ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně NOVÉ VÝTAHY 2OOO s.r.o., se sídlem v Brandýse nad Labem,
Výletní 1050, PSČ 250 01, identifikační číslo osoby 25670212, zastoupené Mgr.
Bc. Michalem Hessem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti
žalovanému Společenství vlastníků jednotek Myslbekova 685, se sídlem v Praze 6,
Myslbekova 685/19, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 26498278, zastoupenému
JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, o
zaplacení 97 840 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 28 C 80/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 9. 6. 2015, č. j. 95 Co 621/2014-184, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, č. j. 95 Co 621/2014-184,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil zamítavý rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 6. 2014, č. j. 28 C 80/2012-155, a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně, přesně
a v rozsahu dostatečném pro správný právní závěr o nedůvodnosti žaloby, kterou
se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení nedoplatku ceny díla. Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že mezi
účastníky byla dne 28. 7. 2009 uzavřena smlouva o dílo (dále jen „smlouva o
dílo“, příp. „smlouva“), jejímž předmětem byla dodávka a montáž hydraulického
venkovního osobního výtahu za dohodnutou cenu díla 893 000 Kč + daň z přidané
hodnoty s tím, že cena díla měla být placena zálohově a její konečný doplatek
měl být uhrazen do 14 dnů ode dne předání díla bez vad a nedodělků a úspěšného
ověření shody autorizovanou osobou. Podle článku 6 smlouvy byl termín dodávky
určen 90 dní po podpisu smlouvy a uhrazení první zálohy, převzetí pracoviště 1
týden před nástupem na montáž, zahájení montáže 1 týden po uhrazení druhé
zálohy a ukončení montáže 40 dní od zahájení montáže za předpokladu včasného
plnění dohodnutých „přípomocí“. Dále bylo ve smlouvě dohodnuto, že žalobkyně
dílo provede a předá žalovanému nejpozději do 30. 3. 2010. První záloha v
celkové výši 425 068 Kč byla žalovaným uhrazena 27. 10. 2009, druhá záloha ve
výši 392 920 Kč byla zaplacena 3. 8. 2010. Staveniště na montáž výtahu bylo
žalobkyni předáno v červnu 2010, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že v srpnu
2010 žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění dohodnutých přípomocí. Dne 3. 12. 2011 vystavila žalobkyně fakturu č. 46/11 na doplatek ceny díla ve výši 160
412,30 Kč, z něhož žalovaný uhradil 62 572 Kč a na zbývající částku započetl
smluvní pokutu ve výši 97 840,30 Kč za prodlení s předáním díla. Odvolací soud uvedl, že s ohledem na datum zaplacení druhé zálohy měla být
montáž díla ukončena nejpozději do 20. 9. 2010. Tuto svou povinnost žalobkyně
nesplnila, neboť při předání výtahu dne 8. 9. 2010 byly zjištěny vady a
nedodělky; dílo jako celek bylo žalovanému předáno až dne 22. 3. 2011. Podle
odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že dílo s parametry podle smlouvy
předala žalovanému před 12. 3. 2011 (správně mělo být zřejmě 22. 3. 2011). K
námitce žalobkyně, že bez svého zavinění nemohla splnit svou povinnost do 30. 3. 2010, neboť žalovaný jí neposkytl součinnost při provádění díla, odvolací
soud zaujal stanovisko, že žalovaný nevázal nárok na zaplacení smluvní pokuty k
datu 30. 3. 2010 k článku 6 písm. ch) smlouvy, nýbrž k uhrazení druhé zálohy, k
zahájení montážních prací a k ukončení montáže [článek 6 písm. d) smlouvy]. Podle odvolacího soudu žalovaný splnil své závazky ze smlouvy dne 3. 8. 2010 a
smluvní pokuta, kterou si účastníci sjednali v článku 10 smlouvy, je vázána k
celému jejímu článku 6. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalovaného podle § 436
odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch.
zák.“) na zaplacení smluvní pokuty je důvodný co do
základu i výše a povinnost žalobkyně zaplatit ji nezanikla. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání
odvozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
majíc za to, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. právní otázka v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolatelka zastává a obhajuje názor, že žalovanému nárok na požadovanou
smluvní pokutu ve výši 97 840 Kč nevznikl. Podle dovolatelky odvolací soud při
rozhodování nerespektoval závěry judikatury Nejvyššího soudu týkající se
rozdílu mezi dokončením a předáním díla. Zatímco provedení díla zahrnuje jeho
řádné ukončení a předání, pouhé předání díla nezahrnuje jeho řádné ukončení a
ke vzniku nároku na zaplacení ceny díla ve vazbě na předání předmětu díla tak
není podstatné, zda bylo dílo řádně (bez vad) ukončeno. Tento závěr lze podle
dovolatelky použít obdobně i na nárok na zaplacení smluvní pokuty, který je
vázán na prodlení s předáním díla, jak bylo účastníky sjednáno ve smlouvě o
dílo, a nikoliv na prodlení s řádným dokončením díla, od něhož odvíjí nárok
žalovaného na smluvní pokutu odvolací soud. Dovolatelka míní, že smluvní pokuta podle článku 10 písm. b) smlouvy za
prodlení s předáním díla dle jejího článku 6 se neváže na celý článek 6
smlouvy, tj. ke všem termínům provedení díla, jak posoudil odvolací soud, nýbrž
se vztahuje výhradně k prodlení s předáním díla, když jediný termín pro předání
díla „nejpozději do 30. 3. 2010“ je stanoven konkrétně v písm. ch) tohoto
článku smlouvy. Tento termín k předání díla však nemohla objektivně splnit, a
to pro prodlení žalovaného se stavební připraveností a placením záloh, což bylo
v řízení prokázáno. Podle názoru dovolatelky je ze skutečností popsaných v dovolání zcela zjevné,
že k porušení povinností vyplývajících ze smlouvy nedošlo na její straně, nýbrž
na straně žalovaného. Žalovaný jako věřitel tím, že jí v rozporu se svými
smluvními povinnostmi neposkytl spolupůsobení nutné k tomu, aby jako dlužník
mohla splnit svůj závazek, se ve smyslu § 370 obch. zák. ocitl v prodlení, a to
má ten důsledek, že se dle § 365 obch. zák. nemohla dostat do prodlení s
předáním díla. Vzhledem k tomu, že bez svého zavinění nemohla splnit svou
povinnost uvedenou v článku 6 písm. ch) smlouvy, tj. předat dílo nejpozději do
30. 3. 2010, nemohla jí vzniknout povinnost hradit žalovanému smluvní pokutu
sjednanou pro případ porušení této povinnosti, a to zvláště za situace, kdy
smluvní strany na případ prodlení žalovaného pamatovaly v článku 6 písm. f)
oprávněním žalobkyně stanovit náhradní termín pro zahájení a ukončení prací. Toto ujednání svědčí podle dovolatelky o nesprávnosti závěru soudů obou stupňů,
pokud automaticky prodloužily účastníky sjednaný termín dokončení, resp. předání díla o dobu prodlení žalovaného do 20. 9. 2010.
Takový postup je podle
jejího mínění v rozporu se zásadou autonomie vůle smluvních stran; z článku 6
písm. f) smlouvy jasně vyplývá, že to byla žalobkyně, která měla v důsledku
prodlení žalovaného s předáním stavební připravenosti dle článku 3 smlouvy
právo určit náhradní termín pro zahájení a ukončení prací, tedy od toho se
odvíjející termín pro předání díla. Závěr soudů obou stupňů o tom, že montáž
díla měla být ukončena nejpozději do 20. 9. 2010 s poukazem na článek 6 písm. d) smlouvy stanovující ukončení montáže do 40 dní od zahájení montáže za
předpokladu včasného plnění dohodnutých přípomocí, je tudíž podle dovolatelky
nesprávný. Dovolatelka tak dovozuje, že aktivace podmínky uvedené v článku 6
písm. f) smlouvy a aplikace tohoto ujednání na daný případ vylučuje použití
článku 6 písm. d) smlouvy. Kromě toho však poukazuje na to, že ze strany
žalovaného nedošlo k včasnému plnění dohodnutých přípomocí, čímž žalovaný
porušil smluvní povinnost a žalobkyně nebyla vázána lhůtou 40 dní od zahájení
montáže pro ukončení prací, jak lze dovodit ze znění samotného článku 6 písm. d) smlouvy. Soudy obou stupňů však toto ujednání nesprávně vyložily a v
důsledku toho dospěly i k nesprávným právním závěrům. Dovolatelka uzavírá, že
konečným předáním díla dne 22. 3. 2011 se nemohla dostat do prodlení s předáním
díla, jak posoudily soudy obou stupňů, jelikož to byla ona, kdo měl v souladu s
článkem 6 písm. f) smlouvy právo určit náhradní termín ukončení prací. V další části dovolání dovolatelka poukazuje na článek 6 písm. h) smlouvy,
který vylučuje oprávnění žalovaného požadovat smluvní pokutu za nedodržení
termínu provedení díla v situaci, kdy prodlení s provedením díla ve sjednaném
termínu způsobil. Argumentaci soudů obou stupňů o údajné vadnosti díla dovolatelka označuje pro
posouzení nároku žalovaného na smluvní pokutu sjednanou v článku 10 písm. b)
smlouvy za irelevantní, neboť povinnost k úhradě smluvní pokuty je ve smlouvě
vázána výlučně na prodlení s předáním díla, a nikoli na prodlení s jeho
provedením. Dovolatelka rovněž soudům obou stupňů vytýká, že zcela přehlíží, že k předání
díla ve stanoveném termínu do 30. 3. 2010 nedošlo z důvodů výlučně na straně
žalovaného, který nevytvořil podmínky nezbytné k řádnému a včasnému provedení
díla, přičemž k prvnímu předání a převzetí díla došlo 8. 9. 2010 a k dalšímu
předání a převzetí díla, které bylo na žádost žalovaného změněno, došlo dne 22. 3. 2011, který žalobkyně nově určila. Jiný konkrétní termín k předání díla, na
nějž by byla vázána smluvní pokuta, nebyl mezi účastníky sjednán, a proto nárok
žalovaného na smluvní pokutu nemá oporu v žádném smluvním ujednání a ani v
žádném zákonném ustanovení a závěr odvolacího soudu o důvodnosti nároku na
smluvní pokutu podle § 436 odst. 4 obch. zák. je tak zcela nesprávný. V závěru dovolání dovolatelka rekapituluje, že nebyla v prodlení s předáním
díla, neboť tento závazek nemohla splnit pro prodlení žalovaného se stavební
připraveností a placením záloh.
Nenastala proto situace, v níž by byl žalovaný
oprávněn po ní požadovat smluvní pokutu a ze strany žalovaného ani nemohlo
dojít k započtení smluvní pokuty ve výši 97 840,30 Kč proti její pohledávce na
doplatek na ceny díla ve výši 160 412,30 Kč, jak nesprávně připustily soudy
obou stupňů. Žalobkyně v souladu se smlouvou svou povinnost předat dílo
žalovanému splnila, a proto jí vznikl nárok na zaplacení celé sjednané ceny
díla dle článku 4 smlouvy, tedy včetně neuhrazené částky 97 840 Kč, jejíž
zaplacení je předmětem žalobního nároku. Podle dovolatelky se však odvolací soud dopustil nejen vytýkaných pochybení ve
věci samé, nýbrž i při rozhodování o nákladech řízení, jejichž náhradu označuje
za nepřiměřeně vysokou a spatřuje důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak,
že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni částku 97 840 Kč s příslušenstvím a dále náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně včetně odvolacího a dovolacího řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaný označuje za účelové a nesprávné tvrzení
žalobkyně, že předmětná smluvní pokuta byla ve smlouvě o dílo vázána na termín
předání díla. Z odkazu v ujednání o smluvní pokutě na předání díla dle článku 6
smlouvy, který zní „Termín provedení díla“, dovozuje, že ujednání o smluvní
pokutě se váže k celému článku 6 smlouvy. Žalovaný dále oponuje tvrzení
žalobkyně o tom, že ke splnění dohodnuté součinnosti došlo 25. 8. 2010 a že to
bylo v řízení prokázáno. Také v tomto případě jde podle jeho mínění o účelové
tvrzení, které v řízení prokázáno nebylo. Žalovaný rovněž popírá, že by došlo
na jeho žádost ke změně předmětu díla. V řízení bylo prokázáno, že dílo při
předání dne 8. 9. 2010 vykazovalo vady (výtah měl zcela jiné parametry a trpěl
i dalšími vadami), takže nešlo o dílo provedené a řádně ukončené. Zdůrazňuje,
že k předání díla bez vad a nedodělků došlo až 22. 3. 2011, čímž se žalobkyně
dostala s dodržením termínu provedení díla do prodlení, které činilo 183 dní
(počítáno od 20. 9. 2010), resp. ani dne 22. 3. 2011 nešlo o řádné ukončení
díla, neboť žalobkyně mu nikdy nepředala listinu Prohlášení o shodě k výtahu. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud potvrdil rozsudky soudů obou stupňů a
přiznal mu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu smluvního ujednání o smluvní
pokutě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V souzené věci je pro výsledek řízení rozhodující vyřešení otázky, zda
žalovanému (objednateli) vznikl vůči žalobkyni (zhotoviteli) nárok na úhradu
smluvní pokuty sjednané v článku 10 písm. b) smlouvy o dílo pro případ prodlení
zhotovitele s předáním díla dle článku 6. smlouvy, kterou započetl na žalobou
uplatněný nárok žalobkyně na doplatek ceny díla.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí zaujal odvolací soud stanovisko, že
smluvní pokutu dle článku 10 písm. b) smlouvy, která se podle jeho posouzení
vztahuje k celému článku 6 smlouvy, „žalovaný vázal k uhrazení druhé zálohy, k
zahájení montážních prací a k ukončení montáže [článek 6 písmeno d) smlouvy].”
Tento názor odvolacího soudu dovolací soud nesdílí.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), zjišťuje se
jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §
35 odst.2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna
2014 (dále jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové vztahy (o něž se jedná v
souzené věci) speciálně v § 266 obch. zák.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4).
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že
jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných
základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu
smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad
textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-
li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem
hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků
smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli
je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací
smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným
jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález ze dne 14. 4.
2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud však v této souvislosti zároveň
zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím
však projev vůle nahrazovat či doplňovat (srov. například usnesení ze dne 7.
10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3,
ročník 1999, pod číslem 30, a rozsudek ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo
81/2000).
Podle zjištění soudů si účastníci v článku 10 písm. b) smlouvy o dílo sjednali,
že „ocitne-li se zhotovitel v prodlení s předáním díla dle čl. 6 smlouvy,
zavazuje se zaplatit objednateli smluvní pokutu ve výši 1 % z ceny díla za
každý započatý den prodlení max. 10 %.“
V článku 6 označeném „Termín provedení díla“ smlouvy o dílo bylo podle zjištění
soudů sjednáno: a) dodávka: 90 dní po podpisu smlouvy a uhrazení první zálohy,
b) převzetí pracoviště: 1 týden před nástupem na montáž, c) zahájení montáže: 1
týden po uhrazení druhé zálohy, d) ukončení montáže: 40 dní od zahájení montáže
za předpokladu včasného plnění dohodnutých přípomocí.
V článku 6 písm. ch) smlouvy o dílo zhotovitel se podpisem této smlouvy
zavazuje, že dílo provede a předá k rukám objednatele nejpozději do 30. 3. 2010.
Odvolací soud se při výkladu ujednání o smluvní pokutě od shora judikatorních
závěrů odchýlil, zaujal-li stanovisko, že smluvní pokutu, kterou si účastníci
sjednali v článku 10 písm. b) smlouvy o dílo pro případ prodlení zhotovitele s
předáním díla dle článku 6 smlouvy a která se vztahuje k celému článku 6
smlouvy, žalovaný nevázal k článku 6 písm. ch) smlouvy, nýbrž k uhrazení druhé
zálohy, k zahájení montážních prací a k ukončení montáže [článek 6 písm. d)
smlouvy]. Takové posouzení je totiž v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. V článku 10 písm. b) smlouvy strany jasně vyjádřily, že jde o
smluvní pokutu za prodlení zhotovitele „s předáním díla dle čl. 6. smlouvy“,
přičemž výraz „předá“ (dílo) strany použily v článku 6 písm. ch) smlouvy.
Namítá-li proto dovolatelka, že smluvní pokuta, sjednaná v článku 10 písm. b)
smlouvy za prodlení s předáním díla dle článku 6 smlouvy, se nevztahuje na celý
článek 6 smlouvy, tj. ke všem termínům provedení díla, jak posoudil odvolací
soud, nýbrž se váže výhradně k prodlení s předáním díla, když jediný termín pro
předání díla „nejpozději do 30. 3. 2010“ je stanoven konkrétně v písm. ch)
tohoto článku smlouvy, je tato její výhrada opodstatněná.
K dalším dovolacím námitkám, jež dovolatelka směřuje do otázky vzniku prodlení
s předáním díla, do něhož se dle jejího názoru a připojené argumentace
nedostala, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť její výhrady se míjejí s
právním posouzením odvolacího soudu o tom, že žalovaný uplatnil k zápočtu
smluvní pokutu za prodlení s ukončením montáže, nikoli za prodlení s předáním
díla.
Nesprávným právním posouzením věci si odvolací soud uzavřel prostor, který se
mu nyní v dalším řízení otevírá v důsledku výše uvedeného závěru Nejvyššího
soudu, tedy vyložit smluvní ujednání o době předání díla a vypořádat se s
námitkami žalobkyně o prodlení žalovaného v důsledku tvrzeného neposkytnutí
smluvně sjednané součinnosti. V novém řízení odvolací soud rovněž posoudí
oprávněnost kritiky, kterou dovolatelka směřovala proti rozhodnutí o nákladech
řízení.
S ohledem na shora uvedené právní pochybení při výkladu smluvního ujednání o
smluvní pokutě, jehož se odvolací soud dopustil, Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího
soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech
řízení mezi účastníky) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu