32 Cdo 57/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně VÝTAHY OSTRAVA spol. s r.o., se sídlem v Ostravě -
Přívoze, Teslova 873/2, identifikační číslo osoby 43965865, zastoupené JUDr.
Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 434/211, proti
žalované JUDr. D. M., jako insolvenční správkyni dlužnice Stavitelství KRRO,
s.r.o., identifikační číslo osoby 25259971, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou,
advokátem se sídlem v Praze – Vinohradech, Římská 104/14, o 1 593 205 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 15/2005,
o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června
2010, č. j. 1 Cmo 319/2009-189, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2010, č. j. 1 Cmo
319/2009-189, v prvním a ve třetím výroku, rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 9. září 2008, č. j. 2 Cm 15/2005-120, ve znění opravného usnesení ze dne
13. srpna 2009, č. j. 2 Cm 15/2005-142, v bodech I. a III. výroku, a usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2009, č. j. 2 Cm 15/2005-151, se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou žalované částky z
titulu náhrady škody, která jí vznikla porušením povinností dlužnicí
Stavitelství KRRO, s.r.o., identifikační číslo osoby 25259971 (dále též jen
„žalovaná“), ze smlouvy o dílo uzavřené na zpracování projektové dokumentace a
dodání čtyř výtahů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. září 2008, č. j. 2 Cm 15/2005-120, ve
znění opravného usnesení ze dne 13. srpna 2009, č. j. 2 Cm 15/2005-142, uložil
žalované Stavitelství KRRO, s.r.o., identifikační číslo osoby 25259971,
zaplatit žalobkyni 1 418 091 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu
v rozsahu částky 175 114 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi navzájem (bod III. výroku). Usnesením
ze dne 15. října 2009, č. j. 2 Cm 15/2005-151, rozhodl Městský soud v Praze o
náhradě nákladů státu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v napadených bodech I. a III. výroku (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastnicemi navzájem (výrok
III.).
Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že na
základě smlouvy o dílo č. 03052001 ze dne 11. června 2001 ve znění jejího
dodatku č. 1 z téhož data se žalobkyně jako zhotovitelka zavázala provést pro
žalovanou jako objednatelku dodávku, montáž a uvedení do provozu čtyř výtahů
včetně zpracování projektové dokumentace pro stavbu „Dům důchodců v U. J.“. V
dodatku č. 1 bylo dohodnuto zahájení montážních prací po předání staveniště k
10. září 2001 a ukončení díla do 30. října 2001. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že zápisem o převzetí montážního pracoviště ze
dne 31. srpna 2001 a výpovědí svědka M. B. bylo v řízení prokázáno, že žalovaná
nedodržela své smluvní povinnosti předat žalobkyni pracoviště k montáži a
následně převzít žalobkyní vyrobené výtahy. Podle posudku znalce Ing. M.Ch.
vynaložila žalobkyně na výrobu výtahů částku 1 380 847 Kč bez daně z přidané
hodnoty (dále též jen „DPH“). Odvolací soud neshledal důvodnou obranu žalované,
že existují okolnosti vylučující její odpovědnost za vymáhanou škodu ve smyslu
§ 374 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a že nárokovaná
náhrada škody převyšuje předvídatelnou škodu ve smyslu § 379 obch. zák. Učinil
tak na základě závěru, že zatímco žalobkyně v souladu se smlouvou vyrobila
čtyři výtahy, žalovaná nedodržela svou povinnost ve smyslu § 377 odst. 1 obch.
zák., tj. oznámit druhé straně včas existenci překážky, která jí brání nebo
bude bránit v plnění povinností, včetně jejich důsledků. Dopis žalované ze dne
2. července 2001 tuto informaci neobsahuje a následný dopis ze dne 30. července
2001 je datován až po té, co byly předmětné výtahy žalobkyní vyrobeny. Na
základě těchto skutečností nelze podle odvolacího soudu dovodit, že by
žalobkyně nesplnila povinnost k odvracení škody ve smyslu § 384 odst. 1 obch.
zák.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v řízení prokázala existenci zákonných
předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu způsobenou porušením
smluvních povinností ze závazkového vztahu ve smyslu § 373 obch. zák., když
výše škody byla zjištěna na základě závěrů posudku znalce Ing. M. Ch., a to po
odpočtu částky uhrazené žalovanou za projektovou dokumentaci a připočtení 5%
DPH.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního a třetího výroku napadla
žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí podle § 237 odst.. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako
dovolací důvody – s odkazem na § 241a odst. 2 písm. a) a b) téhož právního
předpisu – uvádí postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka spatřuje napadené rozhodnutí zásadně právně významným v řešení
otázky nároku žalobkyně na náhradu škody a zejména ušlého zisku v situaci, kdy
jsou obě smluvní strany vázány platnou smlouvou o dílo, z níž vyplývá i nadále
povinnost žalobkyně dílo provést, jakož i v otázce, zda mezi účastnicemi -
plátkyněmi DPH, je možné přiznat náhradu škody včetně částky odpovídající DPH. Podle názoru dovolatelky nelze daň z přidané hodnoty považovat za majetkovou
újmu vzniklou žalobkyni v důsledku jejího porušení smluvní povinnosti, a proto
jí nelze uložit povinnost k náhradě škody přesahující majetkovou újmu
žalobkyně. Namítá, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu
odvolací soud výši škody stanovenou znalcem zvýšil o 5% DPH, když v tomto
rozsahu žalobkyni škoda nemohla vzniknout, žalobkyně ji v tomto rozsahu v
řízení nikdy netvrdila a neprokazovala. K naplnění vady řízení došlo podle dovolatelky jednak nevyhověním jejímu návrhu
na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem, jakož i opomenutím částečného
zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 8 500 Kč, které žalobkyně učinila písemným
podáním ze dne 25. října 2007. Dovolatelka dále poukazuje na extenzivní výklad § 377 odst. 1 obch. zák. ze
strany odvolacího soudu a tvrdí, že dopisem ze dne 2. července 2001 informovala
žalobkyni o existenci překážky, která jí brání nebo bude bránit v plnění
smluvních povinností. Rovněž mu vytýká, že pochybil v otázce předvídatelnosti
vzniklé škody ve smyslu § 379 obch. zák., kterou nesprávně směšuje s
liberačními důvody. Další nedostatek ze strany odvolacího soudu spatřuje v tom,
že přiznal žalobkyni nárok na náhradu škody a zejména na ušlý zisk v situaci,
kdy předmětná smlouva o dílo její strany nadále zavazuje, neboť nebyla nijak
ukončena, takže nelze vyloučit situaci, že na straně dovolatelky dojde k
pokračování přerušených prací na díle a tím i k ukončení jejího prodlení. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně názor žalované o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí nesdílí. Ve shodě se závěry soudů obou stupňů se domnívá,
že žalovaná zásadním způsobem porušila smlouvu o dílo, a proto je povinna jí
nahradit škodu (včetně ušlého zisku), kterou jí tím způsobila. Na této její
povinnosti nemá podle jejího mínění jakýkoli vliv skutečnost, zda jsou či
nejsou dosud účastnice smlouvou vázány. V této souvislosti poukazuje na
specifický charakter předmětu díla a jeho nepoužitelnost, jestliže se předmětné
výtahy od jejich výroby před deseti lety dosud nestaly součástí stavby a nebyly
po tuto dobu provozovány. Brojí-li dovolatelka proti své povinnosti nahradit
škodu i ve výši odpovídající DPH, žalobkyně odkazuje na vyjádření znalce v
posudku, že všechny uvedené ceny jsou bez DPH, která v roce 2001 činila 5 %. K
tvrzení dovolatelky o splnění její informační povinnosti o existenci překážky
připomíná, že soudu podáním ze dne 25. října 2007 sdělila, že dopisy žalované
ze dne 2. července 2001 a ze dne 30.
července 2001 nikdy neobdržela, přičemž k
prokázání této skutečnosti označila rovněž důkazy. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Usnesením ze dne 9. září 2011, č. j. MSPH 76 INS 636/2011-B-19, zveřejněným v
insolvenčním rejstříku dne 9. září 2011, ve 14.55 hodin, prohlásil Městský
soud v Praze jako insolvenční soud konkurs na majetek žalované. Usnesením ze dne 15. května 2012, č. j. 32 Cdo 443/2011-216, Nejvyšší soud
vyrozuměl účastnice řízení o přerušení dovolacího řízení prohlášením konkursu
na majetek žalované a o podmínkách, za nichž v něm lze pokračovat [srov. § 263
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), ve znění účinném v době prohlášení konkursu (dále též jen „insolvenční
zákon“)]. Usnesením ze dne 30. listopadu 2012, č. j. MSPH 76 INS 636/2011-B-59, Městský
soud v Praze rozhodl, že v nalézacím řízení, které je u něho vedeno pod sp. zn. 2 Cm 15/2005, lze pokračovat. Tímto rozhodnutím se insolvenční správkyně stala
účastnicí řízení místo dlužnice (srov. § 265 odst. 3 větu druhou insolvenčního
zákona). Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení s tím, že na straně
žalované jednal s insolvenční správkyní JUDr. Da. M.. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzované věci), je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací
soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř.) k
závěru, že má napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadní
právní význam. Dovolací soud shledává napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o. s. ř. zásadně právně významným [a potud má dovolání za přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce vzniku a výše škody, kterou odvolací soud
řešil v rozporu s konstantní soudní judikaturou. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj.
jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek
přezkoumat závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má vůči žalované nárok na
náhradu škody ve výši určené znalcem a po připočtení 5% DPH. Podle ustanovení § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového
vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže,
že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Mezi základní předpoklady odpovědnosti za škodu podle citovaného ustanovení
patří porušení povinnosti ze závazkového vztahu (protiprávní úkon), vznik škody
a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody (kauzální
nexus). Tyto předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně
nich leží na poškozeném. Porušením povinnosti se rozumí objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická
či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat
měla, aby dostála svým povinnostem. Škodou se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je
objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem (penězi). O vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a škodou jde tehdy,
vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu. Protiprávní úkon a škoda tedy
musí být v poměru příčiny a následku. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti
se nemůže jednat pouze o obecnou úvahu o eventuelních následcích jednání škůdce
nebo o pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního
jednání. Příčinná souvislost je dána tehdy, vznikla-li konkrétní škoda v
důsledku určitého protiprávního úkonu škůdce. Přitom nemusí jít o příčinu
jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku,
o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin,
které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti
nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke
vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako
následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení
prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého
následku (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Odvolací soud v souzené věci uzavřel, že žalobkyně v řízení prokázala
existenci zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu
způsobenou porušením smluvních povinností ze závazkového vztahu ve smyslu § 373
obch. zák., když výše škody byla zjištěna na základě závěrů znalce Ing. M. Ch.,
a to po odpočtu částky uhrazené žalovanou za projektovou dokumentaci a
připočtení 5% DPH. Dovolací soud se s tímto jeho právním posouzením věci
neztotožňuje.
Odvolací soud se dopustil zásadního právního pochybení tím, že se vůbec
nezabýval základním předpokladem nároku na náhradu škody, kterým je existence
(vznik) škody jako majetkové újmy, a to tím spíše, že (jak správně namítá
dovolatelka) nedospěl k závěru o zániku závazku ze smlouvy o dílo č. 03052001
ze dne 11. června 2001 (ve znění jejího dodatku č. 1 z téhož data) uzavřené
mezi účastnicemi řízení. Pouhá skutečnost, že žalovaná nesplnila své smluvní
povinnosti předat žalobkyni pracoviště k montáži a následně převzít žalobkyní
vyrobené výtahy, k závěru o vzniku majetkové újmy na straně žalobkyně
nepostačuje. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně
přiznávající žalobkyni nárok na náhradu škody ve výši 1 418 091 Kč s
příslušenstvím, aniž ze skutkových zjištění odvolacího soudu (či soudu prvního
stupně) vyplývá, zda a jakým způsobem došlo na straně žalobkyně ke zmenšení
majetku o hodnotu ve výši přiznané částky. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že jeho závěr o odpovědnosti žalované
za škodu vzniklou žalobkyni nemůže obstát ani v otázce rozsahu a výše škody. Z
napadeného rozhodnutí není totiž vůbec zřejmé, zda předmětnou škodu posuzoval
jako škodu skutečnou či jako (zčásti) ušlý zisk, který zmiňuje (ale rovněž
nezdůvodňuje) ve svém rozhodnutí soud prvního stupně. Odvolací soud rovněž
nevysvětlil, proč za majetkovou újmu vzniklou žalobkyni považuje též hodnotu
odpovídající 5% DPH. S ohledem na shora uvedená opomenutí odvolacího soudu dovolací soud uzavírá, že
odvolací soud při aplikaci § 373 obch. zák. právně pochybil, jeho závěr o
odpovědnosti žalované za škodu ve výši přiznané částky nemůže obstát a dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud dále posuzoval, zda v řízení
nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), či k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), přičemž zjistil, že odvolací soud řízení tvrzenou vadou zatížil. Z obsahu spisu se podává, že v přípisu ze dne 25. října 2007, který byl doručen
Městskému soudu v Praze dne 29. října 2007 (č. l. 51 spisu), žalobkyně vzala
žalobu zpět v rozsahu částky 8 500 Kč s tím, že na zaplacení zbývající částky 1
584 705 Kč trvá v plném rozsahu. Soud prvního stupně však na toto částečné
zpětvzetí žaloby nereagoval a odvolací soud toto jeho opomenutí nijak
nenapravil. Vytýká-li tedy dovolatelka odvolacímu soudu, že se v důsledku
tohoto nesprávného postupu dopustil vady řízení, je tato její námitka zcela
opodstatněná a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl v
souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně
rozhodnutí o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o. s.
ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (včetně závislého
výroku o nákladech řízení a závislého usnesení soudu prvního stupně o náhradě
nákladů řízení státu) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). S ohledem na právní názor, který
Nejvyšší soud zaujal, jakož i vzhledem k tomu, že věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, již nemusel posuzovat důvodnost ostatních námitek,
jimiž dovolatelka brojila proti závěru o její odpovědnosti za škodu. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.