32 Cdo 4116/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Intrum Justitia Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 1,
Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené
JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské
náměstí 80, proti žalované K. K., zastoupené JUDr. Ivo Kuběnou, advokátem se
sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 183/50, o zaplacení 48 231 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C
199/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. ledna 2014, č. j. 15 Co 977/2013-176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž
Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne
14. května 2013, č. j. 14 C 199/2012-124, ve znění usnesení ze dne 23. května
2013, č. j. 14 C 199/2012-131, v části vyhovujícího výroku ve věci samé, a
rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s.
ř.“).
Z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze – oddíl C, vložka
105565, Nejvyšší soud zjistil, že dne 18. září 2014 byla vymazána obchodní
firma žalobkyně Profidebt, s.r.o. a téhož dne byla zapsána její nová obchodní
firma Intrum Justitia Czech, s.r.o. Nejvyšší soud proto takto označil žalobkyni
v záhlaví svého rozhodnutí.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné
rovině přicházela v úvahu jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-
li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je –
stejně jako níže uvedené rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz),
přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála. I když dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, žádnou právní otázku s předpoklady dle § 237 o. s. ř. neformuluje. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak
bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř.), dovolatelce
uplynula dne 13. října 2014 (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu první a druhou
o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost
dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího
výroku ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady
podaného dovolání. Dovolatelka rovněž napadla oba výroky o nákladech řízení. Dovolání v této části
není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť
výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byla žalovaná vůči žalobkyni zavázána za
řízení před soudem prvního stupně (8 216 Kč) a za řízení před odvolacím soudem
(1 812 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30
Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu