32 Cdo 471/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce MUDr. M. S., CSc., zastoupeného JUDr. Hanou Jareš
Procházkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované
VÝCHODOČESKÉ LASEROVÉ CENTRUM, s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Jiráskova 2860,
PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 25935411, zastoupené Mgr. Danielem
Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o zaplacení 350 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 153/2008, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2014, č. j. 6 Cmo 67/2014-735, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. září 2013, č. j. 55
Cm 153/2008-678, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo
zaplatit žalobci 143 817,39 Kč s příslušenstvím, a ve výroku, jímž bylo
žalované uloženo nahradit státu náklady řízení ve výši 3 432 Kč. Dále ho změnil
v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku ukládajícím žalobci nahradit státu
náklady řízení tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 183 730,61 Kč s
příslušenstvím a státu náklady řízení ve výši 4 367 Kč (výrok I.) a rozhodl o
nákladech řízení mezi účastníky tak, že uložil žalované nahradit žalobci
náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 454 868 Kč (výrok II). Odvolací
soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudu prvního stupně, že žalobci
vznikl vůči žalované nárok z titulu bezdůvodného obohacení představovaného
provedenými pracemi (laserové výkony a vyšetření a výkon funkce odborného
zástupce v poskytování estetické laserové terapie a kosmetického poradenství)
ve prospěch žalované, dospěl však k odlišnému závěru ohledně výše bezdůvodného
obohacení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), tvrdíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolatelka se domnívá, že skutkové
i právní posouzení věci ze strany soudů obou stupňů je nesprávné. Poukazuje na
to, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozporovala shodné
tvrzení účastníků o tom, že žalobce odpracoval pro žalovanou 754 hodin. Z
tohoto důvodu nelze považovat toto tvrzení i nadále za shodné a soud prvního
stupně podle dovolatelky tak dovodil nesprávný závěr o tom, že tím došlo k
přesunu důkazního břemene ze žalobce na žalovanou. S tímto postupem nesouhlasí
a míní, že ohledně rozsahu poskytnutého plnění (odpracovaných hodin) svědčilo
důkazní břemeno žalobci, který je neunesl.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s právním závěrem soudů obou stupňů ohledně
dohody o bezplatnosti plnění mezi účastníky, posoudily-li ji jako dohodu o
odkladu splatnosti odměny. Tvrdí, že se v ní o odklad splatnosti odměny
nejednalo a že předmětem ujednání bylo pouze to, že po určitou dobu žalobci
vůbec nevznikne nárok na odměnu. Podle dovolatelky tak není možné dojít k
závěru, že za předmětné období žalobci nárok na odměnu vůbec vznikl.
Dovolatelka dále rozporuje závěr odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního
stupně), že k promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení
nedošlo. Tvrdí, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu posouzení
v této otázce v důsledku pochybení při určení počátku běhu promlčecí doby,
aplikovaly-li ustanovení § 392 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“) namísto obecné právní úpravy v ustanovení § 391 odst. 1 téhož právního
předpisu.
V závěru dovolání dovolatelka zdůrazňuje nemožnost vycházet v otázce hodnoty
odpracovaných hodin ze strany žalobce z jím předloženého potvrzení, které je
založeno ve spisu. V této souvislosti namítá, že v případě této listiny šlo o
potvrzení hodinové odměny lékaře v pracovněprávním poměru, což nebyl případ
žalobce a kromě toho šlo o zcela jiné pracoviště, na němž se provádí laserové
operace očí, které co do náročnosti nelze srovnávat s jednoduchými kožními
laserovými zákroky prováděnými u dovolatelky. Z toho dovozuje, že i ohodnocení
lékařů provádějících laserové operace očí bude pravděpodobně mnohem vyšší než
na pracovištích s kosmetickými lasery.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V něm by se měl odvolací soud předně zabývat
otázkou promlčení žalobního nároku. Pokud k takovému závěru nedojde, měl by
posuzovat, zda byl nárok žalobce řádně prokázán a v případě kladného
zodpovězení této otázky by se měl věnovat posouzení, jaké ohodnocení mu za
odpracované hodiny náleží.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázky vymezené dovolatelkou nejsou způsobilé otevřít přípustnost dovolání dle
§ 237 o. s. ř., neboť tyto otázky – jak se podává z odůvodnění napadeného
rozhodnutí – odvolací soud buď vůbec neřešil anebo právní závěry, jejichž
správnost dovolatelka napadá, nezaujal. Svůj závěr o počtu odpracovaných hodin
žalobcem pro žalovanou odvolací soud nezaložil na přesunu důkazního břemene ze
žalobce na žalovanou, jak se mylně domnívá dovolatelka, a ani pojmy důkazního
břemene, jeho přesunu či neunesení v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepoužil. Obdobně odvolací soud neučinil právní závěr o odkladu splatnosti odměny žalobce
dle dohody mezi účastníky. Jeho výklad této dohody, podle něhož protiplněním za
práce a výkony provedené žalobcem pro žalovanou byl kapitálový majetek v podobě
budoucího obchodního podílu ve společnosti žalované, nelze považovat za
odchylný od konstantní judikatury řešící otázky výkladu právního úkonu. Rovněž otázku počátku běhu promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení
odvolací soud posoudil správně dle ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák. v
souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu a též ve shodě s rozsudkem
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněném pod číslem 10/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (jenž je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí
– veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), kterého se
dovolatelka dovolávala v dovolání na podporu svého názoru o promlčení žalobního
nároku. Rozporuje-li dovolatelka zjištění odvolacího soudu ohledně hodnoty
odpracovaných hodin, nemohou tyto její výhrady směřující do skutkových zjištění
odvolacího soudu přípustnost dovolání otevřít, neboť jejich prostřednictvím
neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatelka patrně
přehlédla, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §
241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici
způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29
Cdo 4097/2014). Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř.,
které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením
odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé a
jeho měnícího výroku ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro
nepřípustnost. Dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém
jeho rozsahu, tedy i proti jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ve
výši 454 868 Kč mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů, dovolání v
této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro
obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost
rozhodnutí. Ke všem napadeným výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání
jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během
níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 23. prosince 2014 (srov. ustanovení § 57 odst. 2
větu první o. s. ř.), ostatně kdy bylo dovolání podáno. Jde přitom o vadu, jež
brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené
náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka
nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech mezi účastníky za řízení
před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti
žalované nahradit náklady řízení státu není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči
státu byla žalovaná zavázána (4 367 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013,
uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne
26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v
této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I
kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady
pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu