32 Cdo 5913/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně T. R., zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v
Praze, Botičská 1936/4, PSČ 128 00, proti žalovaným 1) C Automobil Import
s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00,
identifikační číslo osoby 26213664, zastoupené Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem
se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, 2) Ing. P. Z.,
podnikateli se sídlem v Janovicích č. p. 592, PSČ 739 11, identifikační číslo
osoby 41368215, 3) METEOR CAR, s. r. o., se sídlem v Lutyni, Orlová, Okružní
1418, PSČ 735 14, identifikační číslo osoby 63323265, a 4) ČSOB Leasing, a. s.,
se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby
63998980, ve vztahu vůči žalovaným 1), 2), 3) a 4) o zaplacení částky 500 000
Kč a ve vztahu vůči žalované 4) o zaplacení částky 234 060 Kč oproti vrácení
vozidla, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 44/2006, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 1. 2014,
č. j. 4 Cmo 356/2013-470, podanému prostřednictvím advokáta JUDr. Ladislava
Břeského, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2013, č. j. 16 Cm 44/2006-456, jímž
byl zamítnut návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2013, č. j. 16 Cm
44/2006-218 (po opravě zřejmé nesprávnosti č. j. 16 Cm 44/2006-418), a proti
usnesení téhož soudu ze dne 25. 2. 2013, č. j. 16 Cm 44/2006-385.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dne 11. 3. 2014 vlastnoručně
sepsané dovolání, k němuž připojila žádost o ustanovení zástupce pro dovolací
řízení. Soud prvního stupně žalobkyni vyhověl a usnesením ze dne 24. 3. 2014,
č. j. 16 Cm 44/2006-509, jí pro podání dovolání proti uvedenému rozhodnutí
ustanovil advokáta JUDr. Ladislava Břeského, se sídlem Praha 2 – Nové Město,
Botičská 1936/4. Tento advokát následně dovolání jménem žalobkyně podal;
datováno je dnem 9. 5. 2014, poště odevzdáno k doručení dne 9. 5. 2014, soudu
došlo dne 12. 5. 2014 a ve spise je zažurnalizováno na č. l. 519 a násl. Dovolání pak bylo tímto advokátem ještě doplněno podáním ze dne 12. 5. 2014,
jež je na č. l. 525 a násl. spisu. Spis s tímto dovoláním byl Nejvyššímu soudu
nejprve předložen dne 24. 11. 2014 (s předkládací zprávou na č. l. 568), věc
však byla soudu prvního stupně vrácena přípisem ze dne 21. 4. 2015 bez
rozhodnutí z toho důvodu, že se tento soud nevypořádal s otázkou soudního
poplatku z dovolání. Nejvyšší soud dal soudu prvního stupně výslovný pokyn, aby
mu po provedení příslušných úkonů spis znovu předložil s novou předkládací
zprávou. Soud prvního stupně na to usnesením ze dne 30. 7. 2015, č. j. 16 Cm
44/2006-622, nejen přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků za
dovolání, nýbrž jí zároveň – k její výslovné žádosti ze dne 4. 7. 2015 -
ustanovil advokátku pro podání dovolání proti usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 2. 1. 2014, č. j. 4 Cmo 356/2013-470, a ze dne 9. 12. 2014, č. j. 4 Cmo 343/2014-580, a to JUDr. Janu Svatoňovou. Takto ustanovená advokátka
pak postupovala tak, jako by proti v pořadí prvnímu z těchto rozhodnutí
dovolání dosud podáno nebylo, a podáním ze dne 7. 10. 2015, doručeným soudu
prvního stupně dne 12. 10. 2015, napadla usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 356/2013-470 jménem žalobkyně dalším dovoláním. Věc pak byla dovolacímu soudu předložena jen s dovoláním sepsaným advokátkou
JUDr. Janou Svatoňovou. Toto dovolací řízení Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 5. 2016, č. j. 32 Cdo 5002/2015-650, zastavil z důvodu překážky litispendence. Konečně nyní byla věc předložena Nejvyššímu soudu s dovoláním sepsaným
advokátem JUDr. Ladislavem Břeským (s novou předkládací zprávou na č. l. 689). Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti v tom, že dovoláním
napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a
procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Předně předkládá otázku, „zda je přípustné, aby účastníku (zde žalobkyni),
který o to opakovaně žádá (a u něhož jsou k tomu splněny zákonné podmínky),
nebyl soudem ustanoven právní zástupce, tj. aby takový účastník – nadto bez
právního vzdělání a se závažnými zdravotními komplikacemi – byl nucen svá práva
v soudním řízení hájit sám“. Na vyřešení takto vymezené „otázky“, na niž tak,
jak je položena (totiž že vychází ze splnění zákonných podmínek jako
nezpochybnitelného faktu), nepřichází v úvahu jiná než kladná odpověď, však
napadené rozhodnutí nespočívá; odvolací soud otázku práva dovolatelky na
ustanovení zástupce z řad advokátů v dílčím řízení o žádosti dovolatelky o
prominutí zmeškání lhůt neřešil a závěr, s nímž dovolatelka prostřednictvím
takto formulované otázky polemizuje, neučinil. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost,
že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí
závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí
určující. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz), že dovolání není přípustné podle §
237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá
dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž
rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud neřešil ani v pořadí druhou z otázek nastolených dovolatelkou,
„co lze považovat za dostatečný doklad o zdravotním stavu účastníka řízení,
resp. za důkaz o tom, že na straně účastníka jsou dány omluvitelné zdravotní
důvody pro to, aby mu bylo prominuto zmeškání procesní lhůty“. Na takto
založenou otázku neexistuje univerzálně platná odpověď; řešení otázky, zda jsou
omluvitelné zdravotní důvody osvědčeny, bude vždy výsledkem posouzení
konkrétních okolností toho kterého případu. Proto také odvolací soud neřešil
otázku, co lze či nikoliv považovat za dostatečný doklad o zdravotním stavu
účastníka žádajícího o prominutí zmeškání lhůty, nýbrž zvažoval, zda z dokladů
přeložených dovolatelkou vyplývají údaje umožňující závěr, že jí zdravotní stav
bránil ve včasném podání dovolání.
S takto vymezenou otázkou úzce souvisí i poslední z dovolatelkou předestřených
otázek, „zda je přípustné, aby závěr o zdravotním stavu účastníka řízení (zde
žalobkyně) činil soud bez toho, aby si k tomu jako podklad vyžádal odborné
stanovisko odborné osoby (lékaře, resp. soudního znalce), resp. aby nechal
zpracovat lékařský/znalecký posudek ohledně zdravotního stavu účastníka
řízení“. Dovolatelka argumentuje, že soud nemá odborné znalosti k tomu, aby z
lékařských zpráv mohl činit závěry o tom, zda na její straně byly důvody, které
by omlouvaly zmeškání lhůty, a měl si vyžádat odborné stanovisko lékaře,
případně měl nechat zpracovat znalecký posudek. Ani tato otázka neopodstatňuje závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Posouzení, zda aktuální zdravotní stav dovolatelky v době běhu odvolacích
lhůt byl takové povahy, že jí překážel v podání včasných dovolání, nepochybně
je otázkou odborného posouzení, které soudu nepřísluší. Soudy nižších stupňů se
však dovolatelkou vytýkaného excesu nedopustily. Dovolatelka byla vyzvána, aby
doložila, že jí její zdravotní stav v době, kdy měly odvolací lhůty končit,
neumožňoval podat odvolání, a že tento stav trval až do doby, kdy odvolání
podala. Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žádná z
dovolatelkou předložených zpráv nepotvrzuje, že zdravotní stav dovolatelce
znemožňoval podat odvolání ve lhůtě. Soud tu neučinil závěr o tom, že tu v
rozhodné době překážka k podání včasných dovolání nebyla, nýbrž usoudil, že
existence takové překážky předloženými lékařskými zprávami a průkazem ZTP
doložena nebyla. I zde tedy dovolatelka otevírá otázku, na jejímž řešení
napadené usnesení nezávisí. Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž
se řízení končí (srov. ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu