32 Cdo 398/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně S. C. a. s., proti žalované D. s.r.o., zast. JUDr. R. P., advokátkou o zaplacení 1.745.834,80 Kč s přísl. a o vzájemném návrhu o 1.597.588,20 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 183/2006, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 12 Cmo 282/2007-177, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 12 Cmo 282/2007-177, potvrdil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. května 2007, č. j. 19 Cm 183/2006-172, jímž tento soud řízení o vzájemném návrhu k započtení částky 1.597.588,20 Kč zastavil pro nezaplacení soudního poplatku podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zák. č. 255/2000 Sb., poněvadž žalovaná přes výzvu soudu prvního stupně obsaženou v usnesení ze dne 6. 2. 2007, č. j. 19 Cm 183/2006-171, vyměřený poplatek z návrhu ve stanovené lhůtě nezaplatila.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle § 212 a § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. a neshledal odvolání důvodným. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil že podáním ze dne 2. 11. 2006 se žalovaná na výzvu soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 114b o.s.ř. vyjádřila tak, že nepovažuje nárok žalobkyně za důvodný a současně uplatnila vůči žalobkyni k započtení své pohledávky ve výši 1.597.588,20 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně týkajícího se podání žalované ze dne 2. 11. 2006, že dle obsahu tohoto podání ve smyslu § 41 odst. 2 o.s.ř. jde o vzájemný návrh. Dle odvolacího soudu je typické pro vzájemnou žalobu právě fakt, že žalovaný neuznává pohledávku uplatněnou žalobcem, jak je tomu i v souzené věci. Soud prvního stupně proto dle odvolacího soudu žalované správně vyměřil soudní poplatek za vzájemný návrh ve smyslu ust. § 97 odst. 3 o.s.ř. a položky 1 b) a pozn. 1 Sazebníku poplatků (příloha k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích – dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Protože žalovaná v soudem prvního stupně stanovené lhůtě vyměřený poplatek za vzájemný návrh na účet soudu nezaplatila a poplatek nebyl zaplacen ani do konce lhůty pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení (§ 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích), odvolací soud dle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil napadené usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení o vzájemném návrhu dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastaveno. Odvolací soud účastníky současně poučil o tom, že proti jeho usnesení není dovolání přípustné.
Dovoláním ze dne 21. 12. 2007 napadla žalovaná usnesení odvolacího soudu, protože se domnívá, že poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání proti
jeho usnesení není správné. Dovolatelka zastává názor, že dovolání je přípustné dle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, tj. z důvodu uvedeného v ust. § 104 odst. 1 o.s.ř., přičemž své dovolací námitky podřadila ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že její nárok uplatněný v podání ze dne 2. 11. 2006 je vzájemný návrh ve smyslu ust. § 97 o.s.ř. Podání bylo dle žalované toliko obranou proti návrhu žalobkyně ve smyslu ust. § 98 o.s.ř., jelikož účastníci řízení mohou v řízení uvést jakékoli tvrzení a navrhnout jakékoli důkazy, přičemž vyjádření žalované o nedůvodnosti žaloby nemůže vylučovat možnost uplatnění další obrany svých práv, a tedy úkon k započtení. Dovolatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů jí tímto svým postupem odňaly možnost tvrdit všechny významné skutečnosti pro věc samu.
Z výše uvedených důvodů závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů.
Podle § 236 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V souzené věci dovolatelka dovoláním napadla usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o vzájemném návrhu k započtení částky 1.597.588,20 Kč pro nezaplacení soudního poplatku podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a proto je nutné posuzovat, zda proti takovému rozhodnutí je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Dovolatelka v dovolání namítla, že dovolání je přes nesprávné poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání přípustné dle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, tj. z důvodu uvedeného v ust. § 104 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř., tj. v případě nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit, přičemž neodstranitelnou podmínkou řízení je zejména nedostatek pravomoci soudu, věcné příslušnosti, překážka litispendence (zahájeného řízení) a rei iudicatae (věci rozhodnuté) a touto překážkou není nezaplacení soudního poplatku.
Zastavil-li soud odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, jak tomu bylo v posuzovaném případě, nelze přípustnost dovolání dovodit z ust. § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Zbývající ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Přípustnost dovolání žalované nelze dovodit ani z ustanovení § 237 o.s.ř., když usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není usnesením ve věci samé. Věcí samou se totiž rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé je takové rozhodnutí soudu, jímž se v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2001, svazek 3, pod č. C 264, str. 71). Usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (stejně jako usnesení odvolacího soudu, jímž je takové usnesení potvrzeno), je rozhodnutím výlučně procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy – jak výše uvedeno - rozhodnutím o věci samé.
Lze uzavřít, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není přípustné (k tomu srov. závěr Nejvyššího soudu formulovaný již v usnesení ze dne 28. března 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 102).
Dovolací soud se s ohledem na to, že v posuzované věci není dovolání přípustné, nemohl zabývat dalšími námitkami dovolatelky uvedenými v dovolání, a to zejména posouzením toho, zda se v dané věci jednalo o vzájemný návrh či obranu proti návrhu (žalobě) a z tohoto hlediska rozhodnutí přezkoumávat. K tomu lze však poznamenat, že se nemůže jednat o vzájemný návrh tehdy, je-li proti žalobci uplatněno k započtení méně než bylo v žalobě uplatněno (§ 98 o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto dle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání žalované pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu