U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně PAVELKA - elektro, společnost s ručením omezeným, se
sídlem v Liberci, Květnové revoluce 170, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby
41328493, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, 1.
máje 535/50, proti žalované JUDr. M. F., o 2 221 507,95 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39
Cm 7/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.
října 2013, č. j. 6 Cmo 255/2013-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání, z jehož obsahu lze dovodit, že směřuje proti napadenému rozhodnutí v
rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé, trpí vadou, neboť dovolatelka v
dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a
odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) neuvedla, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý
odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v
tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady
přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako i
dále uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí
být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva
jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatelka
nedostála, jestliže v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání pouze
odkázala na ustanovení § 237 o. s. ř. a uvedla znění této právní normy. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 6. ledna 2014 (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu
první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit
přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolání by však nebylo přípustné ani v případě, kdy by zákonné náležitosti
obsahovalo. Úprava odpovědnosti advokáta za škodu je bez zřetele na zavinění (objektivní
odpovědnost) založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení
při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001). Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a
je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou
škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu
poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové
hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu [srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. listopadu 1970, sp. zn. Cpj 87/70, k některým otázkám náhrady škody podle občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek].
Dospěl-li v souzené věci odvolací soud k závěru, že nebyl splněn
jeden z předpokladů vzniku práva na náhradu škody, a to vznik škody, jelikož
„nebylo zjištěno, že by došlo k majetkové újmě v majetkové sféře žalobkyně,
když nebylo zjištěno, že by se žalobkyni majetek zmenšil,“ posoudil otázku
vzniku škody jako základního předpokladu pro vznik odpovědnosti žalované za
škodu v souladu s ustálenou soudní judikaturou (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu uveřejněné pod čísly 14/2005, 17/2008 a 38/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. srpna 2014
JUDr.
Miroslav G a l l u s
předseda senátu