32 Cdo 3982/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně T., spol. s r. o., zastoupené JUDr. K. Č., advokátem, proti
žalované B. S. Č., a.s., zastoupené JUDr. M. R., advokátem, o právo na ochranu
zapsané ochranné známky a právo na ochranu proti nekalé soutěži, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
41/11 CmS 41/2000, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 18. dubna 2007 č.j. 7 Cmo 105/2006-390, takto:
I. Dovolání v rozsahu části výroku II. rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. tak, že
žalobkyně má právo na náklady žalované uveřejnit v Hospodářských novinách
výroky I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
Žalobou se žalobkyně domáhala ochrany proti neoprávněnému zásahu
žalované do svých práv z ochranných známek a ochrany proti nekalé soutěži,
přičemž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se užívání
slovního označení A. v jakékoliv vizuální a fonetické podobě pro mléčné a
mlékárenské výrobky, aby žalované byla uložena povinnost stáhnout své mléčné a
mlékárenské výrobky označené slovním označením A. v jakékoli grafické podobě z
trhu na území České republiky, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit
žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 1 mil. Kč, aby žalované byla uložena
povinnost zaplatit 270 mil. Kč jako náhradu škody a dále, aby soud přiznal
žalobkyni oprávnění uveřejnit rozsudek na náklady žalované, a to celou
výrokovou část a zkrácené odůvodnění v H. novinách. Podle žalobního tvrzení se
žalovaná dopustila porušení práv žalobkyně k slovní ochranné známce č. „A.“ s
prioritou od 14.9.1993, dále porušení práv žalobkyně z dalších zapsaných
ochranných známek (slovních i kombinovaných), podle zákona o ochranných
známkách, a dále jednání nekalé soutěže podle § 44 a násl. obchodního zákoníku
(dále jen obch. zák.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. září 2005 č.j. 41/11 CmS
41/2000-302 u l o ž i l žalované povinnost zdržet se užívání slovního
označení A. v jakékoliv vizuální a fonetické podobě pro mléčné a mlékárenské
výrobky (výrok I.), dále uložil žalované povinnost stáhnout své mléčné a
mlékárenské výrobky označené slovním označením A. v jakékoli grafické podobě z
trhu na území České republiky (výrok II.), a dále uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 500.000,- Kč, avšak, co do
požadavku na zaplacení 500.000,- Kč, žalobu zamítl (výrok III.), dále z a m í
t l žalobu, aby žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni škodu ve
výši 270 mil. Kč (výrok IV.), rovněž z a m í t l žalobu na oprávnění
žalobkyně uveřejnit rozsudek na náklady žalované, a to celou výrokovou část a
zkrácené odůvodnění v H. novinách (výrok V.), a rozhodl o nákladech řízení
(výrok VI.).
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Olomouci (dále jen
odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. dubna 2007 č.j. 7 Cmo 105/2006-390
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a v části výroku III., v níž
byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve
výši 500.000,- Kč, p o t v r d i l (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku V. z m ě n i l tak, že žalobkyně má právo na náklady žalované
uveřejnit v Hospodářských novinách výroky I., II. a III. rozsudku soudu prvního
stupně, jinak ve zbývající části výroku V. rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a VI. z r
u š i l a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok
III.).
Odvolací soud dovodil, že vznik vztahů z ochranných známek, jakož i
nároky z nich vzniklé před nabytím účinnosti nových zákonů o ochranných
známkách se posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku. Mezi vztahy
vzniklé podle dřívějších právních předpisů je nutno zařadit i porušování práv
majitele ochranné známky. Pro vyřešení otázky, která právní úprava má být
použita, je rozhodné, v kterém období nárok majitele ochranné známky na
ochranu vznikl. V posuzované věci je mezi účastníky nesporné, že žalovaný
užíval na obalech sýrů označení A. nejméně do září 2006, proto při posuzování
uplatněných nároků z porušení práv majitele ochranných známek použil současnou
právní úpravu, tj. zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, účinný od 1. 4.
2004.
Mezi účastníky řízení bylo sporné pouze to, zda jsou práva žalobce -
majitele ochranných známek s dominantním prvkem A., omezena ve prospěch
žalovaného jako držitele nezapsaného označení, a zda lze odepřít ochranu
subjektivnímu známkovému právu in concreto, tj. vůči zcela konkrétnímu subjektu
(žalované) v důsledku existence protiprávního stavu (žalovanou tvrzeného
nekalosoutěžního jednání žalobkyně). Odvolací soud se proto zaměřil především
na přezkoumání skutkových zjištění, jakož i skutkových a právních závěrů soudu
prvního stupně k těmto otázkám.
K namítanému nekalosoutěžnímu využití formálně přiznaného práva z
ochranných známek odvolací soud uzavřel, že se jedná o relevantní obranu, neboť
judikatura je jednotná v názoru, že užití zapsané ochranné známky může být za
určitých okolností považováno za jednání nekalosoutěžní (srov. např. rozsudek
Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 1446/94 a rozsudek Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 3 Cmo 589/2000). Jednání žalobkyně - samotný způsob získání ochranné
známky i následný způsob využití získaného práva proti žalované - nelze podle
názoru odvolacího soudu podřadit ani pod generální klauzuli nekalé soutěže (§
44 odst. 1 obch. zák.), ani pod žádnou konkrétní skutkovou podstatu nekalé
soutěže (§ 45 - 52 obch. zák.), neboť žalobkyně realizovala v souladu se
zákonem práva, která jí z vlastnictví zapsaných ochranných známek náleží.
Tvrzení žalované o předpokládané koexistenci užívání shodného nebo podobného
označení žalobkyní i žalovanou se jeví podle názoru odvolacího soudu jako
účelová, a to s ohledem na skutečnost, že sama žalovaná podala přihlášku k
zápisu označení bezprostředně po privatizaci. Ve světle judikatury ESD by tato
koexistence byla nežádoucí. Námitkou, že žalobkyně nekalosoutěžně využila
formálně přiznané právo k ochranným známkám, se žalovaný neubránil.
Dále se odvolací soud zabýval obranou žalované založenou na tvrzení, že
žalobkyně je povinna strpět užívání shodného nebo zaměnitelného označení (A.)
žalovanou proto, že žalovaná je držitelkou nezapsaného označení, která může
označení užívat nadále, i kdyby tomu jinak bránilo právo shodné ochranné
známky. Tuto obranu odvolací soud posuzoval podle § 16 odst. 3 zák. č. 137/1995
Sb. (posouzení okolností vzniku vztahů z ochranných známek). Za rozhodující
považoval otázku, zda lze žalované přiznat postavení držitele nezapsaného
označení, v jehož prospěch jsou práva žalobkyně k zapsaným ochranným známkám
omezena; držitelem je ten, kdo prokáže, že své výrobky pod tímto označením
uváděl na trh v uplynulých dvou letech před podáním přihlášky a v důsledku toho
se nezapsané označení stalo pro jeho výrobky vžitým, tj. získalo rozlišovací
způsobilost. Podle závěru odvolacího soudu nelze v tomto konkrétním případě
žalované přiznat práva držitele nezapsaného označení, neboť žalovaná před
podáním přihlášky užívala shodné či podobné označení v rozporu s právem České
republiky (podle § 10 odst. 2 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách je
vlastník ochranné známky v obchodním styku povinen strpět užívání shodného či
podobného označení, jestliže práva k tomuto označení vznikla před podáním
přihlášky a užívání tohoto označení je v souladu s právem ČR).
Odvolací soud dále řešil, zda na žalovanou privatizací odštěpného
závodu v Ž. přešlo právo držitele nezapsaného označení A., neboť žalovaná se
dovolávala přechodu práva uživatele nezapsaného označení a jeho započtení
posloupně po sobě jdoucím subjektům s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
sp. zn. 32 Odo 697/2002. Odvolací soud dovodil, že v tomto rozhodnutí není
řešena sporná otázka přechodu práva nezapsaného označení z držitele, který nemá
právní subjektivitu. Za podstatné proto považoval, zda žalovaná prokázala, že
nezapsané označení získalo rozlišovací způsobilost pouze pro odštěpný závod v
Ž., příp. pouze pro žalovanou. Jelikož v době před podáním přihlášky ochranné
známky existovaly prokazatelně nejméně dva subjekty, a to přihlašovatel
(žalobkyně) a namítatel (žalovaná), které na českém trhu užívaly označení A.
pro sýry, je zřejmé, že předmětné označení se nemohlo stát příznačným pouze pro
jeden z těchto subjektů. Nebyla tedy splněna jedna z podmínek, stanovených pro
úspěšné uplatnění námitek. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně nebyla povinna
strpět užívání shodného nebo zaměnitelného označení žalovanou, a pokud žalovaná
toto označení užívala, jednala v rozporu se zákonem (viz § 16 odst. 3 zák. č.
137/1995 Sb., o ochranných známkách).
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
jednání žalované nelze hodnotit jako nekalosoutěžní, a to z důvodu absence
prvku rozporu s dobrými mravy (nevědomé jednání žalované, tj. absence úmyslu
škodit žalobkyni, není v této věci právně významné; nekalá soutěž je objektivní
delikt, nevyžaduje se zavinění). K tíži žalované je nutno přičíst, že
zaměnitelné označení na svých výrobcích používala i poté, kdy byla (v červnu
2004) zapsaná ochranná známka „A.“ prohlášena za neplatnou, neboť by označení
výrobků touto ochrannou známkou vedlo k vyvolání nebezpečí záměny takových
výrobků ze strany veřejnosti s výrobky označenými ochrannou známkou „A.“, a to
až do září 2006. Opakovaně bylo vysloveno, že žalovaná není v postavení
držitele shodného nebo zaměnitelného označení, které získalo rozlišovací
způsobilost. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, konstatuje, že
užívání označení A. žalovanou v období od června 2004 do září 2006 je
nekalosoutěžním jednáním, a proto bylo žalobkyni přiznáno rovněž právo na
ochranu proti tomuto jednání žalované.
Uplatněné nároky žalobkyně odvolací soud posuzoval podle ustanovení
obch. zák. o nekalé soutěži (§ 44 a násl.) a současně podle ustanovení zákona o
ochranných známkách. S ohledem na vše shora uvedené považoval odvolací soud
uplatněné prostředky ochrany, tj. nárok na zdržení se jednání, jímž dochází k
porušení nebo ohrožení práva, jakož i nárok na odstranění následků ohrožení
stažením výrobků z trhu, včetně nároku na zaplacení zadostiučinění a uveřejnění
rozsudku, jako důvodné. Ve vztahu k nároku na uveřejnění rozsudku odvolací soud
dospěl k závěru, že se nejedná o samostatný žalobní nárok, nýbrž jen o důsledek
rozhodnutí o žalobním nároku, přitom postačuje, pokud soud vyhověl jen
některému z více uplatněných nároků účastníka. Uveřejnění rozhodnutí může ve
svých důsledcích být nejen sankcí či určitou satisfakcí, ale může mít význam i
výchovný a preventivní. Odvolací soud zvažoval jednotlivě i v jejich vzájemné
souvislosti uvedené atributy a dovodil, že důvodný je pouze nárok na uveřejnění
výroků I., II. a III. rozsudku.
Ve vztahu k nároku na náhradu škody odvolací soud uvedl, že názor soudu prvního
stupně o nedostatku zavinění na straně žalované, je neudržitelný. Ve shodě se
soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost za škodu
způsobenou zásahem do práv k ochranným známkám je třeba posuzovat jako obecnou
odpovědnost ve smyslu § 420 a násl. občanského zákoníku. V posuzované věci
nejsou splněny podmínky pro přiznání náhrady škody jako prostředku ochrany
proti nekalé soutěži, neboť žalobkyně uplatňuje náhradu škody způsobenou
nekalosoutěžním jednáním žalované v letech 1997 až 1999, zatímco odvolací soud
dospěl k závěru, že za nekalosoutěžní je důvodné považovat jednání žalované až
v období od června 2004. Soud prvního stupně k nároku na náhradu škody
neprovedl žádné dokazování, proto nejsou dány podmínky pro doplnění dokazování
v odvolacím řízení (§ 213 odst. 4 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. a v části výroku II.,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V., tak, že přiznal v
uvedeném rozsahu právo na uveřejnění rozsudku, napadla žalovaná v zákonné lhůtě
dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. Dále současně navrhuje, aby dovolací soud připustil dovolání proti
pravomocnému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2007 na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o. s.
ř. v rozsahu napadeného výroku I. Důvodnost svého dovolání opírá žalovaná o
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že právní posouzení jednání, na
jehož základě získala žalobkyně prioritní ochrannou známku A. č., následně
užitou proti žalované, je nesprávné, nebyly při něm zohledněny všechny právní
aspekty a je z tohoto důvodu i neúplné. Dovolatelka opakovaně ve svém dovolání
tvrdí, že si žalobkyně přihlásila označení A. k registraci, aby je následně
využila k podnikání, ač v době přihlášení nijak v oboru nepodnikala, a též
proto, aby si zajistila výhradní postavení při užívání označení A. a z jeho
užívání zcela vytlačila podnik v Ž. Žalobkyně si tak bez vynaložení vlastního
podnikatelského úsilí přivlastnila něco, co přinejmenším ve stejné míře
náleželo v okamžiku privatizace žalobkyně a právního předchůdce žalované též
žalované, resp. jejímu právnímu předchůdci. Takové jednání mělo být dle tvrzení
dovolatelky posouzeno jako jednání zákonem reprobované. Podle názoru
dovolatelky odvolací soud nerozebral řádně ust. § 44 odst. 1 obch. zák. a
neaplikoval je na daný případ; jednání žalobkyně naplňovalo znaky nekalé
soutěže nejen vůči L., státní podnik, ale také vůči právnímu předchůdci
žalované a vůči spotřebitelům, což dovolatelka uplatňovala již v odvolání (viz
str. 9 - 11 odůvodnění). Posouzení jednání žalobkyně bylo neúplné a nesprávné a
vedlo k nesprávným právním závěrům, že toto jednání bylo v souladu s právem.
Další závažné pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že
jednání žalobkyně vůbec neposoudil z hlediska ust. § 3 občanského zákoníku a v
jeho kontextu např. s ust. § 265 obch. zák., ust. § 73 - 75 zákoníku práce.
Přitom, jak tvrdí dovolatelka, je pro hodnocení jednání žalobkyně důležité, že
osoba, která podala přihlášku ochranné známky, byla v době přihlášení ochranné
známky v pracovním poměru k L., státní podnik.
Za otázku zásadní povahy považuje dovolatelka posouzení okolností při
získání formálně právní ochrany z hlediska materiálního práva a posouzení
možnosti jejího následného uplatnění, existuje-li rozpor s hmotným právem.
Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud se vyhnul řešení této zásadní otázky, neboť
ji ze všech uplatněných právních hledisek ani neposuzoval - z hlediska práva
nekalé soutěže ji posoudil neúplně a z hlediska rozporu s obecnou zásadou
soukromého práva ji neposoudil vůbec.
Zásadním pochybením odvolacího soudu je dle tvrzení dovolatelky též
nesprávné posouzení postavení žalované jako tzv. držitele nezapsaného označení
ve smyslu práva známkového. Dovolatelka považuje za pochybení odvolacího soudu
prvořadě to, že věc důsledně neposuzoval podle zákona č. 441/2003 Sb., o
ochranných známkách, ale na základě vadné právní úvahy posuzoval postavení
držitele nezapsaného označení nesprávně podle předchozího zák. č. 137/1995 Sb.,
o ochranných známkách, na základě něhož dospěl k závěru, že právo držitele
nezapsaného označení žalované nesvědčí, neboť (a) se označení A. výlučně jen
pro ni nestalo příznačným (str. 13 odůvodnění) a (b) navíc před 1.1.1994 neměla
právní subjektivitu (str. 12 odůvodnění). Podle mínění dovolatelky je třeba v
daném případě na žalovanou, resp. jejího právního předchůdce, pohlížet jako na
právního nástupce státního podniku L. v rozsahu práva, o které jde, tj. výroba
taveného sýra a jeho označování formálně nechráněným označením A., které na něj
přešlo, tudíž jako na „oprávněného držitele nezapsaného označení“ a je nutno jí
přičíst i toto dřívější užívání, neboť tvoří součást nepřetržité řady výrobců a
uživatelů označení A. pro sýry v podniku v Ž.. Posouzení otázky, zda je
žalovaná v daném případě vůči žalobkyni v postavení držitele nezapsaného
označení podle ust. § 10 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, příp. dle
ust. § 16 odst. 3 zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, je podle názoru
dovolatelky otázkou zásadní právní povahy.
Další zásadní pochybení právní povahy odvolacího soudu spatřuje
dovolatelka v tom, že i přes skutkové zjištění, že žalovaná již od září 2006
sýry A. nevyrábí ani je nemá ve skladech, uložil žalované tyto výrobky stáhnout
z trhu i přesto, že nejsou nadále ve vlastnictví žalované. Právní otázkou
zásadní povahy je podle mínění dovolatelky otázka, zda lze uložit žalované
stažení nesprávně označených výrobků z trhu, když nejsou nadále jeho
vlastnictvím.
Podle názoru dovolatelky nesprávná právní úvaha o tom, že jednání
žalované je porušením známkového práva a je nekalosoutěžním jednáním, vedlo k
zásadnímu narušení práva na dobrou pověst právnické osoby tím, že odvolací soud
přiznal žalobkyni právo uveřejnit část jeho rozsudku.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu a rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání na prvním místě uvádí, že odvolací
soud nepřihlédl, ač tak učinit měl, k tomu, že jednání žalované naplňovalo
znaky jednání nekalé soutěže. Žalobkyně zdůrazňuje, že předmětem řízení je
především jí uplatněný nárok na to, aby se žalovaná zdržela užívání označení
A., resp. A. k označování sýrů, tedy předmětem právního hodnocení je jednání
žalované a nikoliv jednání žalobkyně. Z dosavadních výsledků řízení před soudy
obou stupňů je zřejmé, že jednání žalované, spočívající v užívání označení A. a
A. v souvislosti s označováním sýrů, bylo porušováním žalobkyniny ochranné
známky č. 178903 i dalších ochranných známek s prvkem A.. Zásah žalované do
práva k ochranné známce žalobkyně mohl být soudem posouzen a odůvodněn současně
jako nekalosoutěžní jednání, avšak ani v případě, že by u žalované soud
neshledal jednání nekalé soutěže, hodnocení jednání žalované by vedlo ke
stejnému závěru, totiž že nárokům žalobkyně z titulu známkoprávního je třeba
vyhovět.
Žalobkyně podotýká, že pokud žalovaná pokládá nějaké minulé jednání
žalobkyně za nekalosoutěžní, je na žalované, aby skutkově i právně vymezila
předmět takového řízení a specifikovala své nároky v odpovídajícím návrhu na
zahájení řízení proti žalobkyni. Vzhledem k tomu, že takové řízení již žalovaná
v minulosti zahájila (tehdy ještě jako Ž. s., a. s., nyní B. S. Č., a. s.), a
to žalobou podanou 22.12. 2000 u Krajského soudu v Brně, a soud prvního stupně
o této věci rozhodl dne 22. září 2005 pod sp. zn. 41/11 CmS 115/2000-293 tak,
že všechny v žalobě uplatněné nároky zamítl. Proti tomuto rozsudku podala
společnost B. S. Č., a. s. nejprve odvolání (v lednu 2006), posléze však
podáním (z 30. dubna 2007) vzala v celém rozsahu svůj návrh zpět. Na to
odvolací soud usnesením ze dne 24. května 2007 pod sp. zn. 7 Cmo 104/2006-380
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a toto řízení zastavil.
Dále se žalobkyně pozastavuje nad výtkou žalované, že odvolací soud
nehodnotil jednání žalobkyně z hlediska ust. § 3 obč. zák., v kontextu s ust. §
265 obch. zák. a ust. § 73 až 75 zák. práce, přičemž žalovaná nijak
nespecifikuje, v čem mělo jednání žalobkyně citovaná ustanovení porušovat.
Navíc se žalovaná nesprávně domáhá toho, aby předmětem hodnotící činnosti soudu
bylo nikoliv jednání žalované, nýbrž jednání žalobkynino. Žalobkyně souhlasí s
tím, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 589/2000 citované
žalovanou na daný předmět řízení přímo nedopadá. Podle žalobkyně je
nesrozumitelná připomínka žalované, že odvolací soud měl jednání posoudit ve
světle „obecné zásady soukromého práva“, přičemž není zřejmé, čí jednání měla
žalovaná na mysli a o jakou konkrétní zásadu se jí jedná.
Žalobkyně dále uvádí, že oba zákony o ochranných známkách, tj. č.
441/2003 Sb. i č. 137/1995 Sb. je třeba vykládat podle znění a cílů příslušné
komunitární úpravy - směrnice č. 89/104/EEC o harmonizace známkových zákonů
členských států. Tato směrnice i závazný výklad ESD k ní dávají jasně přednost
právům vlastníka zapsané ochranné známky před právy jiných osob, které bez
svolení vlastníka ochranné známky užívají shodné označení pro známkou chráněné
výrobky nebo služby, ledaže by se jednalo o některý z případů, s nimiž směrnice
spojuje omezení, resp. vyčerpání práv vlastníka ochranné známky. Podle sdělení
žalobkyně se o žádný z takových případů v daném případě nejedná. V této
souvislosti žalobkyně poukazuje na novější judikaturu Evropského soudního dvora
(dále jen ESD) k otázce výlučnosti práv vlastníka registrované ochranné známky
(věc C-17/06 Céline SA - viz přílohu č. 8 k vyjádření žalobkyně k dovolání
žalované). Vzhledem k tomu, že v souladu s touto judikaturou může vlastník
registrované ochranné známky zakázat užívání třetí osobou označení shodného se
známkou vždy, jsou-li splněny čtyři podmínky (viz citované rozhodnutí ESD), je
třeba opřít se o výsledky dosavadního řízení před soudy první a druhé instance,
z nichž je zřejmé, že všechny čtyři podmínky jsou v daném případě bez
jakýchkoliv pochybností splněny. Omezení výlučného práva žalobkyně k
ochranné známce nepřipadá tedy v úvahu, neboť žalovaná označení A. užívala
právě pro označování sýrů, tj. využívala hlavní (rozlišovací, resp. garanční)
funkce ochranné známky, v důsledku čehož se spotřebitelé mohli domnívat, že
zboží pod označením A., resp. A. bylo vyrobeno pod kontrolou podnikatele, který
je vlastníkem příslušné ochranné známky, tj. žalobkyně, ač ve skutečnosti se
jednalo o zboží vyrobené žalovanou.
Žalovanou paradoxně citovaný rozsudek ESD - věc C-10/89 HAG II - podle
názoru žalobkyně dává přednost zájmu ochrany spotřebitelů a ochrany základní
garanční funkce ochranné známky před zájmem předchozího uživatele sporného
označení. Z tohoto rozsudku ESD tak vyplývají podle žalobkyně pro danou věc
zcela opačné závěry, než které se zřejmě snaží dovodit žalovaná (podstatné při
tom nejsou pouze izolované právní věty, nýbrž celý skutkový kontext daného
sporu). V daném rozhodnutí ESD pokládal za rozhodující zájem spotřebitelů na
tom, aby zboží označené určitou ochrannou známkou mohlo být považováno jako
pocházející z jediného podniku. Pokud by jedinou ochrannou známkou bylo
označováno zboží pocházející ze dvou různých podniků (i tehdy, pokud tyto dva
různé podniky v minulosti tvořily jeden podnik), ochranná známka by nemohla
plnit svou základní identifikační, resp. garanční funkci; ESD z tohoto důvodu
rozhodl ve prospěch zapsaného vlastníka registrované ochranné známky tak, že
tento vlastník je oprávněn zakázat dovoz zboží označeného ochrannou známkou, a
to i tehdy, pokud známka původně patřila dceřinné společnosti téhož podniku,
který se brání těmto dovozům (citace z čl. 13 rozsudku ESD: „Ochranná známka
musí představovat záruku, že veškeré výrobky, jež jsou jí označeny, byly
vyrobeny pod kontrolou jediného podniku, jemuž lze přičíst odpovědnost za
jejich kvalitu.“).
K pozici žalované jako tzv. držitele nezapsaného označení sděluje
žalobkyně, že tato pozice může podle obou zákonů o ochranných známkách (z r.
1995 i z r. 2003) náležet pouze subjektu, pro něhož se dané označení stalo
příznačným, charakteristickým, tj. pro který označení v důsledku svého užívání
v obchodním styku nabylo rozlišovací způsobilost. Rozlišovací způsobilost je
projevem základní identifikační a rozlišovací funkce ochranné známky, z čehož
je zřejmé, že tuto vlastnost může mít určité označení pouze pro jediný subjekt
(podnik). Žalobkyně poukazuje na konstantní judikaturu k této právní otázce –
viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 9Ca 110/2003-36, rozsudek
Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3Cmo 79/2002. Není tedy žádných pochyb o tom, že
označení A. ani A. pro žalovanou rozlišovací způsobilosti přede dnem přihlášky
žalobkyniny ochranné známky č. 178903 nabýt ani nemohlo; žalovaná v té době
(před r. 1993) ani jako subjekt práva neexistovala a ani neexistoval žádný její
právní předchůdce. Žalovaná by tedy musela právně existovat a užívat označení v
obchodním styku přede dnem podání přihlášky příslušné ochranné známky, aby se
mohla dovolávat práva předchozího uživatele (z tohoto hlediska je nerozhodné,
podle kterého zákona o ochranných známkách se věc posoudí). Argumentace
žalované, co se týká přechodu práva držitele nezapsaného označení, je podle
mínění žalobkyně zavádějící - sice tuto možnost judikatura nevylučuje, ale v
daném případě je pojmově vyloučeno, aby takový přechod nastal, když žalovaná
není univerzálním právním nástupcem po žádném jiném subjektu, z něhož by na
něho mohlo jakékoliv takové právo přejít, ani na ni nebylo převedeno právo
cestou singulární sukcese (smlouvou). Viz též argumentaci rozsudkem ESD (věc
C10/89 HAG II).
K argumentaci žalované, že jí nelze uložit povinnost stáhnout
neoprávněně označené výrobky z trhu, uvádí žalobkyně, že je zcela bezpředmětná,
neboť v současné době platí zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z
průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví,
který příslušné právo vlastníka ochranné známky výslovně zakotvuje, a to bez
omezujících podmínek (viz § 4 odst. 1 písm. a/ uvedeného zákona); tento zákon
implementuje směrnici č. 2004/48/ES o vymáhání práv duševního vlastnictví.
K problematice výkladu ust. § 10 zák. č. 441/2003 Sb., resp. čl. 6
odst. 2 směrnice č. 89/104/EEC (starší právo, které se uplatňuje „pouze v
určité specifické oblasti... a pouze v rámci území, kde je uznáno“, tj. tzv.
„právo pouze místního významu“, nikoliv právo, které by bylo platné na celém
území členského státu) žalobkyně namítá, že argumentace žalované nejsou v
souladu s dikcí zákona a smyslem příslušného článku směrnice.
V závěru svého vyjádření k dovolání žalobkyně poukazuje na skutečnost,
že žádná z právních otázek, které ve svém dovolání naznačuje žalovaná, není
podle mínění žalobkyně otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., což mj. vyplývá i z ustálené judikatury ke všem
těmto otázkám, které se sama žalovaná dovolává.
S ohledem na vše shora uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ČR
dovolání žalované v celém rozsahu zamítl.
Žalobkyně podala ještě také podnět k předložení předběžné otázky ESD
podle článku 234 Smlouvy o založení ES a na přerušení probíhajícího soudního
řízení podle ust. § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř., v němž se zabývala zejména
otázkou omezení účinků ochranné známky podle předchozího zákona o ochranných
známkách (§ 16), podle směrnice č. 89/104/EEC (čl. 6) a podle současně platného
zákona o ochranných známkách č. 441/2003 Sb. (§ 10), který uvedenou směrnici
implementoval. Dále podrobila žalobkyně výkladu čl. 5 směrnice č. 89/104/EEC.
Předběžnou otázku, zda může být výhradní právo vlastníka ochranné známky
založené směrnicí omezeno i z jiného důvodu, než to směrnice předpokládá (viz
čl. 5 odst. 1), navrhuje žalobkyně položit ESD v případě, že by se Nejvyšší
soud ČR neztotožnil s právním názorem žalobkyně a dovolání žalované v celém
rozsahu nezamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (dále jen dovolací
soud) posuzoval dovolání, které podala žalovaná, a zjistil že bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku II.,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V., tak, že žalobkyně
má právo na náklady žalované uveřejnit v Hospodářských novinách výroky I., II.
a III. rozsudku soudu prvního stupně, je v dané věci přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však
důvodné. Tento výrok, který souvisí s potvrzujícím výrokem I odvolacího soudu,
byl napaden pouze z důvodu, že dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením
odvolacího soudu na základě, kterého potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
jímž byla žalované uložena povinnost zdržet se užívání slovního označení A. v
jakékoliv vizuální a fonetické podobě pro mléčné a mlékárenské výrobky (výrok
I.), dále povinnost stáhnout své mléčné a mlékárenské výrobky označené slovním
označením A. v jakékoli grafické podobě z trhu na území České republiky (výrok
II.), a povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši
500.000,- Kč (výrok III.). V posuzovaném případě se nejedná o samostatný
žalobní nárok, nýbrž jde jen o důsledek toho, že soudy vyhověly předcházejícím
nárokům žalobkyně a dovolací soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů věc
posoudily v souladu s hmotným právem.
Dovolání ve zbývajícím rozsahu (tj. do potvrzujícího výroku I. rozsudku
odvolacího soudu) v dané věci není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil),
a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je
dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím
důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých rozhodnutí
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci) napadl, resp. jejichž nesprávné řešení v
dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Rovněž tak případná vada řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci / dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) může zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založit jen za předpokladu, že námitky směřují do procesní otázky,
na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil a jejíž řešení bylo pro
rozhodnutí ve věci určující. Takové vady dovolatelka v dovolání nenamítá a ani
z obsahu spisu se tyto vady nepodávají.
Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými
dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka napadá nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem, který nezohlednil jednání žalobkyně, na jehož
základě získala žalobkyně prioritní ochrannou známku A. č., dále že odvolací
soud vůbec neposoudil jednání žalobkyně z hlediska ust. § 3 občanského zákoníku
a v jeho kontextu např. s ust. § 265 obch. zák., ust. § 73 - 75 zákoníku práce,
dále že odvolací soud též nesprávně právně posoudil postavení žalované jako
tzv. držitele nezapsaného označení ve smyslu práva známkového, dále dovolatelka
spatřuje zásadní pochybení právní povahy odvolacího soudu v tom, že i přes
skutkové zjištění, že žalovaná již od září 2006 sýry A. nevyrábí ani je nemá ve
skladech (nejsou nadále ve vlastnictví žalované), uložil žalované tyto výrobky
stáhnout z trhu, dále dovolatelka považuje za nesprávnou právní úvahu
odvolacího soudu jeho závěr, že jednání žalované je porušením známkového práva
a nekalosoutěžním jednáním, a proto odvolací soud přiznal žalobkyni právo
uveřejnit část jeho rozsudku.
Dovolací soud považuje právní závěr obou soudů o tom, že jednáním
žalované došlo k zásahu do práv žalobkyně z ochranných známek, jakož i závěr
odvolacího soudu, že toto jednání žalované lze považovat za jednání nekalé
soutěže, za správné.
Dovolací soud se dále ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že
nelze jednání žalobkyně spočívající v samotném způsobu získání ochranné známky
i následném způsobu využití získaného práva proti žalované podřadit pod
generální klauzuli nekalé soutěže, ani pod konkrétní skutkovou podstatu nekalé
soutěže, neboť žalobkyně v souladu se zákonem realizovala práva, která jí z
vlastnictví zapsaných ochranných známek náleží.
Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že na základě žalobkyní
podané žádosti (v tomto řízení žalované, dovolatelky) se k jednání žalované (v
tomto řízení žalobkyně) již vyjádřil Krajský soud v Brně, který rozhodl dne 22.
září 2005 pod sp. zn. 41/11 CmS 115/2000-293 tak, že všechny v žalobě uplatněné
nároky zamítl; proti jeho rozsudku podala žalobkyně (společnost B. S. Č., a.
s.) nejprve odvolání, posléze však vzala v celém rozsahu svůj návrh zpět; na to
odvolací soud usnesením ze dne 24. května 2007 pod sp. zn. 7 Cmo 104/2006-380
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a toto řízení zastavil.
Rovněž dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že
koexistence užívání shodného nebo podobného označení žalobkyní i žalovanou by
byla nežádoucí a neodpovídající judikatuře ESD. V otázce, zda žalobkyně je
povinna strpět užívání shodného nebo zaměnitelného označení (A.) žalovanou
proto, že žalovaná je držitelkou nezapsaného označení, která může označení
užívat nadále, i kdyby tomu jinak bránilo právo shodné ochranné známky, má
dovolací soud shodný názor s názorem odvolacího soudu, že žalovaná před podáním
přihlášky užívala shodné či podobné označení v rozporu s právem České republiky
(podle § 10 odst. 2 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách), proto jí
nelze přiznat práva držitele nezapsaného označení. Za správný považuje dovolací
soud rovněž názor odvolacího soudu o tom, že jednání žalované je třeba hodnotit
jako nekalosoutěžní; žalovaná používala zaměnitelné označení na svých výrobcích
dokonce i poté, kdy byla (v červnu 2004) zapsaná ochranná známka „A.“
prohlášena za neplatnou, neboť by označení výrobků touto ochrannou známkou
vedlo k vyvolání nebezpečí záměny takových výrobků ze strany veřejnosti s
výrobky označenými ochrannou známkou „A.“, a to až do září 2006.
Dovolací soud považuje za správný postup odvolacího soudu, že uplatněné
nároky žalobkyně posuzoval podle ustanovení obch. zák. o nekalé soutěži (§ 44 a
násl.) a současně podle ustanovení zákona o ochranných známkách. Dovolací soud
souhlasí s názorem odvolacího soudu, že uplatněné prostředky ochrany, tj. nárok
na zdržení se jednání, jímž dochází k porušení nebo ohrožení práva, jakož i
nárok na odstranění následků ohrožení stažením výrobků z trhu, včetně nároku na
zaplacení zadostiučinění a uveřejnění rozsudku, resp. části rozsudku, lze
považovat za důvodné.
V posuzovaném případě odvolací soud zvažoval správně všechny okolnosti
i detaily uvedeného případu, z nichž vycházel při svém rozhodnutí. Z
dosavadních výsledků řízení před soudy obou stupňů je zřejmé, že jednáním
žalované, spočívajícím v užívání označení A. a A. v souvislosti s označováním
sýrů, došlo k porušování žalobkyniny ochranné známky č. 178903 i dalších
ochranných známek s prvkem A.. Jednání žalované je třeba hodnotit současně jako
nekalosoutěžní, jak správně uzavřel svá zjištění odvolací soud. Dovolatelka v
dovolání vytrhuje určité části rozhodnutí odvolacího soudu z kontextu a
poukazuje na jejich tzv. zásadní povahu. Všechny otázky, které dovolatelka
považuje za otázky zásadní povahy, byly soudy obou stupňů dostatečně řešeny a
byly zvažovány všechny související okolnosti případu. Pakliže odvolací soud věc
správně posoudil po právní stránce, když rozhodoval v souladu s hmotným právem
a existující související tuzemskou i zahraniční judikaturou lze uzavřít, že
dovolání žalované směřuje v tomto rozsahu proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento opravný prostředek přípustný.
Lze tak uzavřít, že dovolatelkou uváděný dovolací důvod, tj. že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2
písm. b/ o. s. ř.) nebyl v souzené věci naplněn. Dovolací soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně v
rozsahu dovolání směřujícího do měnícího výroku II rozsudku odvolacího soudu z
a m í t l (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.) a ve zbývajícím
rozsahu dovolání o d m í t l jako nepřípustné /§ 243b odst. 5 věta první a §
218 písm. c) o. s. ř./.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud
prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu