žalované vystavila
Hospodářská komora České republiky (dále jen Hospodářská komora ČR) ve dnech
23. dubna 2001, 10. října 2001 a 25. října 2001 tři karnety A. T. A., platné na
dobu jednoho roku a týkající se dočasného vývozu zboží určeného pro „výkon
povolání“ žalované do Polska, a že zboží bylo na základě těchto karnetů
vyvezeno a dne 2. března 2002 došlo k jeho zpětnému dovozu. V souvislosti s
vývozem zboží na základě těchto karnetů polské celní orgány rozhodly dne 22. dubna 2003 o doměření cla, daní a poplatků v částkách 43.222,19 PLN, 1.769,24
PLN a 399,74 PLN. Polská hospodářská komora jako ručící organizace v Polsku
požádala dopisy doručenými 20. května 2003 o zaplacení těchto částek
Hospodářskou komoru ČR. Ta pak 28. května 2003 vyzvala žalovanou k jejich
úhradě na účet Polské hospodářské komory, zaplacení upomínala a dopisem
doručeným 2. října 2003 uplatnila na základě pojistné smlouvy č. 805-80002-16
požadavek na zaplacení těchto částek u žalobkyně. Žalobkyně uhradila Polské
hospodářské komoře dne 15. října 2003 částky 43.222,19 PLN a 1.769,24 PLN a dne
30. října 2003 částku 399,74 PLN. Pojistná smlouva, jejímž předmětem bylo
pojištění závazků uložených Hospodářské komoře ČR zahraničními orgány celní
správy z titulu jejího postavení ručitele ze karnety A. T. A. (dále též jen
„karnety“) v řízení před orgány zahraničních celních správ prostřednictvím
záručních organizací v zahraničí a jíž byly pojištěny též předmětné karnety,
byla uzavřena 19. prosince 1997 s účinností od 1. ledna 1998 na dobu pojištění
jednoho roku a byla dodatky prodlužována vždy na další rok, naposledy do 31. prosince 2001. Podle jejího článku 8.2. pojistné období pro každý karnet začíná
dnem jeho vystavení a končí nejpozději uplynutím lhůt v souladu s Celní úmluvou
o karnetu A. T. A. a s Úmluvou o záznamním oběhu (Istanbulskou dohodou). Z
článku 1 bodu 1 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění zahraničních
dokumentových obchodů (dokumentárního inkasa), jež byly součástí pojistné
smlouvy (dále též jen „VPP“), vyplýval závazek pojistitele poskytnout náhradu
škody, kterou pojištěný utrpí tím, že držitel jím vystaveného karnetu A. T. A. v době trvání pojištění přes výzvu nezaplatil pohledávku. Podle článku 1 bod 2
VPP se za den vzniku pojistné události pokládá den, kdy pojištěný prokáže, že
držitel karnetu, ač byl povinen pohledávku zaplatit, tak neučinil a již
neučiní, popř. den, kdy pojištěný prokáže skutečnosti, pro které by držitel
karnetu pohledávku přes výzvu nezaplatil. Pojistná smlouva v bodě 4.4. doplnila
článek 2 VPP upravující výluky z pojištění tak, že pojištění se mimo jiné
nevztahuje na ztráty způsobené pojištěným vystavením vadného karnetu. Podle
článku 3 bod 1 VPP pojištění začíná a končí dnem sjednaným v pojistné smlouvě. Nová pojistná smlouva, účinná od 1. ledna 2002 a prodloužená do 31.
prosince
2003, přechodná ustanovení řešící návaznost na zánik dřívější pojistné smlouvy
neobsahovala. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že pojištění předmětných karnetů
trvalo po dobu jejich platnosti a uplynutím této doby - ve dnech 22. dubna
2002, 9. října 2002 a 24. října 2002 - tedy skončilo. Dnem vzniku pojistné
události byl den, kdy žalovaná převzala výzvu Hospodářské komory ČR k zaplacení
doměřených celních dávek a daní, přesto tak neučinila, pojistná událost tedy
nastala v době od 29. května 2003 do 18. srpna 2003 (kdy byla žalované zaslána
upomínka). Dne 29. května 2003, kdy nejdříve mohlo dojít k pojistné události,
již karnety pojištěny nebyly, neboť uplynula doba jejich platnosti a účinnosti
pozbyla též pojistná smlouva, kterou byly pojištěny. Soud prvního stupně
uzavřel, že žalobkyni tudíž nevznikla povinnost plnit podle pojistné smlouvy č. 805-80002-16, přičemž tato povinnost jí nevznikla ani podle pojistné smlouvy
uzavřené s účinností od 1. ledna 2002, neboť podle této smlouvy karnety
pojištěny nebyly. Pokud pak žalobkyně plnila za Hospodářskou komoru ČR,
přestože k tomu nebyla povinna, nemohlo na ni přejít právo na náhradu škody z
titulu plnění poskytnutého za pojištěného ve smyslu ustanovení § 827 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. července 2009,
č. j. 7 Cmo 261/2008-105, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil
žalované zaplatit žalobkyni částku 323.126,50 Kč s 2% úrokem z prodlení od 29. listopadu 2003 do zaplacení a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež po
zopakování části listinných důkazů doplnil. Se závěrem soudu prvního stupně, že
žalobkyně nebyla povinna plnit podle pojistné smlouvy č. 805-80002-16, se
neztotožnil. Argumentoval, že článek 8.2. pojistné smlouvy stanoví tzv. pojistné období pro jednotlivé karnety, a protože pojistné období je obecně
definováno jako časové období dohodnuté v pojistné smlouvě, po které se platí
pojistné, ohraničuje dobu placení pojistného, jehož výše byla pro jednotlivé
karnety stanovena v článku 9, a nikoliv dobu trvání pojištění jednotlivého
karnetu. Podstatné tedy podle jeho názoru je, že karnety byly vystaveny v době
platnosti pojistné smlouvy a přijaty k pojištění a že došlo k pojistné události
definované v pojistné smlouvě. V otázce, kdy se tak stalo, odmítl argumentaci
žalované a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně. Z žádostí o vystavení předmětných karnetů odvolací soud zjistil, že žalovaná se
v nich zavázala uhradit ve prospěch zahraniční ručební organizace neprodleně
závazky, které se staly splatnými v případě nedodržení celních úmluv, předpisů
a zvláštních podmínek, a to na základě oznámení Hospodářské komory ČR o
předpisu dovozních dávek ze zahraničí. Odvolací soud dovodil, že žalovaná
nerespektovala oznámení Hospodářské komory ČR o předpisu dovozních dávek, jež
jí bylo doručeno 29.
května 2003, poté co polské celní orgány vydaly konečné
rozhodnutí, a v rozporu s převzatým závazkem tyto dávky Polské hospodářské
komoře neuhradila. Tím porušila svou povinnost ve vztahu k Hospodářské komoře
ČR, která má nárok na náhradu škody, jež jí porušením této povinnosti vznikla,
přičemž toto právo přešlo v souladu s článkem 6.3. pojistné smlouvy na
žalobkyni; pokud žalobkyně poskytla pojistné plnění a uhradila předmětné
částky, učinila tak v souladu s pojistnou smlouvou č. 805-80002-16. Skutkové
okolnosti, na jejichž základě byla vydána rozhodnutí polských celních orgánů,
měly podle názoru odvolacího soudu význam pouze v celním řízení. Rozsudek odvolacího soudu, a to sice výslovně v obou jeho výrocích, podle
obsahu dovolacích námitek však jen ve výroku o věci samé, napadla žalovaná
dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka argumentovala, že pojištění karnetů vzhledem k článku 8.2. pojistné
smlouvy skončilo uplynutím doby jejich platnosti, tedy 23. dubna, 8. října a
25. října 2002, a platnost pojistné smlouvy skončila uplynutím doby, na kterou
byla sjednána, tj. 31. prosince 2001. Podrobila kritice způsob, jakým odvolací
soud vyložil pojem pojistné období, zdůraznila ustanovení článků 1 odst. 1 a 3
VPP, vyslovila názor, že pojištění skončilo uplynutím platnosti pojistné
smlouvy, a zdůraznila, že dnem vzniku pojistné události je den 24. září 2003,
kdy byla vyzvána k zaplacení doměřeného cla a daní a kdy karnety již nebyly
pojištěny. Závěru odvolacího soudu o pojištění karnetů i po uplynutí doby
jejich platnosti a po uplynutí platnosti pojistné smlouvy vytkla absenci
logického zdůvodnění. Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud se nevypořádal s „prokázáním
zákonných znaků“ pro vznik její odpovědnosti za škodu; tím, že akceptoval jako
důkaz o porušení její povinnosti rozhodnutí polských celních orgánů, ačkoliv
dovolatelka nebyla účastníkem příslušného řízení, nezabýval se uznatelností a
vázaností těchto rozhodnutí z hlediska předběžné otázky, těmito rozhodnutími a
jejich úředním překladem neprovedl důkaz a nezabýval se otázkou, zda žalobkyni
vůbec vznikla škoda a v jaké výši, zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka je přesvědčena, že
neporušila žádné z ustanovení příslušných úmluv. Má ostatně za to, že bylo na
odborném posouzení Hospodářské komory ČR, zda požadované karnety vydá či zda
žadateli jako laikovi doporučí jinou formu celního odbavení; ta však nejenže
karnety na podkladě údajů obsažených v objednávkách vystavila, ale nesprávně
přeložila do angličtiny účel vývozu, resp. použití zboží.
Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a
věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil,
že dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť je jím napaden měnící rozsudek odvolacího soudu. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa
přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je
dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť
nikoliv všem dovolacím námitkám lze přisvědčit. Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu o obsahu výrazu „pojistné
období“ užitého v článku 8 odst. 2 VPP nelze posoudit jako správný již z toho
důvodu, že odvolací soud k němu nedospěl předepsaným postupem. Podle ustanovení § 796 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince
2004 (dále též jen „obč. zák.“), ten, kdo s pojistitelem uzavřel pojistnou
smlouvu, je povinen platit pojistné, a to za dohodnutá pojistná období (běžné
pojistné); lze též dohodnout, že pojistné bude zaplaceno najednou za celou
dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno (jednorázové pojistné) [odstavec 1]. Nebylo-li dohodnuto jinak, je běžné pojistné splatné prvního dne pojistného
období a jednorázové pojistné dnem počátku pojištění (odstavec 2). Podle ustanovení § 803 obč. zák. pojistitel má právo na pojistné za dobu do
zániku pojištění (odstavec 1). Zanikne-li pojištění před uplynutím doby, za
kterou bylo běžné pojistné zaplaceno, je pojistitel povinen zbývající část
pojistného vrátit (odstavec 2). Nastala-li pojistná událost a důvod dalšího
pojištění tím odpadl, náleží pojistiteli pojistné do konce pojistného období, v
němž pojistná událost nastala; jednorázové pojistné náleží pojistiteli i v
těchto případech vždy celé (odstavec 3). Odvolací soud správně postřehl, že pojem „pojistné období“ byl za účinnosti
aplikovaných ustanovení hlavy patnácté občanského zákoníku (§ 788 a násl.)
pojmem zákonným, užitým (především) v souvislosti s úpravou placení pojistného. Nejen že se však přitom nevypořádal s ustanovením § 803 odst. 3, částí věty
před středníkem, obč. zák. vycházejícím z vazby pojistného období též na
pojistnou událost (srov. slovní spojení „do konce pojistného období, v němž
pojistná událost nastala“), nýbrž především přehlédl (či nedocenil), že zákon
pojil tento pojem toliko s placením tzv.
běžného pojistného, při němž se platí
pojistné za dohodnutá pojistná období, vždy v jeho první den, nebyla-li
splatnost sjednána jinak (srov. § 796 odst. 1, část věty před středníkem, odst. 2 obč. zák.), tedy s pojištěním jiným než jednorázovým, při němž se pojistné
platí najednou za celou dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno, a to
(nebyla-li splatnost sjednána jinak) dnem počátku pojištění (srov. § 796 odst. 1, část věty za středníkem, odst. 2 obč. zák.). Znění článků 8.2., 9 a 11
pojistné smlouvy přitom nasvědčuje tomu (soudy nižších stupňů v této otázce
právní názor nezaujaly), že karnety byly pojištěny pojištěním jednorázovým
(pojistné za jeden karnet činilo 25,- USD „pro celou dobu platnosti karnetu“ a
bylo splatné do 14 dnů po doručení účtu pojistného). Nelze přitom přehlédnout,
že v souvislosti s jednorázovým pojištěním zákon (§ 796 odst. 1 obč. zák.)
užívá namísto pojmu „pojistné období“ slovní spojení „doba, na kterou bylo
pojištění sjednáno“ (srov. dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, že
pojistné období sjednané v článku 8 odst. 2 VPP neohraničuje dobu trvání
pojištění). Již z těchto skutečností je zřejmé, že při zjištění obsahu výrazu
„pojistné období“ užitého v pojistné smlouvě úvaha založená na významu, jenž
tomuto pojmu přiznává zákon, nepostačí. Nejvyšší soud ve své judikatuře
opakovaně zdůrazňuje, že pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli)
je třeba odstraňovat výkladem za použití pravidel stanovených obecně pro
soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové
vztahy speciálně v § 266 obch. zák. (srov. zejména rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy,
ročník 1999, číslo 7, strana 386). V rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník
2002, pod číslem 215, pak Nejvyšší soud vyložil, že projev vůle je třeba
vykládat podle pravidel určených v ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. i v
případě, že obsahuje zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona; taková
skutečnost nemůže být důvodem pro to, aby soud při výkladu tohoto právního
úkonu vyšel pouze z významu jeho jazykového vyjádření vyplývajícího z
odkazované právní normy a nepřihlédl též k úmyslu jednajících osob, resp. k
dalším okolnostem rozhodným pro výklad projevu vůle účastníků ve smyslu
ustanovení § 266 obch. zák. Tento závěr, od něhož Nejvyšší soud nemá důvod se
odchýlit, se beze zbytku uplatní též v posuzované věci. Jestliže odvolací soud
pojistnou smlouvu řádně nevyložil, je právní posouzení, na němž spočívá jeho
rozhodnutí, neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. je naplněn.
Dovolatelce je třeba přisvědčit též v tom, že odvolací soud se náležitě
nevypořádal se skutečností, že k pojistné události došlo až poté, co příslušná
pojistná smlouva pozbyla účinnosti. Závěr o tom, že je podstatné, že karnety
byly vystaveny a přijaty k pojištění v době platnosti pojistné smlouvy a že
došlo k pojistné události sjednané v této smlouvě, z předcházejícího posouzení
obsahu výrazu „pojistné období“ (jako pouhého ohraničení doby placení
pojistného) nevyplývá; naznačená souvislost není patrna bez dalšího a
myšlenkový postup, jímž odvolací soud k uvedenému závěru dospěl, není v
odůvodnění jeho rozhodnutí blíže osvětlen. Není též zřejmé, zda a jak se
odvolací soud vypořádal s dikcí článku 1 bod 1 VPP, podle něhož pojistitel
poskytuje náhradu za škodu, kterou poškozený utrpí tím, že v pojistné smlouvě
jmenovaný kupující (zde držitel vystaveného karnetu) v době trvání pojištění
neproplatil dokumenty (srov. v té souvislosti rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 323/1999, in www.nsoud.cz, podle jehož závěrů
základním rysem pojištění je, že k pojistné události musí dojít během trvání
pojištění, tj. v době trvání smluvního vztahu). Též z toho důvodu nelze právní
posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, posoudit jako správné [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Zbývající dovolací námitky důvodné nejsou.
Dovolatelka zřejmě přehlédla, že podle právního posouzení odvolacího soudu
nebyla povinností, jejímž porušením vznikla Hospodářské komoře ČR škoda,
povinnost vyplývající z citovaných celních úmluv, nýbrž byl jí závazek
dovolatelky, převzatý v žádostech o vystavení karnetů, uhradit na základě
oznámení Hospodářské komory ČR o předpisu dovozních dávek polskými celními
orgány tyto dávky ve prospěch Polské hospodářské komory jako příslušné
zahraniční ručební organizace. Správnost tohoto právního posouzení dovolatelka
nenapadla, dovolacímu přezkumu tedy nepodléhá, a dovolací námitky zpochybňující
správnost skutkových a právních závěrů, na jejichž základě polské celní orgány
rozhodly o doměření cel a daní, a vytýkající odvolacímu soudu, že při řešení
prejudiciélní otázky vycházel ze závaznosti rozhodnutí správního orgánu cizího
státu, směřují proti závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu založeno
není.
Dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu o vzniku škody a její výši
odpovídají ujednání v článku 1 bod 1 a článku 6 VPP ve znění článku 4.9.
pojistné smlouvy. Nejvyšší soud v tomto místě zdůrazňuje, že otázka, zda
posuzovaný nárok Hospodářské komory ČR vůči dovolatelce byl skutečně nárokem na
náhradu škody či zda se (přes jeho označení, z povahy věci) jednalo o regresní
nárok ručitele, jenž plnil za dlužníka, nebyla dovoláním otevřena, dovolacímu
přezkumu tedy nepodléhá.
Z protokolu o odvolacím jednání konaném dne 30. června 2009 vyplývá, že důkaz
příslušnými rozhodnutími polského celního orgánu proveden byl a že dovolatelka
se k nim přes výzvu soudu odmítla vyjádřit. Podle obsahu spisu jsou tato
rozhodnutí opatřena překladem do českého jazyka, který není ověřen ve smyslu
ustanovení § 13 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění
pozdějších předpisů. Jestliže však dovolatelka, ač jí byla dána příležitost,
správnost překladu nezpochybnila, odvolací soud nepochybil, jestliže tyto
neověřené překlady při dokazování využil.
Karnety vystavené dovolatelce odpovídají jejím žádostem, včetně označení účelu
vývozu, a argumentace dovolatelky o nesprávném překladu do angličtiny postrádá
podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci. Důvodem doměření cel a daní polskými
orgány ostatně nebyl chybně vystavený karnet.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný,
Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil,
včetně závislého výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§ 242 odst.
2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř.
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Bude-li i další
rozhodnutí odvolacího soudu měnící, pak odvolací soud tentokrát nepřehlédne
ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. srpna 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu