32 Cdo 540/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně QUENTIN, spol. s r. o., se sídlem v Praze 6, Bělohorská 45, PSČ 169
00, identifikační číslo osoby 64576507, proti žalovanému M. N., zastoupenému
Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Karlových Varech,
Moskevská 66, o žalobě na obnovu řízení podané žalobkyní, vedené u Okresního
soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 106/2008, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2010, č. j. 25 Co
209/2010-384, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 2.460,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jeho advokáta Mgr. Petra Šindeláře, LL.M., se sídlem v
Karlových Varech, Moskevská 66.
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Okresního
soudu v Karlových Varech ze dne 31. března 2010, č. j. 16 C 106/2008-362, jímž
byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení ve věci vedené u tamějšího soudu pod sp.
zn. 16 C 106/2008.
Proti tomuto usnesení žalobkyně, za niž jedná zaměstnanec s právnickým
vzděláním [srov. § 241 ve spojení s § 21 odst. 1 písm. b) občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. července 2009, srov. čl. II. bod 12 přechodných
ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
dále též jen „o. s. ř.“], podala dovolání, opřené o dovolací důvod stanovený v
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V souzené věci dovolání
– bez zřetele na chybné poučení obsažené v napadeném rozhodnutí – přípustné
není.
Podle ustanovení § 238 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým
bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení §
237 platí obdobně (odstavec 2).
O případ obdobný případům popsaným v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř. se v souzené věci nejedná (napadené rozhodnutí je rozhodnutím
potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž
by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího
soudu). Dovolání pak nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelkou předložená právní otázka, zda rozhodnutím, které účastník bez své
viny nemohl použít v původním řízení a které může přivodit pro něho příznivější
rozhodnutí ve věci, ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
stanovícího předpoklady povolení obnovy řízení, může být rozhodnutí, jež bylo
po skončení původního řízení vydáno v jiné věci a v němž byl zaujat jiný
(opačný) právní názor než ten, jímž se řídily soudy v původním řízení, byla v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 15. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon
133/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1997, pod číslem
33, že právní závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu není novou skutečností
zakládající důvod obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. V usnesení ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněném pod
číslem 48/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pak Nejvyšší soud
vysvětlil, že rozhodnutím, jež coby důvod obnovy předjímá ustanovení § 228
odst. 1 písm. a) o. s. ř., zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve
smyslu ustanovení § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř., to jest případy, když příslušný
orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím
předchozím vázán (§ 135 odst. 1) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§ 135
odst. 2), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§ 135 odst. 2). Na základě
toho pak Nejvyšší soud uzavřel, že okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního
soudu zahrnuje posouzení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v jiné
věci dříve jinak, nečiní z nálezu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení
podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ústavní soud v usnesení ze
dne 2. října 2000, sp. zn. IV. ÚS 410/2000, uveřejněném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod číslem 37/2000, jímž odmítl ústavní stížnost proti
tomuto rozhodnutí, shledal uvedený právní názor ústavně konformním.
V intencích tohoto právního názoru pak rozhodnutím zakládajícím důvod obnovy
řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není ani rozhodnutí
dovolacího soudu, jež bylo vydáno po skončení původního řízení a v němž byl
zaujat jiný právní názor než ten, jímž se řídily soudy v původním řízení
(včetně soudu dovolacího). Odvolací soud tedy v posuzované věci řešil tuto
otázku v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Odvolací soud ostatně zcela správně poukázal na to, že Nejvyšší soud v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp.
zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod číslem 81/2010 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, řešil jinou právní otázku než tu, na jejímž řešení
spočívala rozhodnutí soudů v původním řízení, dovodil-li závěr o tom, že
ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodně právních vztazích považovat za
neplatné podle § 39 občanského zákoníku pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané
výše smluvní pokuty, z té skutečnosti, že takovou situaci řeší ustanovení § 301
obchodního zákoníku upravující moderační oprávnění soudu. Ve vztahu k
sjednanému úroku z prodlení, o nějž se jednalo v původním řízení, totiž zákon
soudu moderační oprávnění nepřiznává a závěry R 81/2010 tudíž při posouzení
nároku na zaplacení úroku z prodlení použít nelze.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a vznikla jí povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího
řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 1.750,- Kč
podle ustanovení § 10 odst. 1, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z náhrady hotových výdajů za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z částky
410,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20%, kterou bude advokát
jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která rovněž patří k
nákladům řízení (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu