NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Cdo 3880/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně AMBIENTE s.r.o., se sídlem v Heřmanově Městci, Jiráskova
580, PSČ 538 03, identifikační číslo osoby 25259342, zastoupené JUDr. Tomášem
Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi IV., Rooseveltova 335, proti žalované
RENO - M s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Štrossova 291, PSČ 530 03,
identifikační číslo osoby 25264346, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem
se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 92, o zaplacení 318 005 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 174/2004, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2011, č. j. 4 Cmo 1/2008-207, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
005 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud tak rozhodl o
nároku žalobkyně na zaplacení provedených prací poté, kdy Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 20. července 2010, č. j. 32 Cdo 2050/2010-193, zrušil na
základě dovolání žalované pro nepřezkoumatelnost jeho předchozí rozsudek ze dne
10. prosince 2008, č. j. 4 Cmo 1/2008-159, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud, vycházeje při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového
stavu zjištěného v dosavadním průběhu řízení, setrval na svém názoru, že mezi
účastnicemi došlo k ústnímu uzavření smlouvy o dílo, jejímž podkladem bylo
písemné vyhotovení původní (neplatné) smlouvy. Tento smluvní vztah byl ukončen
odstoupením žalobkyně od smlouvy ze dne 15. března 2004 z důvodu, že žalovaná
nedostála své povinnosti řádně platit cenu díla dle odsouhlasených podmínek,
čímž se dostala do prodlení s placením faktur a toto její prodlení i nadále
trvá. Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně, pokud za aplikace § 548
odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) dovodil, že žalobkyni
nevzniklo právo na zaplacení ceny díla z důvodu jeho nedokončení. Vytkl mu, že
se nijak nevypořádal se skutečností, že žalobkyně odstoupila od smlouvy z
důvodu neplacení účtovaných částek. Vysvětlil, že za daného stavu se uplatní
speciální ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák., v jehož důsledku nelze použít
obecnou úpravu vypořádání pro případ odstoupení od smlouvy obsaženou v § 351
odst. 2 obch. zák. Pokud účastnice sepsaly a podepsaly dne 22. října 2003
listinu nazvanou „Rekapitulace – skutečně provedené práce a odsouhlasené práce
a vícepráce“ (dále též jen „Rekapitulace“), postupovaly podle odvolacího soudu
v souladu s ustanovením § 548 odst. 2 obch. zák. a předmětem sporu zůstává
otázka výkladu této listiny a možného zpochybňování jejího obsahu, což se však
žalované podle jeho posouzení nepodařilo. Odvolací soud setrval na výkladu
listiny, který provedl odlišně od soudu prvního stupně, a to v souladu s
ustanovením § 266 odst. 1 obch. zák. Nepřisvědčil tak žalované, která se
domáhala jejího výkladu podle interpretačních pravidel projevu vůle upravených
v § 266 odst. 2 a 4 obch. zák., neboť podle jeho názoru předmětný projev vůle
neobsahuje žádný výraz připouštějící různý výklad. Podle odvolacího soudu je
zřejmé, že skutečně provedené práce a odsouhlasené práce tvoří pojem, značící,
že určitý objem prací byl proveden a jejich provedení bylo oběma stranami
odsouhlaseno, přičemž ani znalecké posudky, jimiž byl proveden důkaz,
neprokazují, že práce uvedené v rekapitulaci nebyly provedeny. Odvolací soud
uzavřel, že se žalované nepodařilo zpochybnit obsah Rekapitulace ze dne 22.
října 2003, a proto z ní při rozhodování i nadále vycházel a rozhodl stejně
jako ve svém předchozím rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, že odvolací řízení bylo zatíženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadený rozsudek
vychází ze skutkového stavu, který nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil, dovodil-li, že obsahem ústně
uzavřené smlouvy mezi účastnicemi bylo (s výjimkou původně uvedené ceny) vše,
co bylo obsahem písemné smlouvy a jejího dodatku, která byla shledána absolutně
neplatnou, tedy i sjednání záloh, splatnost celkové ceny a možnost odstoupení
od smlouvy. S takovým posouzením dovolatelka nesouhlasí a tvrdí, že obsahem
smlouvy byl pouze rozsah díla a jeho cena. Za situace, kdy v řízení nebylo
prokázáno, že její součástí bylo i ústní ujednání o splatnosti ceny díla formou
záloh, zastává a obhajuje názor, že se nemohla dostat do prodlení s úhradou
zálohových faktur, neboť žalobkyně k jejich vystavování neměla žádný právní
nástroj. Pokud tak přesto činila a žalovaná některé z nich platila, nešlo o
její právní povinnost, nýbrž o dobrou vůli a vstřícnost. Dovolatelka dovozuje,
že při obsahu ústní smlouvy v podobě rozsahu díla a jeho ceny je třeba v otázce
splatnosti ceny díla vyjít z § 548 odst. 1 obch. zák. Za tohoto stavu označuje
odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo ze dne 15. března 2004 za neplatný
právní úkon; pokud odvolací soud dovodil opak, jde o nesprávné právní
posouzení, které se odvíjí od pochybení při hodnocení obsahu ústně uzavřené
smlouvy.
Další výtku dovolatelka směřuje proti hodnocení Rekapitulace ze dne 22. října
2003 ze strany odvolacího soudu. I kdyby mělo být odstoupení žalobkyně od
smlouvy platné, s čímž však dovolatelka nesouhlasí, nemůže být podle jejího
mínění uvedená listina základem pro vypořádání mezi účastnicemi z důvodu
absence základních náležitostí pro vyúčtování mezi zhotovitelem a objednatelem
ve smyslu § 548 odst. 2 obch. zák. a napadený rozsudek postrádá jakékoli
zdůvodnění, proč odvolací soud dovodil opak. V této souvislosti mu vytýká, že
provedl zcela opačné hodnocení listiny než soud prvního stupně, což bylo podle
dovolatelky důsledkem jeho nesprávného postupu, kdy vyšel v podstatě pouze z
výpovědi osoby jednající za žalobkyni, a to na rozdíl od soudu prvního stupně,
který provedl výklad ve vzájemné souvislosti s dalšími provedenými důkazy.
Dovolatelka vyjmenovává skutečnosti, které podle jejího přesvědčení svědčí o
pochybení odvolacího soudu, použil-li při výkladu uvedené listiny pouze
odstavec 1 ustanovení § 266 obch. zák., a nikoli již jeho odstavce 2 a 4.
Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem, dovodil-li, že předmětná listina
neobsahuje žádný výraz připouštějící různý výklad. Namítá, že je nutné vycházet
z konkrétního označení v listině, a tvrdí, že použily-li strany termín
odsouhlasené práce a vícepráce, mínily tím (na rozdíl od pojmu skutečně
provedené práce) pouze shodu účastnic na jejich provedení, aniž by tím
potvrdily, že práce již byly hotovy.
Vady řízení se podle mínění dovolatelky dopustil odvolací soud neseznámením
účastníků se svým právním názorem na obsah smlouvy o dílo, který se zcela
odlišuje od právního názoru soudu prvního stupně, a opomenutím dovolatelku v
tomto směru poučit. Jestliže tak neučinil, jde o překvapivé rozhodnutí, které
kromě toho trpí opětovně nepřezkoumatelností, neboť z jeho odůvodnění není
vůbec zřejmé, jaký obsah ústní smlouvě o dílo přisuzuje. Dovodil-li odvolací
soud, že její součástí byla i povinnost žalované platit zálohy na cenu díla a
ujednání možnosti odstoupit od smlouvy, nemají tato zjištění podle dovolatelky
oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka založila uplatněné dovolací důvody
na předpokladu, že obsahem ústní smlouvy o dílo nebyla ujednání o jejich
platebních povinnostech; proto nemohla být s plněním těchto povinností v
prodlení a z tohoto důvodu nemohla ani žalobkyně platně odstoupit od smlouvy.
Názor odvolacího soudu, že obsahem ústní smlouvy o dílo jsou (s výjimkou ceny
díla) ujednání, která strany sjednaly v původní (neplatné) písemné smlouvě o
dílo včetně termínů pro placení záloh a dílčích částí ceny díla, považuje
Nejvyšší soud za správný. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá (a
dovolatelka to ani netvrdí), že by se účastnice ústně dohodly na jiném obsahu
smlouvy, přičemž se ujednáními v písemné formě řídily a jednaly v přesvědčení,
že jsou jimi vázány. Z této právní roviny jsou proto námitky dovolatelky,
týkající se nedostatku jejího prodlení a neplatnosti odstoupení žalobkyně od
smlouvy, bezpředmětné, stejně jako její výhrada, že skutková zjištění
odvolacího soudu ohledně obsahu ústní smlouvy o dílo nemají oporu v provedeném
dokazování.
Totéž platí i o námitce, že odvolací soud tím, že neseznámil účastníky řízení
se svým právním názorem odlišným od názoru soudu prvního stupně, zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť jinak by
žalovaná argumentovala, že ze žádného důkazu nelze dovodit, že by obsahem ústní
smlouvy bylo sjednání povinnosti platit zálohy na cenu díla. Navíc není tato
námitka oprávněná již proto, že v napadeném rozsudku vyjádřil odvolací soud týž
právní názor (i když podrobněji odůvodněný), jako ve svém předchozím rozsudku.
Žádné pochybení odvolacího soudu neshledal Nejvyšší soud ani ve výkladu a
aplikaci ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák., dle kterého „Odstoupil-li
zhotovitel od smlouvy pro prodlení objednatele a nespočívá-li překážka pro
splnění povinnosti objednatele v okolnostech vylučujících odpovědnost (§ 374),
náleží zhotoviteli cena, na kterou má nárok na základě smlouvy. Od této ceny se
však odečte to, co zhotovitel ušetřil neprovedením díla v plném rozsahu.“, ani
v posouzení výše plnění, které dle tohoto ustanovení žalobkyni náleží, vyšel-li
z hodnocení listiny „Rekapitulace“ ze dne 22. října 2003 a z výkladu tohoto
úkonu v intencích § 266 odst. 1 obch. zák., že obsahuje oboustranně
odsouhlasený rozsah doposud provedených prací žalobkyní, což podpořil dalšími
skutkovými zjištěními včetně zjištění vyplývajících ze znaleckých posudků. V
hodnocení důkazů, na jehož základě se odvolací soud nepřiklonil k výkladu
žalované, že „Rekapitulace“ obsahuje též práce, které měly být provedeny teprve
v budoucnu, nespatřuje Nejvyšší soud žádný logický rozpor.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo ani jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (tzv.
zmatečnostmi), k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované pro nedůvodnost zamítl (§
243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání
žalované bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v
dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu