32 Cdo 4755/2017-173
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně
Sokolovské uhelné, právního nástupce, a. s., se sídlem v Sokolově, Staré
náměstí 69, identifikační číslo osoby 26348349, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem,
advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalovaným 1) ČEPS,
a. s., se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, identifikační číslo osoby
25702556, a 2) OTE, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79,
identifikační číslo osoby 26463318, o zaplacení částky 77 901 137,43 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 75/2017,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 15.
6. 2017, č. j. 16 Co 209/2017-132, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 16 Co 209/2017-132,
se mění takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 4. 2017, č. j. 28 C
75/2017-102, se mění tak, že řízení se nezastavuje a věc se nepostupuje
Energetickému regulačnímu úřadu.
Žalobou ze dne 27. 2. 2017 se žalobkyně domáhala po žalovaných, aby jí společně
a nerozdílně zaplatily částku 77 901 137,43 Kč s úrokem z prodlení, a to na
základě tvrzení, že žalované se na její úkor bezdůvodně obohatily tím, že na
základě smlouvy o poskytování služeb přenosové soustavy (smlouvy o přenosu
elektřiny) uzavřené mezi žalobkyní jako držitelkou licence na výrobu elektřiny
a žalovanou 1) jako provozovatelkou přenosové soustavy podle § 50 odst. 4
zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v
energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014, a podle § 269 odst. 2 zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni
1. 1. 2014, platila žalované 1) jako jednu ze složek regulované ceny za službu
přenosu elektřiny cenu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z
obnovitelných zdrojů (dále též jen „příspěvek na POZE“) i za část vyrobené
elektřiny spotřebované žalobkyní v jejích areálech, tj. za tzv. „lokální
spotřebu“ elektřiny, která nebyla dodávána do distribuční soustavy. Podle
žalobkyně jí nebyla žalovaná 1) oprávněna v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013
příspěvek na POZE z lokální spotřeby účtovat, neboť to neumožňoval energetický
zákon ani zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“), ve znění účinném do 1. 10. 2013, a
proto považovala smluvní ujednání o povinnosti jeho placení za neplatné pro
rozpor se zákonem. Zaplacené příspěvky na POZE měly být následně odváděny
žalované 2), která je žalované 1) účtovala, byť žalovaná 2) nebyla oprávněna
podle zákona o POZE či podle prováděcích právních předpisů vydaných na jeho
základě takový příspěvek na POZE z lokální spotřeby žádat.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 24. 4. 2017, č. j. 28 C 75/2017-102,
rozhodl tak, že řízení se zastavuje a věc se postupuje Energetickému
regulačnímu úřadu (výrok I.), a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.)
a o vrácení části soudního poplatku žalobkyni (výrok III.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního
stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (první výrok), ve výroku III. jej změnil
(druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Ztotožnil
se s názorem soudu prvního stupně, že pravomoc k projednání věci má Energetický
regulační úřad (dále též jen „ERÚ“) podle § 17 odst. 7 písm. d) energetického
zákona ve znění pozdějších předpisů a podle § 52 zákona o POZE ve znění
pozdějších předpisů, protože se jedná o spor týkající se podpory výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů, respektive jde o vydání bezdůvodného
obohacení, kterého se mělo dostat žalovaným tím, že po žalobkyni požadovaly
plnění peněžité povinnosti sjednané na základě zákona o POZE.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně pouze proti
prvnímu výroku), jehož přípustnost dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda je dána
pravomoc soudů nebo ERÚ k projednání a rozhodování sporu mezi výrobcem
elektřiny na straně jedné a provozovatelem přenosové soustavy a operátorem trhu
na straně druhé o vydání bezdůvodného obohacení, kterého se mělo dostat
provozovateli přenosové soustavy plněním poskytnutým z neplatného ujednání
smlouvy o přenosu elektřiny uzavřené mezi ním a výrobcem elektřiny a
operátorovi trhu přijetím plnění bez právního důvodu. Dovolatelka má za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena a současně se odvolací soud při jejím řešení odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se posuzování
kompetence k projednávání a rozhodování sporů mezi obecnými soudy a jinými
orgány veřejné správy (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4202/2011, které je veřejnosti dostupné – stejně jako další citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu – na stránkách www.nsoud.cz). Odkazuje též na
závěry usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o
rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“) ze dne
30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005-7, ze dne 20. 9. 2007, č. j. Konf 18/2007-14,
ze dne 30. 10. 2013, č. j. Konf 32/2013-11, a ze dne 30. 7. 2015, č. j. Konf
30/2014-8, která jsou veřejnosti dostupná – stejně jako další citovaná
rozhodnutí zvláštního senátu – na stránkách www.nssoud.cz a podle kterých
přísluší rozhodovat soudu v občanském soudním řízení o podání, které je podle
svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. Podle dovolatelky spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném
právním posouzení nedostatku podmínky řízení (pravomoci soudu). Dovolatelka
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by předmětem sporu bylo plnění
peněžité povinnosti uložené zákonem o POZE nebo sjednané na základě tohoto
zákona, neboť povinnosti placení příspěvku na POZE stanovené v § 13, § 28 a §
43 zákona o POZE ve znění účinném do 1. 10. 2013 se nevztahovaly na případy
lokální spotřeby a ani žalovaná 2) nebyla oprávněna takový příspěvek na POZE z
lokální spotřeby výrobce vyžadovat po žalované 1). Má za to, že nejde o žádný
ze sporů uvedených v § 17 odst. 7 písm. a), d) energetického zákona či v § 52
zákona o POZE, ale jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), který vyplývá z obchodně
právního vztahu, k němuž je podle § 7 odst. 1 o. s. ř. dána pravomoc soudu. Dovolatelka se domáhá zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu
soudu k dalšímu řízení a současně navrhuje odklad právní moci prvního výroku
napadeného usnesení na dobu do pravomocného skončení dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 2 článku II, části první přechodných
ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony – občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť otázka, který orgán má
pravomoc projednat a rozhodnout spor výše vymezený dovolatelkou, dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa při
tom vázán uplatněným dovolacím důvodem, a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují
soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva,
pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2). Podle § 17 odst. 7 energetického zákona ve znění pozdějších předpisů
Energetický regulační úřad
a) rozhoduje spory o uzavření smlouvy podle tohoto zákona mezi držiteli licencí
nebo mezi držitelem licence a zákazníkem a spory o omezení, přerušení nebo
obnovení dodávek nebo distribuce elektřiny, plynu nebo tepelné energie z důvodu
neoprávněného odběru nebo neoprávněné distribuce,
b) rozhoduje spory o splnění povinností ze smluv mezi držiteli licencí nebo
mezi držitelem licence a zákazníkem podle tohoto zákona v případech, ve kterých
by jinak byla k rozhodnutí sporu dána příslušnost soudu, pokud s pravomocí
Energetického regulačního úřadu rozhodovat vzniklý spor souhlasí všichni
účastníci řízení,
c) rozhoduje spory o připojení nebo přístupu k přenosové soustavě nebo
distribuční soustavě, přepravní soustavě, zásobníkům plynu a těžebním
plynovodům, včetně sporů o přístupu k přeshraniční kapacitě pro přenos
elektřiny, přepravu plynu nebo distribuci elektřiny nebo plynu,
d) rozhoduje spory týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů
nebo elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla, elektřiny vyrobené z
druhotných energetických zdrojů nebo tepla z obnovitelných zdrojů a spory o
výši náhrady při dispečerském řízení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů
energie podle § 26 odst. 6,
e) na návrh zákazníka v postavení spotřebitele odebírajícího elektřinu, plyn
nebo tepelnou energii pro spotřebu v domácnosti nebo zákazníka, který je
fyzickou osobou podnikající, rozhoduje
1. spory mezi zákazníkem a držitelem licence o splnění povinností ze smluv,
jejichž předmětem je dodávka nebo distribuce elektřiny, plynu nebo tepelné
energie,
2. o určení, zda právní vztah mezi zákazníkem a držitelem licence, jehož
předmětem je dodávka nebo distribuce elektřiny, plynu nebo tepelné energie,
vznikl, trvá nebo zanikl, a kdy se tak stalo. Podle § 52 zákona o POZE ve znění pozdějších předpisů Úřad (ERÚ) rozhoduje
spory týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z
druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a
tepla a podpory tepla (odstavec 1).
Úřad (ERÚ) rozhoduje další spory, jejichž
předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na
základě tohoto zákona, nebo povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory
podle § 51 (odstavec 2). Vzhledem k důvodům, o které dovolatelka opírá žalobou uplatněné právo na
peněžité plnění (k tvrzenému skutku), jde ve sporu o vydání bezdůvodného
obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák. získaného žalovanou 1) plněním z
neplatného právního úkonu, popřípadě získaného plněním bez právního důvodu
žalovanou 2), s níž neměla dovolatelka žádný smluvní či jiný závazkový vztah. Takto vymezený nárok lze nepochybně charakterizovat jako nárok vyplývající ze
soukromoprávních vztahů, které se vyznačují rovným postavením účastníků, neboť
pro vztah účastníků neplatí, že by některý z nich měl vůči jinému nadřazené
postavení a byl oprávněn rozhodovat o jeho právech a povinnostech a vynucovat
plnění autoritativně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005, nebo usnesení zvláštního senátu ze dne 20. 3. 2012, č. j. Konf 93/2011-9). K rozhodování o věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů jsou povolány
především soudy (srov. § 7 odst. 1 o. s. ř.). Pravomoc jiného (správního)
orgánu může být výjimečně založena výslovným ustanovením zákona. Ustanovení §
17 odst. 7 písm. a) až e) energetického zákona i § 52 odst. 1, 2 zákona o POZE
svěřují ERÚ pravomoc k rozhodování některých sporů vyplývajících ze
soukromoprávních vztahů. Tyto výluky z rozhodovací pravomoci obecných soudů ve
prospěch správního orgánu však je třeba vykládat restriktivně, neboť odnímají
soudům jejich nejvlastnější pravomoc. Existují-li pochybnosti o tom, zda
takovou výjimku zvláštní zákon skutečně stanoví, musí být uplatněn výklad
upřednostňující obecnou rozhodovací pravomoc soudů (srov. usnesení zvláštního
senátu ze dne 13. 10. 2005, č. j. Konf 99/2004-5, uveřejněné pod č. 1478/2008
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, usnesení zvláštního senátu ze dne
13. 4. 2010, č. j. Konf. 108/2009-11, uveřejněné pod č. 2275/2011 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, usnesení zvláštního senátu ze dne 14. 7. 2015, č. j. Konf 26/2014-18, uveřejněné pod č. 3298/2015 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, nebo usnesení zvláštního senátu ze dne 4. 12. 2017,
č. j. Konf 13/2016-20). Vzhledem k povaze projednávané věci a postavení účastníků na tuto věc zjevně
nedopadá pravomoc ERÚ vymezená v § 17 odst. 7 písm. a), c), e) energetického
zákona. Nesouhlasí-li dovolatelka s pravomocí ERÚ rozhodnout projednávaný spor,
nemůže být pravomoc ERÚ založena ani podle § 17 odst. 7 písm. b) energetického
zákona, nehledě na to, že v souzené věci nejde o spor o splnění povinností ze
smlouvy. Ostatně na základě těchto ustanovení energetického zákona nebyla
shledána pravomoc ERÚ ani odvolacím soudem. Pravomoc ERÚ však nevyplývá ani z § 17 odst. 7 písm. d) energetického zákona či
z § 52 odst. 1, 2 zákona o POZE.
Tato ustanovení je třeba s ohledem na výše
uvedený princip posuzování výluk z rozhodovací pravomoci soudů vykládat nejen
restriktivně, ale též v souvislosti s účelem, pro který byla ERÚ svěřena
pravomoc rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti
uložené zákonem o POZE nebo sjednané na základě tohoto zákona, spory týkající
se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a další obdobné spory
vymezené v těchto ustanoveních. ERÚ byl energetickým zákonem zřízen v souvislosti se zabezpečením zavedení
nových institutů do oblasti podnikání v energetice, vyplývajících z příslušných
směrnic Evropské unie, jako nezávislý regulační orgán pro elektroenergetiku,
plynárenství a teplárenství, v jehož působnosti byla od počátku též podpora
využívání obnovitelných a druhotných zdrojů energie (srov. důvodovou zprávu k
návrhu energetického zákona, jež je veřejnosti dostupná na stránkách poslanecké
sněmovny www.psp.cz). Tato podpora je realizovaná mimo jiné finanční podporou
výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů poskytováním zelených bonusů na
elektřinu nebo výkupních cen (srov. § 8 odst. 1 zákona o POZE). Jeden ze zdrojů
financování podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů tvoří příspěvek na
POZE hrazený operátorovi trhu provozovatelem regionální distribuční soustavy a
provozovatelem přenosové soustavy, jehož výši v rámci svých oprávnění k cenové
regulaci určuje ERÚ. Zákon proto ERÚ svěřil též pravomoc rozhodovat spory
týkající se práv a povinností spojených s touto podporou, jejíž regulaci má ve
své působnosti. Slovní spojení „týkající se podpory výroby elektřiny“ nebo „týkající se podpory
elektřiny“ použité v § 17 odst. 7 písm. d) energetického zákona a v § 52 odst. 1 zákona o POZE však nelze vykládat extenzivně, neboť podpory výroby elektřiny
z obnovitelných zdrojů se může (byť vzdáleně) týkat široká škála
soukromoprávních sporů, avšak pouze v rámci některých z nich bude namístě, aby
ERÚ naplňoval svou zákonem definovanou roli nezávislého regulačního orgánu v
odvětví energetiky a měl tak i pravomoc k rozhodování takových sporů. Dovolatelka se žalobou nedomáhá po žalovaných splnění peněžité povinnosti
uložené zákonem o POZE nebo sjednané na základě tohoto zákona a nejde tu ani o
nárok na zaplacení některé z forem podpory výroby elektřiny z obnovitelných
zdrojů nebo o nárok na zaplacení příspěvku na POZE sloužícího k financování
podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů podléhající regulaci ERÚ, k
jejichž projednání by byla dána pravomoc ERÚ podle § 17 odst. 7 písm. d)
energetického zákona či podle § 52 odst. 1, 2 zákona o POZE (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1599/2017). Dovolatelka
naopak tvrdí, že neexistovala žádná její zákonná ani platně sjednaná smluvní
povinnost k plnění vůči žalovaným ve vztahu k zaplaceným peněžitým částkám. Spor o bezdůvodné obohacení má jiný charakter, než spor o splnění povinnosti ze
smlouvy či ze zákona.
V případě sporu o bezdůvodné obohacení je třeba zkoumat,
zda bylo poskytnuto majetkové plnění, zda existoval odpovídající právní titul
pro jeho poskytnutí, zda tím došlo na úkor oprávněné osoby k majetkovému
prospěchu povinné osoby a vznikl v souladu s § 451 a § 489 obč. zák. závazkový
vztah. Posouzení existence případné smluvní či zákonné povinnosti plnění je v
takovém sporu pouze otázkou předběžnou pro posouzení důvodnosti nároku na
vydání bezdůvodného obohacení. Skutečnost, že o předběžné otázce by příslušelo
rozhodovat jinému orgánu, ještě nezakládá pravomoc takového orgánu rozhodovat
též o samotném předmětu sporu a nebrání pravomoci soudu, neboť ustanovení § 135
o. s. ř. výslovně počítá s možností, aby si soud v řízení učinil úsudek o
otázkách, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010). V poměrech projednávané
věci je tedy pouze předběžnou otázkou posouzení případné existence povinnosti
plnění podle zákona o POZE, resp. platnosti smluvního ujednání o povinnosti
poskytnout příspěvek na POZE z lokální spotřeby, tj. otázky týkající se podpory
výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, a tato skutečnost neupírá soudu
pravomoc k projednání samotného předmětu sporu, kterým je tvrzený závazkový
vztah z bezdůvodného obohacení, jenž sám o sobě není vztahem založeným na
základě zákona o POZE či týkajícím se podpory výroby elektřiny z obnovitelných
zdrojů. Navíc je zřejmé, že pokud zákonodárce zamýšlel svěřit ERÚ rozhodovací pravomoc
ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení, učinil tak výslovně, a to pouze v
případě sporů o povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory podle § 51
zákona o POZE (srov. § 52 odst. 2 zákona o POZE). Odlišnost sporů o vydání bezdůvodného obohacení od sporů o splnění smluvních
povinností a závěr o pravomoci soudů ve věcech žalob na vydání bezdůvodného
obohacení je reflektován také v rozhodnutích zvláštního senátu, na která
odkazovala dovolatelka, a v již zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005. Byť se tato rozhodnutí týkala posouzení
soukromoprávních vztahů v jiné oblasti, lze z jejich závěrů podpůrně vycházet
též v projednávané věci. K projednání a rozhodnutí sporů o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo být
získáno od výrobce elektřiny provozovatelem přenosové soustavy a operátorem
trhu na základě neplatného ujednání ve smlouvě o přenosu elektřiny uzavřené
podle § 50 odst. 4 energetického zákona přijetím plateb ceny na krytí nákladů
spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, tak je dána pravomoc
soudu v občanském soudním řízení. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dosavadní výsledky řízení
umožňují, aby o věci rozhodl přímo dovolací soud, Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, jak
ve výroku uvedeno. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III.
ÚS 3425/16, který je veřejnosti dostupný na
https://nalus.usoud.cz, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu
žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy v
přiměřené lhůtě přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání, neboť návrh na
odklad právní moci je ve vztahu k dovolání návrhem akcesorickým a rozhodnutím o
dovolání se stal bezpředmětným. Jelikož se tímto rozhodnutím dovolacího soudu řízení ve věci nekončí, bude
rozhodnuto o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení v rozhodnutí, jímž se
řízení končí (srov. ustanovení § 243b, § 151 odst. 1 část věty před středníkem
o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. 1. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu