32 Cdo 4443/2017-386
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci
žalobkyně STELPRO s. r. o., se sídlem v Praze 5, Pod viaduktem 556,
identifikační číslo osoby 27082989, zastoupené Mgr. Gabrielou Peňažkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, proti žalované Perucká 26, s. r.
o., se sídlem v Praze 2, Perucká 2274/26, identifikační číslo osoby 25757628,
zastoupené Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Duškova
164, o zaplacení částky 648 761,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 59/2010, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 224/2015-333, ve znění
opravného usnesení ze dne 8. 3. 2017, č. j. 4 Cmo 224/2015-350, takto:
Vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 Cmo
224/2015-333, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2017, č. j. 4 Cmo
224/2015-350, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této
věci.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 28 Cm 59/2010-290,
zamítl žalobu o zaplacení částky 648 761,68 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a
rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.) a státu (výrok III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím, ve
zbývajícím rozsahu rozsudek ve výrok I. změnil tak, že žalované uložil zaplatit
žalobkyni částku 598 761,85 Kč s příslušenstvím (první výrok), uložil žalované
zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku
316 731,40 Kč (druhý výrok), rozhodl o nákladech řízení státu (třetí výrok) a
žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku
50 373,30 Kč (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž současně
navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 243 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit
vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo
exekucí hrozila dovolateli závažná újma. S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243
písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit
vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí
být splněny kumulativně, to, že:
1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je
včasné, přípustné subjektivně a může být přípustné i objektivně,
2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo
zahájit (případně nařídit) exekuci,
3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí
by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,
4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné,
5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne
se právních poměrů třetí osoby). Podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze zahájit exekuci. Dovolatelka doložila
listiny, že nichž vyplývá, že soudní exekutorka Exekutorského úřadu Praha 4,
JUDr. Jana Tvrdková, vyrozuměním o zahájení exekuce ze dne 2. 10. 2017, č. j. 095 Ex 883/17-007, sdělila, že zahájila exekuci k vymožení pohledávky na
základě exekučního titulu, kterým je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 28 Cm 59/2010-290, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 224/2015-333, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2017, č. j. 4 Cmo 224/2015-350 (napadené rozhodnutí v projednávané věci). Exekučně vymáhaná částka činí ke dni vyrozumění o zahájení exekuce 1 397 425,70
Kč. Závažnost újmy, která dovolateli hrozí na jeho právech neprodleným výkonem
rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí, se poměřuje možným
dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů dovolatele. Je-li
vykonáváno rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění dovolateli, který je
právnickou osobou, je pro posouzení závažnosti hrozící újmy zásadně rozhodující
možný dopad vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů
dovolatele, tedy poměření toho, jak závažně se vymáhání peněžitého plnění
přiznaného exekučním titulem neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí může
projevit (se zřetelem k výši vymáhané částky) v „majetkových“ poměrech
dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo
78/2016, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatelka tvrdí, že nesmí nakládat s bankovními účty, auty, nemovitostí a
movitým majetkem nacházejícím se v nemovitosti v jejím vlastnictví. Z uvedeného vyplývá, že podle dovoláním napadeného rozhodnutí byla zahájena
exekuce a neprodleným výkonem tohoto rozhodnutí dovolatelce hrozí závažná újma
na jejích právech.
O tom, že dovolání bude pravděpodobně úspěšné, lze hovořit tehdy, jestliže
dosavadní poznatky podle obsahu spisu umožňují (bez prejudice ve vztahu k
vlastnímu rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o
možné důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch
závěru o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Podle obsahu spisu nelze
vyloučit, že dovolání bude úspěšné. Nejvyšší soud proto rozhodl, že se vykonatelnost rozsudku odkládá do právní
moci rozhodnutí o dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu
II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou
otevřené otázky výkladu projevu vůle, neboť odvolací soud se při výkladu
smlouvy o dílo odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V projednávané věci je pro právní posouzení určující výklad (interpretace)
článku 13.3 smlouvy o dílo.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se
jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §
35 odst. 2, 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a
pro obchodní závazkové vztahy speciálně v § 266 obch. zák.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4).
Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98,
uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové
vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno
prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých
pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu.
Ústavní soud pak v této souvislosti vyložil (z hlediska ústavně garantovaných
základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu
smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad
textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-
li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem
hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků
smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli
je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací
smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným
jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005).
Přitom výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle
doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo
1033/2004, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Odvolací soud při zkoumání podstaty ujednání v článku 13.3 (jeho smyslu a účelu
v kontextu smlouvy) výše uvedených judikatorních závěrů nedbal a výkladem
smlouvy se takto nezabýval, nepřihlédl ani k ujednání čl. 16.2 smlouvy o délce
záruční doby. Okolnostmi, z nichž lze dovodit skutečnou vůli, kterou strany ve
sporném ujednání projevily, se nezabýval a vůli stran (jejich úmysl) způsobem
stanoveným v zákoně a vysvětleným judikaturou vůbec nezkoumal. Při výkladu
předmětného ujednání nepřihlédl k jinému než gramatickému interpretačnímu
hledisku, tj. též k hledisku logickému a systematickému (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5303/2016). Závěr o tom, že
žalobkyně má nárok na vyplacení zádržného, tak učinil, aniž si zjednal jasno v
otázce, zda bylo vůlí (úmyslem) smluvních stran ujednat právo na vyplacení
zádržného toliko po uplynutí stanovené lhůty 12 měsíců po převzetí díla bez vad
a nedodělků bez ohledu na to, že se na díle v mezidobí projeví vady, nebo zda
vůle směřovala k tomu, že zádržné bude vyplaceno tehdy, neprojeví-li se vady ve
lhůtě 12 měsíců od převzetí díla bez vad a nedodělků. Pro úplnost lze dodat, že
odvolací soud ani nezkoumal, zda ujednání čl. 13.3 smlouvy je ujednáním o
vzniku práva na zaplacení části ceny díla, nebo ujednáním o splatnosti. Přitom
v rozsudku ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2076/2007, na který odkazuje
dovolatelka, Nejvyšší soud v souvislosti se zádržným (pozastávkou) zdůraznil,
že je třeba rozlišovat vznik práva na zaplacení (části) ceny díla a splatnost
tohoto práva (nároku).
Z výše uvedeného důvodu je právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí
odvolacího soudu, neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod upravený v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí již z důvodu absence
výkladu smlouvy, bylo by předčasné a tudíž nehospodárné zabývat se přezkumem
správnosti řešení, které odvolací soud přijal v otázce nároku žalované z titulu
odpovědnosti za vady díla.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v závislých
výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu
mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu