32 Cdo 5071/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Alfa Inkaso s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Nuslích,
Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 29 05 09 10, zastoupené Mgr. Lucií
Tonikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, proti žalovaným 1)
R. K., a 2) M. K., zastoupené Mgr. Radimem Ševčíkem, advokátem se sídlem ve
Frýdku-Místku, tř. T. G. Masaryka 1129, o zaplacení částky 22.932,38 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 113 EC
361/2011, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 30. října 2013, č. j. 15 Co 446/2013-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a žalovaná 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem pro uznání ze dne 31. října
2012, č. j. 113 EC 361/2011-48, ve znění opravného usnesení
ze dne 3. ledna 2013, č. j. 113 EC 361/2011-59,
uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 22.932,38 Kč s
příslušenstvím specifikovaným ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II.).
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovanou 2) [první výrok], potvrdil jej ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní
a žalovanou 2) [druhý výrok], odmítl odvolání obou žalovaných proti usnesení
soudu prvního stupně ze dne 3. ledna 2013, č. j. 113 EC 361/2011-59 [třetí
výrok], a rozhodl o nákladech odvolacího řízení [čtvrtý výrok].
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) „v plném rozsahu“ dovolání,
v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci po právní stránce zásadní význam, a to z pohledu procesního, neboť
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29
NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014,
pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo
14/2014, a ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, jež jsou, stejně
jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho
webových stránkách). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a
od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím
soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále též jen „R 4/2014“). Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, neboť otázku procesního práva
neformulovala a judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud podle
její argumentace odchýlit, nikterak nespecifikovala (srov. důvody již
citovaného R 4/2014, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července
2014, sp. zn. 32 Cdo 356/2014). Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné
tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka patrně přehlédla, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §
237 o. s. ř. není od 1. ledna 2013 budována na kriteriu „zásadní právní
významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání
vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti (srov. např. usnesení ze dne 16. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014). Uvedený nedostatek
nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno
učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula dne 24. února 2014. Podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. ve znění od 1. ledna 2013 nelze v
dovolání odkazovat na podání, která dovolatel učinil v řízení před soudem
prvního stupně nebo v odvolacím řízení. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne
29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že pouhý odkaz na jiná podání učiněná
v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2012, tj. aby v
dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání
předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou
reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí. Tento závěr se prosadí i po úpravě dovolacího řízení provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a je
promítnut do citovaného ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. Z toho důvodu
dovolací soud nemůže zkoumat přípustnost dovolání v rozsahu, ve kterém
dovolatelka odkazuje na svá dřívější podání. Námitkou, že odvolací soud dovolatelku řádně nepředvolal k jednání konanému dne
30. října 2013 a v důsledku tohoto nesprávného postupu jí byla odňata možnost
jednat před soudem, dovolatelka uplatňuje zmatečnostní vadu řízení ve smyslu
ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (k
jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze
připustit dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013,
sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února
2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013).
K této vadě, jakož i k
jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud
přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto
odvolání žalované 2) proti opravnému usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. ledna 2013, č. j. 113 EC 361/2011-59, není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné. Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení. V této části není
dovolání vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť
výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalovaná 2) zavázána za řízení před
soudem prvního stupně (9.798,- Kč) a za odvolací řízení
(7.208,50 Kč), nepřevyšuje částku 50.000,- Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. listopadu
2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu