32 Cdo 5140/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Č. r. – M. f., zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, proti
žalované P. s. r. o., zastoupené Mgr. L. S., advokátkou, o určení vlastnického
práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve S. pod sp. zn. 6 C 1124/2005,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v H. K. – pobočky v P. ze
dne 7. září 2006, č. j. 22 Co 276/2006-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 3.302,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
advokátky JUDr. J. K.
(výrok I.). Ve výroku II. a III. rozhodl soud o náhradě nákladů řízení a o
povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Soud prvního stupně dovodil, že podle článku I., bod 1, písm. f) zákona č.
364/2000 Sb., o zrušení FDM a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, byl úplatný převod předmětného majetku možný po rozhodnutí Poslanecké
sněmovny PČR o bezúplatných převodech, provedeném usnesením č. 1324 ze dne 2.
11. 2004. K převodu předmětných nemovitostí však došlo kupní smlouvou ze dne
17. 9. 2004, uzavřenou likvidátorem Fondu před datem 2. 11. 2004 a tato smlouva
je tudíž podle § 39 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) absolutně
neplatná. Nemovitosti jsou nadále vlastnictvím České republiky, když žalovaná k
nim nemohla nabýt vlastnické právo.
K odvolání obou účastníků (žalobkyně se odvolala jen co do nákladů řízení)
Krajský soud v H. K. – pobočka v P., rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem, že
rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem I. a III. potvrzuje, ve výroku
pod bodem I. však ve správném znění, uváděném odvolacím soudem, zpřesněném co
do specifikace pozemků (bez jejich výměr), tj. jen ve formálním označení (výrok
I.). Ve výroku II. změnil odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně
ohledně nakládů řízení, když přiznal žalobkyni částku 15.767,- Kč a ve výroku
III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně v otázkách
věcné legitimace účastníků a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve
smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a
konstatoval, že v daném určovacím sporu jde o nemovitosti, které měly být
předmětem bezúplatných převodů ze správy Fondu dětí a mládeže na nové
nabyvatele v rámci tzv. třetího kola výběrových řízení, které se vztahovalo na
všechny nemovitosti ve správě Fondu, jak vyplývá z usnesení vlády ČR z 28. 1.
2004. Spor spočívá ve výkladu článku I. bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb.
(dále jen „zákona“), které bylo do tohoto zákona zařazeno po novele provedené
zákonem č. 428/2003 Sb. Postup podle cit. ustanovení přicházel v úvahu pro
soubor majetku, který nebyl realizován podle čl. I. bod 5 písm. b), c), d) a e)
zákona. Mezi účastníky je nesporné, že zájemce nesplnil podmínky výběrového
řízení ve třetím kole výběrového řízení k bezúplatnému převodu (viz zápis č. l.
86 až 94 ve spise). Proto na tento majetek platil režim čl. I. bod 5 písm. f)
poslední věty, že pro zbývající část majetku, se kterou přísluší Fondu
hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech
písmeno c) obdobně, takže jakékoliv úplatné převody byly vázány na toto
rozhodnutí a teprve po usnesení Poslanecké sněmovny z 2. 11. 2004 byl možný
postup podle čl. I. bod 5 písm.c) zákona, tj. úplatný převod na jiné osoby po
veřejné soutěži. Citovaná zákonná úprava je kogentní, přičemž jde o lex
specialis a proto nelze na postup likvidátora vztáhnout režim obchodního
zákoníku. Odvolací soud se ztotožnil s okresním soudem v názoru, že jednání
likvidátora, tzn. převod sporných nemovitostí ještě před rozhodnutím Poslanecké
sněmovny, přivodilo absolutní neplatnost kupní smlouvy z 17. 9. 2004, neboť
tento právní úkon odporoval zákonu, event. jej přinejmenším obcházel (§ 39 obč.
zák.). Proto na základě tohoto právního úkonu nemohla žalovaná nabýt vlastnické
právo ke sporné nemovitosti a tak vlastnické právo svědčí státu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání „v celém rozsahu“ s tím, že
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod
spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
Dovolatelka akcentuje, že v posuzovaném případě likvidátor FDM řádně vypsal v
souladu s čl. I. bod 5 písm. f) zákona III. kolo výběrového řízení na
bezúplatný převod majetku, a to v souhlase s podmínkami stanovenými usnesením
vlády č. 98 ze dne 28. 1. 2004, podle nichž výběrová komise projedná všechny v
termínu přihlášené projekty a vyřadí ty, které neobsahují všechny předepsané
podmínky. Za situace, kdy byly předmětné nemovitosti výběrovou komisí vyřazeny
z III. kola výběrového řízení, komise nepředložila návrh na schválení jejich
bezúplatného převodu a následně ani nebyly vládou navrženy Poslanecké sněmovně
k vyslovení souhlasu s jejich bezúplatným převodem, dostaly se tyto nemovitosti
do režimu úplatných převodu ve smyslu čl. I. bod 5 písm. c) zákona jako
zbývající majetek k úplatnému převedení na jiné osoby na základě veřejné
soutěže. V daném případě žalovaná jako zájemce získala majetek ve veřejné
soutěži a uzavřela poté kupní smlouvu.
Dovolatelka nesouhlasí s doslovným výkladem čl. I. bod 5 písm. f) zákona, že
úplatný převod předmětných nemovitostí byl možný až po rozhodnutí Poslanecké
sněmovny o bezúplatných převodech, jak jej zastávají soudy prvního stupně a
odvolací.
Dovolatelka důrazňuje, že sama vláda ČR stanovila v čl. 3 písm. j) přílohy č. 1
usnesení č. 98 ze dne 28. 1. 2004, že s majetkem, o který nikdo v rámci
bezplatných převodů neprojevil zájem, automaticky přecházejí do skupiny majetku
určeného k jinému způsobu vypořádání podle čl. I. bod 5 písm.c) zákona. Není
důvodu, proč by se mělo ohledně majetku, vyřazeného výběrovou komisí z
výběrového řízení a z bezúplatného převodu, postupovat jinak. Povinnost
likvidátora vyčkat rozhodnutí Poslanecké sněmovny se logicky týká pouze
majetku, který byl k bezúplatným převodům schválen vládou a o němž Poslanecká
sněmovna rozhodla. Opačný postup by podle názoru dovolatelky nejen odporoval
smyslu a účelu zákona, ale i právní jistotě nabyvatelů na základě veřejné
soutěže v dobré víře.
Dovolatelka má za to, že nenavrhla-li vláda sporné nemovitosti k bezúplatnému
převodu, nemohla o nich Poslanecká sněmovna rozhodovat. Nemovitosti k
bezúplatným převodům byly vládou Poslanecké sněmovně navrženy už dne 16. 6.
2004, tedy před tím, než likvidátor FDM vyhlásil veřejnou soutěž ohledně
zbývající části majetku, přičemž ve vládním návrhu, v souladu se stanoviskem
výběrové komise, nebyly předmětné nemovitosti uvedeny.
Dovolatelka považuje ze nesporné – na rozdíl od odvolacího soudu – že činnost
likvidátora FDM byla řízena nejen zákonem č. 364/2000 Sb., v platném znění, ale
také ust. § 70-75 obchodního zákoníku,, jak to stanoví čl. I. bod 9 zák. č.
364/2000 Sb. Zvláštní ustanovení čl. I. bod 5 písm. c) cit. zákona ukládá
likvidátorovi zbývající část majetku ve správě FDM úplatně převést na jiné
osoby na základě veřejné soutěže. Z tohoto pravidla byly zákonem stanoveny
pouze dvě výjimky v souvislosti s I. a II. kolem bezúplatných převodů, kdy bylo
likvidátorovi nařízeno již plánované veřejné soutěže a připravované úplatné
převody zrušit. Těmito tzv. blokačními ustanoveními, obsaženými v zák. č.
364/2000 Sb., měl likvidátor dosud probíhající soutěže zrušit ke dni 1. 3. 2000
a 1. 10. 2003. V souvislosti s III. kolem bezúplatných převodů, probíhajících
od 31. 1. 2004, však již žádné blokační ustanovení nebylo do zák. č. 364/2000
Sb. žádnou novelou začleněno. Uvedená blokační ustanovení se však nijak
nedotýkala obecné zákonné povinnosti ohledně majetku ve správě FDM, který nebyl
určen k bezúplatným převodům, provádět dále nové úplatné převody.
Ze všech těchto důvodů je dovolatelka přesvědčena, že kupní smlouva z 17. 9.
2004, uzavřená s likvidátorem FDM, je platná, neodporuje zákonu a žalovaná se
stala v dobré víře vlastníkem předmětných nemovitostí. Naopak podaná žaloba je
v rozporu s dobrými mravy a je nutno jí odepřít podle § 3 odst. 1 obč. zák.
právo na soudní ochranu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nemá dovolání za přípustné. Právní otázku
(ne)platnosti kupní smlouvy, která je předmětem dovolání, byla již řešena
rozhodnutím Krajského soudu v H. K. ze dne 31. 1. 2007, č. j. 28 Cdo
3140/2006-285, v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu. Žalobkyně
poukazuje na 8 konkrétních rozhodnutí odvolacích soudů, které předmětnou právní
otázku řešily shodně. Dále upozorňuje na vývoj úpravy blokačních ustanovení. V
první novele zákona č. 364/2000 Sb., tj. v zák. č. 79/2002 Sb. s účinností od
1. 3. 2002, bylo blokačním ustanovením čl. I. bod 5. písm. c) zákona, které po
rozhodnutí Poslanecké sněmovny vrátilo zbývající majetek do režimu bezúplatných
převodů, ve druhé novele, provedené zák. č. 428/2003 Sb. (s účinností od 27.
11. 2003) byl vrácen majetek, neprodaný do 1. 10. 1993, opět do režimu
bezúplatných převodů a konečně třetí novela – zákon č. 376/2004 Sb. (účinnost
od 3. 6. 2004) na blokaci nic nezměnila (blokace trvala až do 2. 11. 2004).
Blokační ustanovení čl. I., odst. 5, písm. f) zákona je ustanovením kogentním.
Likvidátor byl oprávněn nakládat se zbývajícím majetkem až po rozhodnutí
Poslanecké sněmovny, až poté mohlo dojít k úplatným převodům. Žalobce navrhuje
odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění,
že dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky a předepsané náležitosti (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 a § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval
přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Předmětný rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé potvrzující a dovolání
proti němu není proto podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu
prvního stupně.
Zbývá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na
které dovolatelka také výslovně odkazuje. Podle tohoto ustanovení je přípustné
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání a dovolacími námitkami je dovolací soud vázán.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky – z těch, na
kterých rozhodnutí spočívá – které odvolatel v dovolání označil.
V posuzovaném případě dovolatelka napadla právní výklad ustanovení čl. I., bod
5. písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení FDM a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, jak jej provedly oba soudy – prvního stupně a
odvolací.
S tímto výkladem se dovolací soud ztotožňuje, poněvadž plně odpovídá pravidlům
právního výkladu. Pro závěr nalézacích soudů svědčí v daném případě zvláště
výklad gramatický a logický.
Oba soudy vyšly z nesporných zjištění, že předmětné nemovitosti byly na
žalovanou úplatně převedeny smlouvou ze dne 17. 9. 2004, avšak ohledně všech
bezúplatných převodů bylo Poslaneckou sněmovnou rozhodnuto až usnesením č. 1324
ze dne 2. 11. 2004.
Podle článku I., bodu 1, písm. f) poslední věta zákona v rozhodném znění (tj.
ve znění zákona č. 428/2003 Sb. s účinností od 12. 12. 2003) pro zbývající část
majetku – tj. pro tu část, která nebyla převedena bezúplatně na v tomto písmenu
vypočtené subjekty – se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí
Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) obdobně. V čl. I. bod 5
písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. bylo stanoveno, že zbývající část majetku (po
bezúplatných převodech na oprávněné subjekty vyjmenované pod písm. b) cit.
ustanovení) ve správě Fondu a podíly Fondu v jiných právnických osobách úplatně
převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže.
Tato ustanovení podle jejich gramatického znění a v souvislosti s navazujícími
ustanoveními cit. předpisů, nelze vyložit jinak, než že úplatné převody na
základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o
bezúplatných převodech, přičemž je nerozhodné, zda o určitém majetku vláda
podala příslušný návrh Poslanecké sněmovně. Zákon evidentně a jednoznačně
přiznává Poslanecké sněmovně suverénní právo o bezúplatných – a tedy vice versa
o úplatných – převodech rozhodnout. Tomu nasvědčuje i logický výklad – nebylo
možno provést jakýkoli úplatný převod před rozhodnutím Poslanecké sněmovny o
bezúplatných převodech jako celku.
Jelikož Poslanecká sněmovna rozhodla usnesením ze dne 2. 11. 2004 č. 1324, byly
až do tohoto data úplatné převody blokovány, pod sankcí neplatnosti. Kupní
smlouva, uzavřená se žalovanou dne 17. 9. 2004, je tudíž pro rozpor se zákonem
absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.) a vlastnictví k předmětným nemovitostem na
žalovanou nemohlo přejít a nadále zůstalo České republice.
Výklad rozhodných právních otázek provedly soudy prvního a druhého stupně
poprávu a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není v rozporu s hmotným
právem a proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je
povinna nahradit žalobkyni náklady právního zastoupení, spočívající v odměně za
jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 5 písm. b) vyhl. č.
484/2000 Sb. (advokátní tarif) ve výši 10.000, za použití § 10 odst. 3 a
snížené podle § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 cit. vyhlášky, tj. 2.500,- Kč a dále
za jeden paušál hotových výloh Kč 300,- podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., s připočtením 19 % DPH podle § 137 odst. 3
o. s. ř. v částce 532,- Kč, celkem tedy 3.302,- Kč, kteroužto částku je
žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněná navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu