32 Cdo 4746/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Pavla Koláře v
právní věci žalobce Z. K., zastoupeného JUDr. V. R., advokátem, proti žalované
V. a spol. v.o.s., zastoupené JUDr. J. J., advokátem, o zaplacení 535.707,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 117/2006,
o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června
2008, č. j. 1 Cmo 429/2007-97, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2008, č. j. 1 Cmo
429/2007-97 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 3. dubna 2003, č. j. 7 C 748/2002-63,
zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 549.103,- Kč s úroky z prodlení ve
výši 0,05% denně od 28. prosince 2007 do zaplacení (výrok I.) a zavázal žalobce
k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II.) v řízení, v němž se žalobce
žalobou doručenou soudu dne 10. prosince 2001 domáhal po žalované zaplacení
uvedené částky za vícepráce provedené v rámci smlouvy o dílo ze dne 20.
dubna 1997 (dále rovněž jen „smlouva o dílo“), když dospěl k závěru, že
žalované nároky jsou s ohledem na ustanovení § 107 občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“) promlčeny, protože doplatek ceny za dílo vyúčtovaný
fakturou žalobce č. 97/067 se stal splatným dne 27. prosince 1999.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 29 Co
477/2003-82, k odvolání žalobce napadené rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil a zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované,
protože ohledně promlčení žalovaných nároků dospěl ke shodnému právnímu závěru,
jako soud prvního stupně, tj. že při nedostatku úpravy bezdůvodného obohacení v
obchodním zákoníku je třeba vycházet z ustanovení § 107 obč. zák.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. října 2004, č. j. 32 Odo
188/2004-105, k dovolání žalobce zrušil oba shora uvedené rozsudky a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení, vycházeje ze závěrů rozhodnutí velkého
senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. Odo 619/2002,
uveřejněného pod č. 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle
něhož právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní
povahu a nedostatek výslovné úpravy počátku běhu a délky
promlčecí doby je třeba v obchodních vztazích mezi podnikateli řešit podle
obecné úpravy obsažené v ustanoveních § 391 a § 397 obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“).
Okresní soud v Kolíně poté rozsudkem ze dne 26. září 2005, č. j. 7 C
30/2004-39 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 535.707,- Kč
s úroky z prodlení ve výši 0,05% denně od 28. prosince 1997 do zaplacení (výrok
I.), v částce 13.396,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a
zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobce a státu (výroky III. a
IV.), protože dospěl k závěru, že provedení prací nad rámec smlouvy o dílo
nebylo účastníky řízení dohodnuto v písemné formě a jejich hodnota představuje
bezdůvodné obohacení žalované, a že žalované nároky s ohledem na splatnost
faktury žalobce č. 97/067 dne 27. prosince 1999 a na datum zahájení řízení
promlčeny nejsou.
K odvolání žalované proti výrokům I., III. a IV. uvedeného rozsudku
jej Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. května 2006, č. j. 29 Co
10/2006-58, v rozsahu dotčeném odvoláním zrušil a věc postoupil Krajskému soudu
v Praze jako soudu věcně příslušnému podle § 9 odst. 3 písm. r) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože jde o spor mezi podnikateli při
jejich podnikání a hodnota předmětu sporu přesahuje částku 100.000,- Kč.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 48 Cm
117/2006-70, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 535.707,-
Kč s 13% úroky z prodlení od 28. prosince 1997 do zaplacení a
náklady řízení ve výši 242.436,- Kč (výrok I.), žalobu zamítl v části, v níž
žalobce žádal po žalovaném zaplacení úroků z prodlení „ve výši 5,25% z
jistiny“ (výrok II.) a zavázal žalovanou k zaplacení nákladů řízení státu
(výrok III.), protože podle jeho názoru běh promlčecí doby počíná ode dne, kdy
mohlo být právo poprvé uplatněno u soudu, tedy první den po splatnosti žalobcem
vystavené faktury.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2008, č.j. 1 Cmo
429/2007-97, napadený rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované změnil
tak, že žalobu o zaplacení 535.707.- Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok),
a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalované a státu (třetí a čtvrtý
výrok), když uzavřel, že v případě bezdůvodného obohacení promlčecí doba počíná
běžet již okamžikem jeho získání, přičemž z výsledků provedeného dokazování je
zřejmé, že dílo bylo žalobcem zhotoveno nejpozději dne 27. srpna 1997, žaloba
však byla u soudu podána teprve dne 10. prosince 2001. Případná dohoda
účastníků řízení o odložení splatnosti (jejíž existence nadto v řízení nebyla
prokázána) je tedy pro počátek běhu promlčecí doby zcela bez významu.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž namítal
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který se nezabýval vlivem
dohody účastníků řízení o splatnosti faktury č. 97/067 na počátek
běhu promlčecí doby. Tato dohoda má zásadní význam, protože zakládá splatnost,
žalovatelnost a tím i počátek běhu promlčecí doby, a odvolací soud
tedy pochybil, pokud ji takto nehodnotil.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl dovolání zamítnout, protože právní
závěry odvolacího soudu jsou správné.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je měnícím rozhodnutím ve věci samé, a je
rovněž důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
(tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3, větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se tedy zabýval posouzením napadeného rozhodnutí z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.b) o. s. ř.,
jehož prostřednictvím dovolatel namítal nesprávné právní posouzení počátku běhu
promlčecí doby u práva z bezdůvodného obohacení podle úpravy v obchodním
zákoníku.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy,
jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či
nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Jak dovolací soud uvedl již ve svém shora uvedeném rozhodnutí, v
právních vztazích mezi podnikateli při jejich podnikání se bezdůvodné obohacení
řídí právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku. Vzhledem k tomu, že tento
předpis neobsahuje žádné ustanovení výslovně upravující počátek běhu promlčecí
doby pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, je nutno vyjít z
obecné úpravy obsažené v ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák., podle něhož u
práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo
být uplatněno u soudu. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno poprvé
odůvodněně vykonat, neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Zpravidla
jde o den, kdy se stal dluh splatným (tedy den, kdy jej měl dlužník poprvé
splnit).
Nelze tedy zaměňovat vznik práva samotného se vznikem nároku a
naopak je třeba se zabývat posouzením, kdy se dluh žalované stal splatným, a
kdy mohl žalobce svá práva u soudu poprvé důvodně uplatnit.
Dobu plnění obchodních závazků obecně upravuje ustanovení § 340
obch. zák., podle jehož prvního odstavce je dlužník povinen závazek splnit v
době stanovené ve smlouvě, a podle jehož druhého odstavce není-li doba plnění
ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po
uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu
poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Je přitom nutno mít na zřeteli to, co
je uvedeno shora, tedy že zákon v citovaném ustanovení stanoví dobu splnění
(splatnost), nikoliv dobu vzniku práva samotného. Není-li doba splnění
(splatnost) sjednána, ani dohodnut způsob jejího určení, stanoví ji věřitel
tím, že plnění po dlužníkovi požaduje, a v takovém případě začíná promlčecí
doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh (k tomu viz rozhodnutí
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1984).
Právní závěr, že promlčecí doba v případě nároku na vydání
bezdůvodného obohacení počíná běžet dnem, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo,
na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, je tedy nesprávný.
Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž
nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta prvá o. s. ř.) v souladu s § 243b odst. 2
a odst. 3 o. s. ř. toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. prosince 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu