32 Cdo 4051/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v
právní věci žalobkyně AMÁDEUS spol. s r.o., se sídlem v Praze 6, U silnice 949,
PSČ 160 00, IČ 48585572, zastoupené Mgr. Janem Petříkem, advokátem se sídlem v
Praze 1 - Novém Městě, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, proti žalovanému A. K.,
zastoupenému JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci 3, Na
Rybníčku 387/6, PSČ 460 01, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 48/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. května 2008, č.
j. 35 Co 632/2007-268, takto:
I. Dovolání proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. května 2008, č. j. 35 Co 632/2007-268,
se odmítá.
II. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 28. května 2008, č. j. 35 Co 632/2007-268, se
zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího
řízení částku 3.960,- Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Jana Petříka do tří dnů
od právní moci rozsudku.
Žalobou doručenou soudu dne 27. ledna 2004 požadovala žalobkyně, aby žalovanému
bylo uloženo vyklidit nebytové prostory o rozloze 451,5 m2 v přízemí domu č. p. 371 stojícího na pozemku parc. č. 1483/1 - zastavěná plocha a nádvoří,
zapsaného na listu vlastnictví č. 3406 v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro obec a katastrální území Liberec a nacházejícího se na
adrese Revoluční 13, Liberec IV - Perštýn (dále rovněž jen „sporné prostory“),
jenž je v jejím vlastnictví na základě příklepu licitátora v dobrovolné dražbě
konané dne 10. června 2003 v Liberci. Podle skutkových tvrzení žaloby je
žalovaný nájemcem sporných prostor na základě nájemní smlouvy uzavřené se
Středním odborným učilištěm železničním a stavebním dne 29. srpna 1993, ve
znění jejích dodatků ze 14. února 1994, 4. března 1994, 27. srpna 1997 a 14. ledna 1999 (dále též jen „nájemní smlouva“). Ta je však od počátku neplatná. Neurčitě a tudíž neplatně je v ní sjednána výše nájemného, do níž jsou
započteny i úhrady za dodávky tepla, TUV, vodného a stočného, takže z ní čistou
výši nájemného nelze zjistit. Není v ní konkrétně vymezen účel nájmu, protože v
tomto ohledu odkazuje na živnostenské oprávnění žalovaného, živnostenské listy
však netvoří její přílohu. Neurčitě je vymezen i předmět smlouvy pro absenci
situačního plánu a k jejímu uzavření nedal předchozí souhlas národní výbor
(obecní úřad). Nájemní smlouva tak postrádá náležitosti upravené ustanovením §
3 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve
znění platném v době jejího uzavření s důsledky podle ustanovení § 3 odst. 4
téhož zákona. Žalovaný rovněž užívá větší prostory, než je podle nájemní
smlouvy oprávněn užívat. Žalobní tvrzení byla v průběhu řízení doplněna tak, že
žalobkyně dala žalovanému výpověď z nájmu nebytových prostor pro porušování
jeho povinností, která mu byla doručena dne 17. května 2004. Žalovaný s obsahem žaloby nesouhlasil. Tvrzené důvody neplatnosti nájemní
smlouvy nejsou podle něj dány. Protože z právních předpisů vyplývá způsob
rozúčtování nákladů na služby, je určení výše čistého nájmu „jednoduchou
matematickou operací“ a je kromě toho obvyklou praxí, že nájemné je určeno
souhrnnou částkou zahrnující kromě čistého nájemného i platby za ostatní služby
poskytované pronajímatelem. Sporné prostory jsou užívány shodným způsobem (jako
provozní zázemí prodejny potravin) již od doby, kdy došlo k jejich kolaudaci a
ke stejnému účelu je v souladu se svým předmětem podnikání užívá i žalovaný. Právo nájmu k nim mu vzniklo ze zákona, protože prodejnu potravin nabyl v rámci
privatizace a jeho právní předchůdce, Potraviny s.p. je rovněž užíval na
základě nájemní smlouvy. Nájemní smlouva byla tedy fakticky změnou, popř. dodatkem původní nájemní smlouvy. Souhlas národního výboru k jejímu uzavření
potřebný nebyl, protože pronajaté prostory byly využívány jako technologické
zázemí pro prodejnu potravin. Pravdivé není ani tvrzení, že užívá prostory o
větší, než pronajaté ploše.
Žalobkyně podle něj není v řízení aktivně
legitimována, protože po přestavbě byly sporné prostory stavebně spojeny s
prodejnou potravin ve vedlejším domě a naopak odděleny od ostatních částí domu
ve vlastnictví žalobkyně, a podle jeho názoru jsou tak stavbou vestavěnou do
žalobkynina domu a nikoliv jeho součástí. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 27. března 2007, č. j. 15 C
48/2004-227, žalobu zamítl (výrok I.), žalobkyni zavázal k náhradě nákladů
řízení žalovaného (výrok II.) a rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku
žalobkyni (výrok III.). Soud dospěl k závěru, že žádný ze žalobou tvrzených důvodů neplatnosti nájemní
smlouvy není dán. Způsob určení výše nájemného v době uzavření nájemní smlouvy
jejím účastníkům vyhovoval a později byl zpřesněn tak, že je v souladu se
zákonem. Žalovaný užíval předmět nájmu v souladu s jeho stavebním určením i
svým živnostenským oprávněním. Vzhledem k tomu, že prostory tvoří kompaktní
celek oddělený od ostatních částí žalobkynina domu, je nájemní smlouva určitá i
pokud jde o předmět nájmu. Prostory sloužily jako technické zázemí prodejny
potravin a předchozího souhlasu národního výboru k uzavření nájemní smlouvy
tedy nebylo zapotřebí. Za platnou neshledal ani výpověď žalobkyně, protože
žádný z výpovědních důvodů v ní uvedených nebyl podle něj naplněn. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v
záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovanému uložil vyklidit sporné nemovitosti (první výrok), zaplatit žalobkyni
náklady řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a rozhodl o vrácení
přeplatku soudního poplatku žalobkyni (třetí výrok). Odvolací soud shledal žalobkyni za aktivně legitimovanou, protože pro
posouzení, zda jsou sporné prostory součástí jejího nebo vedlejšího domu, je
rozhodující kolaudační stav a nikoliv faktický způsob užívání, přičemž z
povolení k užívání je zřejmé, že jde o součást domu ve vlastnictví žalobkyně. Za důvodnou neshledal námitku žalovaného, že v souvislosti s privatizací
prodejny potravin vstoupil do práv a povinností svého právního předchůdce i
pokud jde o nájem sporných prostor. Bylo-li by tomu tak, neuzavíral by žalovaný
novou nájemní smlouvu s jejich tehdejším vlastníkem. Nájemní smlouva je podle
něj neplatná pro neurčitost ujednání o nájemném. Výši čistého nájemného z ní
jednak nelze bez dalšího zjistit, jednak je (i s ohledem na žalovaným popsaný
způsob výpočtu ceny služeb) výše kolísavá podle spotřeby služeb. S ohledem na
tento závěr již odvolací soud neposuzoval další tvrzené důvody neplatnosti
nájemní smlouvy, ani platnost výpovědi žalobkyně. Rozsudek odvolacího soudu byl „ve všech jeho výrocích“ napaden dovoláním
žalovaného, který jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Podle dovolatele odvolací soud pochybil ve svém závěru, že žalobkyně je v
řízení aktivně legitimována, bylo-li kompetentním úřadem rozhodnuto o spojení
sporných prostor s prodejnou potravin, s níž nyní tvoří samostatný prostorový a
technologický celek. Stavební řád platný v době, kdy došlo ke stavebním
úpravám, samostatnou změnu stavby ani neumožňoval. Nesprávný je závěr, že
nevstoupil v rámci privatizace do práv předchozího nájemce, protože z důkazů
provedených soudem prvního stupně vyplynul opak, a nájemní smlouva je tak pouze
„kumulativní novací“ dříve uzavřených nájemních smluv. I v ní je však ujednání
o nájemném určité, protože jeho výše je z ní zjistitelná. Opačný způsob
posouzení (a to i dříve vydanými rozhodnutími Nejvyššího soudu) je
neodůvodněným zásahem do smluvní volnosti účastníků nájemního vztahu, protože
zákon o cenách, ani žádný jiný zákon určení výše nájemného souhrnnou částkou,
popř. sjednání jeho kolísavé výše nevylučuje. Rozhodnutí odvolacího soudu
považuje dovolatel za překvapivé, protože odvolací soud jej neseznámil v
průběhu odvolacího řízení se svým právním názorem, který vedl ke změně
rozhodnutí soudu prvního stupně, a nedal mu tak možnost se ke změněnému
právnímu názoru vyjádřit ani učinit případné důkazní návrhy.
Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání se závěry odvolacího soudu ztotožnila a
setrvala na své předchozí argumentaci.
Dovolání není přípustné proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí.
Proti jeho prvnímu výroku dovolání přípustné je, protože jím bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.], není však důvodné.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve
znění pozdějších předpisů a další související zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 30. června 2009.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř., z nichž
vyplývá, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o
nákladech řízení (toto rozhodnutí v taxativním výčtu uvedeném ve zmíněných
ustanoveních není obsaženo), jak uzavřel Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31.
ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 4/2003. Z téhož důvodu je nepřípustné i v části, v níž
směřuje proti výroku napadeného rozhodnutí o vrácení soudního poplatku.
Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 218 písm. c) o. s. ř.
a § 243b odst. 5 věta první o. s. ř.], pokud jím byl napaden druhý a třetí
výrok rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Zabýval se proto správností právního posouzení věci zpochybněné dovolatelem [§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tedy posouzením otázky aktivní věcné
legitimace žalobkyně, otázky, zda žalovaný vstoupil do nájemního vztahu jako
nástupce předchozího nájemníka jako nabyvatel privatizované jednotky a otázky
platnosti nájemní smlouvy s ohledem na určitost ujednání o nájemném.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Uzavřel-li odvolací soud, že s ohledem na ustanovení § 3 a § 5 odst. 1 zákona
č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, a na skutková zjištění, která vyplynula z
provedeného dokazování, zejména z listiny nazvané Investiční úkol datované dnem
11. července 1966, podle níž se pokud jde o majetkové poměry, po provedené
úpravě nebytových prostor v budově ve státní správě Odborného učiliště ČSD
Liberec má stát „pronajímatelem“ (správně nájemcem) závod Potraviny (a nic
jiného nebylo možno zjistit ani z listiny nazvané Povolení k uvedení do
trvalého užívání ze dne 23. listopadu 1972) a že provedenou úpravou nedošlo ke
změně stavby, pokud jde o vlastnické poměry, jeho závěru nelze nic vytknout bez
ohledu na nesprávně použitou terminologii (pojem „kolaudace“ uvedený zákon
nepoužíval a tento termín se nevyskytuje v žádné ze zmíněných listin).
Nesprávnost nelze vytknout ani jeho právnímu názoru, že nedošlo k žalovaným
tvrzené „kumulativní novaci“, která měla spočívat v tom, že žalovaný jako
právní nástupce státního podniku Potraviny, jehož provozní jednotku vydražil,
vstoupil i do jeho práv a povinností z předchozí nájemní smlouvy.
Skutkovým základem pro právní posouzení této otázky odvolacím soudem byla
zjištění ze smlouvy o prodeji podniku uzavřené podle zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, mezi Fondem národního majetku
České republiky a žalovaným dne 16. července 1993, podle níž žalovaný nabyl
movitý majetek tvořící provozovnu státního podniku Potraviny Liberec č. 040
DUNAJ Liberec včetně jiných práv a majetkových hodnot, jež sloužily k jejímu
provozování (dále rovněž jen „kupní smlouva“). Podle ustanovení § 15 odst. 1
zákona č. 92/1991 Sb., s vlastnickým právem k privatizovanému majetku
přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s
privatizovaným majetkem. Toto ustanovení však nelze chápat tak, že by žalovaný
jako nabyvatel provozní jednotky, jejíž součástí byly sporné prostory, zároveň
vstoupil do práv nájemce z předchozí nájemní smlouvy. Samotný zákon č. 92/1991
Sb. tuto situaci výslovně neupravuje. Z úpravy nájemní smlouvy v občanském
zákoníku (dále rovněž jen „obč. zák.“) rovněž důvodnost argumentace žalovaného
nelze dovodit, když ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. pamatuje na změnu v
osobě pronajímatele, nikoliv však v osobě nájemce. Nedošlo ani k přikázání
nájemce ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 116/1990 Sb. Odvolací soud tak
správně uzavřel, že šlo o nový nájemní vztah vzniklý na základě nájemní
smlouvy, byť ji žalovaný uzavíral jako nabyvatel privatizované jednotky, jejíž
provozní součástí byly i sporné prostory.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 1 Odon 98/97 posoudil
ujednání o nájemném určeném souhrnnou částkou, zahrnující kromě vlastního
nájemného i výši úplaty za služby spolu s nájmem poskytované, jako neplatné pro
neurčitost. K těmto závěrům se přihlásil i ve svých pozdějších rozhodnutích
(např. v usnesení ze dne 24. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3487/2006, popř. v
usnesení ze dne 11. června 2009, sp. zn. 2359/2008, vydaném v řízení, kde
žalobce byl shodný, jako v souzené věci a jehož předmětem bylo vyklizení
nebytových prostor v tomtéž domě). Dovolací soud nemá důvod se od jeho
rozhodovací praxe ani nyní odchýlit. Proto uzavírá, že bylo-li nájemné v
nájemní smlouvě sjednáno částkou zahrnující kromě úplaty za nájem i úplaty za
poskytování dalších služeb, je toto ujednání neplatné pro neurčitost (§ 37
odst. 1 občanského zákoníku), což vede k neplatnosti celé smlouvy. Protože jde
o absolutní neplatnost, nemohlo dojít ke konvalidaci pozdějšími dodatky, v
nichž byla cena za nájem oddělena od ceny za pronajímatelem poskytované služby
s ním souvisící (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října
1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98). Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že nájemní
smlouva je neplatná pro neurčitost ujednání o nájemném, neodchýlil se od
ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud přezkoumal, zda řízení netrpí
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto
vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však neshledal, byť
dovolatel tvrdí, že odvolací soud jimi řízení zatížil.
Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že napadený rozsudek je tzv. překvapivým
rozhodnutím, protože odvolací soud se nezabýval posouzením faktického stavu,
kdy místním šetřením bylo zjištěno, že obchodní a skladové prostory tvoří jeden
stavebně samostatný prostor, a rozhodl jinak, než soud prvního stupně, aniž se
svým právním názorem odchylným od právního závěru soudu prvního stupně seznámil
účastníky a dal jim prostor, aby se k tomuto právnímu názoru vyjádřili. Nejedná
se totiž o odchylný právní názor, ale o rozdílný závěr o skutkovém stavu na
základě důkazů v řízení provedených.
Samotné hodnocení důkazů však nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud
hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, zejména
namítat, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění.
V posuzované věci dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu v postupu
podle § 132 o. s. ř. neshledává. Odvolací soud své skutkové zjištění, že sporné
nemovitosti se po přestavbě nestaly součástí prodejny potravin podrobně v
napadeném rozhodnutí odůvodnil a uvedl, z jakých důkazů a skutečností, které
vyšly za řízení najevo, vycházel. Ani jím provedené hodnocení důkazů nevykazuje
žádný logický rozpor. Námitka dovolatele, že jde o tzv. překvapivé rozhodnutí
je tak bezpředmětná.
Právě tak není důvodná ani námitka, že odvolací soud nesplnil poučovací
povinnost a nevyzval žalovaného k doplnění důkazů prokazujících tvrzení, že je
právním nástupcem státního podniku Potraviny, dospěl-li k opačnému závěru,
pokud jde o právo nájmu ke sporným prostorám, protože odvolací soud tento názor
zaujal na základě kupní smlouvy, která je v tomto směru rozhodujícím důkazem.
Dovolací soud proto uzavřel, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s.
ř. nebyl uplatněn důvodně.
Protože se dovolateli správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo,
dovolací soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalovaného v rozsahu, v
němž směřovalo proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř, protože dovolání žalovaného
bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto. Žalovanému tak vznikla povinnost
nahradit žalobkyni její náklady řízení, sestávající z odměny advokáta za
zastoupení v řízení v jednom stupni (dovolací řízení), v němž zástupce
žalobkyně učinil jediný úkon (vyjádření k dovolání) určené podle ustanovení § 7
písm. d), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
účinném od 1. září 2006, částkou 3.000,- Kč a z paušální náhrady ve výši 300,-
Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. září 2006, a z náhrady za daň z přidané
hodnoty ve výši 20 % částkou 660,- Kč, celkem tedy částku ve výši 3.960,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu