32 Cdo 5298/2007

32 Cdo 5298/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. František Faldyna, CSc., a JUDr. Miroslav

Gallus ve věci žalobce R. G., správce konkursní podstaty úpadce U. T. a. s.,

zastoupeného advokátem proti žalované C. C. spol. s r. o. zastoupené advokátkou

o zaplacení částky 88 437,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Náchodě,

pod sp. zn. 10 C 148/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v

Hradci Králové ze dne 11. září 2007, č.j. 20 Co 442/2007-148, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2007, č.j. 20 Co

442/2007–148 a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. listopadu 2005, č.

j. 10 C 148/2005-96, se zrušují věc se vrací Okresnímu soudu v Náchodě k

dalšímu řízení.

od 7. 11 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze

závazného právního názoru Nejvyššího soudu České republiky, který jeho předešlé

rozhodnutí rozsudkem ze dne 28. července 2005, č. j. 32 Odo 187/2005–72, zrušil

s tím, že soud prvního stupně nezkoumal, jaký byl obsah návrhu(objednávky) na

uzavření kupní smlouvy a kdy prodávající žalovaná návrh kupujícího žalobce

přijala. Po opakování a doplnění dokazování soud dospěl k závěru, že žalovaná

akceptovala nejpozději dne 8. 1. 2003 objednávku žalobce na koupi příze s

místem plnění v K., čímž došlo ke konkludentnímu uzavření kupní smlouvy. Dále

dovodil, že žalovaná doručením dodacího listu č. 6262 z 22. 1. 2003 žalobci

učinila návrh na změnu smlouvy v části týkající se místa plnění, když v tomto

dodacím listě byl uveden způsob dopravy „autem odběratele“. Žalobce přijetím

dodacího listu společně s fakturou č. 32052, kterou částečně žalované uhradil,

přijal podle názoru soudu prvního stupně návrh na změnu obsahu kupní smlouvy v

části týkající se místa plnění tak, že žalobce si převezme zboží v sídle

žalované. Pokud žalovaná úpadci umožnila se zbožím nakládat v jejím sídle, kde

bylo vyrobeno, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná svoji povinnost

z kupní smlouvy splnila a žalobce nebyl oprávněn od smlouvy odstoupit, a soud

proto žalobu zamítl.

Krajský soud v Hradci Králové potvrdil k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23.

února 2006, č. j. 20 Co 640/2005 – 116 rozsudek soudu prvního stupně, avšak na

základě jiného právního názoru. Odvolací soud se ztotožnil s názorem okresního

soudu v tom, že byla uzavřena platná kupní smlouva, pokud však jde o místo

plnění, dospěl názoru, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o místě plnění,

tudíž bylo ze zákona místem plnění sídlo žalované, kde bylo zboží vyrobeno a

připraveno k odebrání kupujícím žalobcem. Odvolací soud proto uzavřel, že

žalovaná svoje povinnosti z kupní smlouvy ke dni prohlášení konkursu na majetek

úpadce splnila, proto je žalobcem učiněný právní úkon odstoupení od kupní

smlouvy podle § 14 odst. 2 z. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, neplatný.

K dovolání žalobce se věcí opět zabýval Nejvyšší soud ČR, který zrušil rozsudek

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2006, č. j. 20 Co 640/2005–

116, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR založil

svůj rozsudek na nesprávném právním názoru, jestliže dovodil, že kupní smlouva

byla uzavřena konkludentně, tj. k objednávce žalobce vystavením zálohové

faktury, ale současně podle názoru odvolacího soudu nedošlo k akceptaci bez

výhrad, tj. nedošlo k uzavření dohody o místě plnění. Nejvyšší soud ČR vyslovil

závěr, že při konkludentním způsobu uzavření smlouvy muselo dojít k uzavření

smlouvy v doslovném znění návrhu žalobce, jinak by nedošlo k akceptaci návrhu

uvedeného v objednávce bez výhrad.

Odvolací soud v novém řízení ve věci dovodil ze svědeckých výpovědí jednatele

žalované K. i bývalé výrobní náměstkně žalobce S., že strany kupní smlouvy

nepřikládaly otázce způsobu dodání zboží před tím, než bylo vyrobeno a úpadcem

zaplaceno, žádnou váhu, resp. ne takový význam, jaký přikládá obsahu objednávky

nyní žalobce. Ze všech důkazů, které v dané věci existují nelze podle

odvolacího soudu jednoznačně uzavřít, že by žalovaná převzala závazek odeslat

vyrobené zboží úpadci, a proto je nutno aplikovat ust. § 412 odst. 2 obch. zák.

se závěrem, že žalovaná požadované zboží vyrobila a umožnila úpadci s ním ve

svém sídle nakládat. Žalovaná tedy splnila své povinnosti z kupní smlouvy, a

proto žalobce neměl důvod od smlouvy odstupovat. Odvolací soud proto opět

rozhodl totožně jako v předchozím řízení, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil a změnil jen výrok o nákladech řízení.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal opět dovolání žalobce,

který jeho přípustnost dovodil stejně jako v předchozích případech z ust. §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože napadané rozhodnutí má po právní stránce

zásadní právní význam. Odvolací soud řešil nárok na vydání toho, co bylo plněno

na základě zaniklé kupní smlouvy, v rozporu s hmotným právem a nerespektoval

závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený v rozsudku ze dne 23. dubna

2007, sp. zn. 32 Odo 876/2006. Důvodnost dovolání vyvozuje dovolatel z ust. §

241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném

právním posouzení věci. Vychází z předchozích přezkumných rozsudků Nejvyššího

soudu a navrhuje k přezkoumání závěr odvolacího soudu o tom, že mezi úpadcem a

žalovanou sice byla kupní smlouva uzavřena, ale nedošlo k ujednání o místě

plnění, když podle názoru odvolacího soudu strany nepřikládaly údaji o místě

dodání žádný význam, naopak údaj „autem odběratele K.“ měl podle odvolacího

soudu založit povinnost úpadce přijet si pro zboží do sídla žalované. Žalovaná

proto splnila svou povinnost dodat zboží tím, že umožnila úpadci se zbožím

nakládat. Za nesprávný považuje i názor odvolacího soudu o tom, že v případě

neexistence kupní smlouvy by žalobce neměl od čeho odstupovat a žaloba by již z

tohoto důvodu musela být zamítnuta. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR

napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k

novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání žalobce podala svoje vyjádření žalovaná. Ztotožnila se v něm s

právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby Nejvyšší soud ČR

dovolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací

(§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku

odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §

240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku

odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1

písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu , jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud

prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán

právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový

případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost

dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána

tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písm. b) tohoto ustanovení a

dovolací soud dospěje k názoru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní

význam zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam

nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska

rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí

jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla

dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Přípustnost

dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího

soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího

soudu, že tomu tak vskutku je. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, činí dovolací soud

předběžně, zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru,

jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený

rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se

závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině

procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení

správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod

podle § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř.

je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,

kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl

být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,

ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,

jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li

rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud

vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího

má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,

na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem

dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud rozhodl o uplatněném

nároku žalobce v rozporu s hmotným právem.

Pro posouzení otázky, zda byla uzavřena kupní smlouva, je nutno vyjít z ust. §

43a a násl. obč. zák., které obecně upravuje uzavírání smluv a vztahuje se i na

uzavírání smluv mezi podnikateli. Podle této úpravy je návrhem na uzavření

smlouvy projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo

více určitým osobám, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle

navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí (§ 43a odst. 1 obč. zák.).

Včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné

jednání z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu (§ 43c odst. 1

obč. zák.) a smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření

smlouvy nabývá účinnosti, což je okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem

návrhu dojde navrhovateli (§ 44 odst. 1 a § 43c odst. 2 obč. zák.). Speciální

úpravu představuje k občanskému zákoníku ust. § 275 odst. 4 obch. zák., podle

něhož s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření smlouvy nebo v důsledku praxe,

kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným

podle tohoto zákona, může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s

návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní

ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v

okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty

rozhodné pro přijetí návrhu.

Aplikujeme-li uvedená pravidla na posuzovaný případ, je nepochybné, že žalobce

vystavil dne 9. 12. 2002 návrh smlouvy – objednávku (č. l. 4), v níž

specifikoval druh a množství zboží, dodací lhůtu i místo plnění a požádal o

zaslání zálohové faktury. Žalovaná dne 8. 1 2003 vystavila zálohovou fakturu, v

níž potvrdila druh zboží i množství požadované příze a vyčíslila jeho cenu.

Vyjádřila takto svůj souhlas s návrhem žalobce a došlo tak ke vzniku kupní

smlouvy konkludentním způsobem podle ust. § 275 odst. 4 obch. zák. Tento právní

závěr byl učiněn soudem prvního stupně v rozsudku č. j. 10 C 148/2005 – 96

vydaném v novém řízení, v němž se soud prvního stupně měl podle rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005 zabývat okamžikem vzniku kupní

smlouvy (viz závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná návrh žalobce

akceptovala nejpozději 8. 1. 2003 (č. l. 99). V opakovaném řízení ostatně žádná

ze stran sporu uzavření smlouvy nepopírala (viz protokol z jednání v opakovaném

řízení u soudu prvního stupně – č. l. 92). Soud prvního stupně ze způsobu

uzavření smlouvy a obsahu objednávky žalobce i akceptace žalované dovodil, že v

tomto okamžiku bylo místem plnění určeno sídlo žalobce. Po zhotovení

požadovaného plnění vystavila žalovaná dodací list č. 6262 ze dne 22. 1. 2003,

v němž bylo jako způsob dopravy a místo určení uvedeno „autem odběratele K.“. Z

tohoto důkazu vyvodil soud prvního stupně, že žalovaná učinila návrh na změnu

smlouvy v části týkající se místa plnění. Dodací list byl doručen žalobci

společně s fakturou č. 32052, na niž žalobce poskytl žalované částečné plnění

ve výši 32 966,- Kč. Podle názoru soudu prvního stupně tímto částečným plněním

na úhradu faktury žalobce přijal návrh na změnu kupní smlouvy, pokud jde o

místo plnění. Soud prvního stupně tak uzavřel, že údaj „autem odběratele“ je

ujednáním o povinnosti žalobce převzít si zboží v sídle žalovaného, k němuž

smluvní strany dospěly konkludentním postupem.

I když odvolací soud tento právní názor soudu prvního stupně nepřevzal a

potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně na základě jiného právního

názoru, považuje Nejvyšší soud za potřebné – vzhledem k tomu, které otázky

učinil dovolatel předmětem dovolacího přezkumu – zdůraznit, že výše uvedený

právní názor soudu prvního stupně není správný. Vystavení dodacího listu nelze

považovat za právní úkon, kterým by bylo možno navrhovat změny obsahu uzavřené

smlouvy. Jde o doklad vztahující se ke zboží ve smyslu ust. § 417 obch. zák.,

jímž je kupující informován o množství a druhu zboží a který umožňuje provést

kontrolu vyúčtované ceny za zboží a evidenci rozsahu, v němž prodávající plnil

svoje povinnosti ze smlouvy. Dodací list je zpravidla přiložen ke zboží při

jeho expedici, popř. (a tak tomu bylo i v projednávaném případě) je kupujícímu

zasílán společně s fakturou. Jde tedy o doklad evidenčního a kontrolního

významu vázaný svou povahou k okamžiku zániku závazku prodávajícího, nikoli o

listinu zachycující jeho projev vůle směřující ke změně obsahu smlouvy. S

ohledem na systematické zařazení ust. § 275 odst. 4 obch. zák. i na jeho

formulaci lze dále dovodit, že konkludentní postup, tj. přijetí návrhu smlouvy

faktickým jednáním, lze spojovat jen s okamžikem vzniku smlouvy, nikoli se

změnou závazků založených smlouvou. Ke změně těchto závazků musí dojít

výslovným ujednáním, z něhož bude patrno, která práva a které povinnosti strany

závazkového vztahu změnily a v čem změna spočívala. Toto určení zpravidla nelze

dovodit z pouhého faktického postupu stran, zákonná úprava proto konkludentní

postupy při změně závazků nepředpokládá (viz ust. § 516 obč. zák., který platí

i pro obchodněprávní vztahy).

Odvolací soud založil svoje rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního

stupně, na právním názoru, podle něhož žalovaná nepřevzala závazek odeslat

vyrobené zboží úpadci, a proto je nutno aplikovat ust. § 412 odst. 2 obch. zák.

se závěrem, že žalovaná požadované zboží vyrobila a umožnila úpadci s ním ve

svém sídle nakládat. Žalovaná proto splnila své povinnosti z kupní smlouvy a

žalobce neměl důvod pro odstoupení od smlouvy podle § 14 odst. 2 z. č. 328/1991

Sb. o konkursu a vyrovnání. K tomuto závěru vedl odvolací soud údaj v dodacím

listu „autem odběratele Krnov“ a výpovědi svědků, z nichž vyplynulo, že si

dopravu zboží zajišťoval úpadce vždy sám a na vlastní náklady.

Tento závěr odvolacího soudu však není správný, a to z následujících důvodů:

1) ani odvolací soud nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně, že k

uzavření kupní smlouvy došlo konkludentním postupem. Při tomto postupu je však

pojmově vyloučeno, aby smlouva vznikla, pokud by měl akceptant výhrady k obsahu

objednávky. Souhlas s objednávkou se v tomto případě vyvozuje z faktického

jednání akceptanta, kterým vyjadřuje svůj souhlas s návrhem smlouvy nějakým

faktickým jednáním. Neprobíhá proto kontraktační výměna projevů vůle smluvních

stran, ale s faktickým úkonem akceptanta spojuje zákonná úprava jeho souhlasný

projev vůle, pokud jde o celý obsah návrhu smlouvy. Nebyla proto možná situace,

že by žalovaná nesouhlasila s obsahem objednávky, pokud jde o údaj „zboží

odešlete na náš sklad Č. K.“.

2) Svědecká výpověď J. S. (č. l. 111) potvrdila, že smluvní strany skutečně

prvotně vycházely z údaje o zaslání zboží na sklad žalobce do K., avšak

předpokládaly návazná smluvní jednání o expedici zboží, protože bylo mezi nimi

zvykem řešit tuto otázku dodatečně po vyrobení zboží. V daném případě však

dodatečná dohoda o tom, jak se má zboží dostat k žalobci, nebyla prokázána,

neboť údaj na dodacím listu nelze považovat za souhlasný projev vůle obou

smluvních stran, kterým by se měnilo původní ujednání o expedici zboží do

skladu žalobce v K. a jiné, např. ústní ujednání, výpovědi svědků nepotvrdily.

Je proto nutno vycházet z prvotního ujednání na objednávce žalobce a

konstatovat, že k žádnému dalšímu ujednání smluvních stran nedošlo.

Za daných okolností nelze než učinit závěr o tom, že smluvní strany ujednaly v

konkludentně uzavřené smlouvě místo plnění sklad žalobce v K.. Žalovaná měla

zboží odeslat, avšak neučinila tak, povinnost dodat zboží ve smyslu ust. § 412

obch. zák. nebyla splněna, žalobce oprávněně odstoupil od smlouvy a žalovaná je

proto povinna vrátit mu žalovanou částku.

Nejvyšší soud po přezkoumání důvodů dovolání dospěl k závěru, že dovolání

žalovaného je odůvodněné. Odvolací soud i soud prvního stupně založily svoje

rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, když sice posoudily věc podle

správné právní normy, ale nesprávně ji vyložily.

Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal námitky dovolatele uvedené v jeho

dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 ,

část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl

zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně,

zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s. ř.).

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu

(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o

dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta

druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2008

JUDr. Kateřina H o r n

o c h o v á, v. r.

předsedkyně

senátu