32 Cdo 500/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany
Gajdziokové v právní věci žalobce S. V. s. r. o., zastoupeného JUDr. V. H.,
advokátem proti žalovanému m. V., o zaplacení 231.384,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 148/2004, o dovolání
žalobce proto rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2007, č. j. 15
Co 719/2006-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Vsetíně rozhodl rozsudkem ze dne 15. 6. 2006, č. j. 8 C
148/2004-84, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku
231.384,- Kč s úroky z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 30. 7.
2003 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že mezi
účastníky byla dne 20. 9. 2002 uzavřena smlouva o dílo, která je platným
právním úkonem a podle dohody stran se řídí ustanoveními § 536 a násl.
obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Dohodou o uznání vzájemných
závazků, uzavřenou dne 20. 11. 2003, účastníci vyřešili vzájemné sporné nároky
v souvislosti s realizací díla (oprava fasády věžového domu č.p. 1484 ve V.), a
to nárok žalovaného na smluvní pokutu ve výši 83.888,- Kč dle čl. IX. odst. 1
smlouvy o dílo (za prodlení žalobce s dokončením díla po dobu 40 dnů) s tím, že
žalovaný smluvní pokutu započítá pouze ve výši 42.000,- Kč (ve zbytku byla
smluvní pokuta žalobci prominuta) na cenu víceprací provedených v červnu 2003
(dle faktury č. 3530036 na částku 545.457,- Kč a faktury č. 3530037 na částku
341.531,- Kč včetně příloh – soupisu prací a materiálu), přičemž podle přílohy
č. 1 dohody cena víceprací byla ujednáním stran stanovena na částku 356.073,-
Kč.
Po právní stránce posoudil soud prvního stupně předmětnou dohodu o narovnání
jako platnou s tím, že je nutno na ni aplikovat ustanovení obchodního zákoníku,
byť v textu dohody je uvedeno, že se řídí ustanoveními občanského zákoníku, a i
když není opatřena datem, bylo prokázáno, že k jejímu uzavření došlo dne 20.
11. 2003, což žalobce nezpochybnil. Dále bylo prokázáno, že žalovaný v
listopadu 2003 zaplatil žalobci dohodnutou částku 356.000,- Kč a protože podle
§ 267 odst. 2 obch. zák. je vyloučena možnost odstoupit od dohody uzavřené v
tísni za nápadně nevýhodných podmínek podle ust. § 49 občanského zákoníku (dále
též „obč. zák.“), dovodil okresní soud, že žalobce je touto dohodou vázán. Ani
při aplikaci občanského zákoníku by nebylo možno žalobě vyhovět, neboť žalobce
neprokázal uzavření dohody o narovnání v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalobce
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) s tím, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že písemná dohoda o
uznání vzájemných závazků ze dne 20. 11. 2003, jíž si účastníci vypořádali
veškeré nároky ze smlouvy o dílo ze dne 20. 9. 2002, včetně veškerých
víceprací, je platným právním úkonem, jakož i se závěrem, že na vztahy,
založené dohodou o narovnání je třeba aplikovat ustanovení obchodního zákoníku,
poněvadž touto dohodou si účastníci upravili (narovnali) práva mezi nimi sporná
či pochybná z obchodního závazkového vztahu založeného smlouvou o dílo, a proto
není možno přihlédnout k čl. IV. bodu 1 dohody, podle něhož práva a povinnosti
z dohody vyplývající se řídí občanským zákoníkem. Odvolací soud rovněž
přisvědčil názoru žalovaného, že obchodní charakter závazkového vztahu
vzniklého ze smlouvy o dílo a následně z dohody narovnání vyplývá v dané věci z
toho, že podle § 261 odst. 2 obch. zák. šlo o vztah mezi žalobcem jako
podnikatelem při jeho podnikání a žalovaným jako samosprávnou územní jednotkou
při zabezpečování veřejných potřeb (opravy bytového fondu města).
Odvolací soud uzavřel, že podle § 267 odst. 2 obch. zák. ve vztazích upravených
obchodním zákoníkem neplatí ust. § 49 obč. zák., proto je bez významu námitka
žalobce, že od dohody o narovnání odstoupil proto, že byla uzavřena v tísni za
nápadně nevýhodných podmínek. Žalobce je nadále dohodou vázán a jelikož
žalovaný prokazatelně splnil svůj závazek z čl. III. odst. 2 dohody, tj.
zaplatil cenu víceprací dohodnutou částkou 356.073,- Kč, nemůže se žalobce
domáhat úspěšně zaplacení požadované částky, když jeho nárok na zaplacení
víceprací byl předmětnou dohodou vypořádán.
Odvolací soud proto zamítavý výrok I. rozsudku okresního soudu jako věcně
správný podle § 219 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) potvrdil a
potvrdil též výrok II. o náhradě nákladů řízení jako správný, přičemž dalšími
odvolacími námitkami žalobce se již pro nadbytečnost nezabýval.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání v celém rozsahu s tím, že napadený
rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení ve věci ve smyslu § 241 odst.
2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel má konkrétně výhrady ve vztahu k dohodě o uznání vzájemných závazků z
listopadu 2003, zda má být posouzena podle občanského či obchodního zákoníku a
v souvislosti s tím míří na otázku možné aplikace § 49 obč. zák. o možnosti
odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Má za
to, že dovolací osud by měl rozhodnout tuto otázku, která podle názoru
dovolatele ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. dosud nebyla vyřešena a kterou
odvolací soudy judikují rozdílně a v daném případě odvolací soud v této otázce
rozhodl v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel se domnívá, že na předmětnou dohodu o narovnání plně dopadá právní
úprava narovnání dle ust. § 588 a násl. obč. zák. a proto je nutno připustit
použitelnost i dalších institutů občanského zákoníku, konkrétně § 49 obč. zák.
Dovolatel odkazuje v této souvislosti na ujednání v čl. IV. odst. 1 dohody, že
práva a povinnosti, jakož i právní poměry z ní vyplývající v této dohodě
neupravené se řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Odvolací soud
se námitkami žalobce o jeho oprávněném odstoupení od smlouvy nezabýval. Tíseň
žalobce při podpisu dohody dne 20. 11. 2003 spatřuje v tom, že dohoda byla
předložena v rámci jednání zastupitelstva toho dne a starosta města J. Č.
zdůraznil, že nebude-li dohoda ihned podepsána, žalovaný nezaplatí žalobci nic.
Dohoda tudíž měla donucující povahu, nebyla ze strany žalobce svobodným úkonem
a byla proto i z tohoto důvodu neplatná. Kromě toho byla neplatná i proto, že
na dohodě schází datum jejího uzavření a též proto, že deklaruje, že na ni
dopadají ustanovení občanského zákoníku, ačkoli odvolací soud dovodil, že to
není možné.
Dovolatel uvádí rovněž další okolnosti, které označuje jeho neetické chování
investora včetně finančního ocenění víceprací, které bylo ze strany žalovaného
podhodnoceno vlivem „zaujaté“ osoby.
V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje napadený rozsudek za věcně správný.
Poukazuje na čl. XI. odst. 2 smlouvy o dílo o ujednání, že závazkový vztah se
řídí obchodním zákoníkem. Závazek nahradit vícepráce je obchodním závazkem
nejen podle § 262 odst. 1 obch. zák. ale především dle § 261 odst. 2 obch.
zák., takže jde o absolutní obchodní závazkový vztah, o němž se strany nemohou
dohodnout, že se bude řídit občanským zákoníkem. Žalovaný dále odkazuje na
znění ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák. To, že určitý institut (narovnání) je
upraven občanským zákoníkem nemění ničeho na právní povaze obchodního
závazkového vztahu. Žalovaný poukazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2006, č. j. 30 Cdo 595/2006, že právní úprava tzv. absolutních
neobchodů podle obchodního zákoníku se od 1. 1. 2001 změnila tak, že smluvní
typy upravené pouze v občanském zákoníku se řídí občanským zákoníkem jen v
rozsahu této úpravy, ale zároveň se na ně použijí ustanovení obchodního
zákoníku.
Žalovaný zdůrazňuje, že dohoda o uznání vzájemných závazků důvod k odstoupení
neobsahovala, zákonný důvod pro odstoupení podle § 345 a § 346 obch. zák. nebyl
naplněn a proto odstoupení žalobce ze dne 9. 6. 2004 od smlouvy (dohody) je
neplatným právním úkonem, který nevyvolal žádné právní účinky.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek „potvrdil“ s tím, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění,
že dovolání žalobce splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval
přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)
V posuzovaném případě přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem
o zásadním významu po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se
otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti
hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak jen důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, konkretizovaným dovolacími námitkami, jsou
pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Otázka posouzení povahy (podstaty) dohody o narovnání (podle § 585 an. obč.
zák., označené jako „dohoda o uznání vzájemných závazků“, svým obsahem však jde
o dohodu o narovnání), upravující závazky z obchodního závazkového vztahu,
založeného smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obch. zák., není otázkou
zásadního právního významu – jak se domnívá dovolatel – neboť nemá obecný
judikatorní přesah. Soudy konstantně posuzují takový závazkový vztah z
narovnání práv a povinností z obchodních závazků jako svým obsahem (a tudíž i
podstatou) obchodní závazkový vztah. Předmětnou otázku může tudíž dovolatel
pokládat pouze z toho hlediska, zda ji v daném případě odvolací soud neřešil v
rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud se s právním názorem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) v
této otázce ztotožnil. Dohoda o narovnání podle § 585 an. obč. zák., uzavřená
mezi osobami uvedenými v § 261 odst. 1 a 2 (v daném případě v odstavci 2),
která není upravena v hlavě II. části třetí obchodního zákoníku a je upravena
jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto
smluvním typu v občanském zákoníku (v rozsahu této úpravy) a obchodním
zákoníkem (srov. § 261 odst. 6 věta první obch. zák.) Taková smlouva (dohoda)
je tudíž ve své podstatě právním úkonem, zakládajícím obchodní závazkový vztah.
Na tom nic nemění případná dohoda stran, že se na takovou dohodu (smlouvu)
vztahují ustanovení občanského zákoníku, poněvadž ustanovení § 261 odst. 6
obch. zák. je kogentní povahy a strany se od něj nemohou odchýlit (srov. § 263
odst. 1 obch. zák.) Ujednání stran o podřízení vztahu ze smlouvy občanskému
zákoníku je tudíž neplatné (aniž by ovšem byla neplatná celá smlouva).
Ustanovení § 49 obč. zák. je v takovém případě nepoužitelné. Rovněž případné
odstoupení od takové dohody je nutno posuzovat podle úpravy odstoupení v
obchodním zákoníku (§ 344 an. obch. zák.).
V předmětné otázce tudíž odvolací soud ani soud prvního stupně nerozhodly v
rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání - aniž nařizoval jednání (§ 243
odst. 1 věta první o. s. ř.) – jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta
první a § 218 písm. c) o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto,
takže na náhradu těchto nákladů nemá právo, přičemž žalovanému podle obsahu
spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2009