32 Cdo 786/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně GE Money Multiservis, a. s., se sídlem v Praze 4,
Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo 49 24 11 50, zastoupené
JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, PSČ 110
00, proti žalovanému R. F., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Tomášem Kasalem,
advokátem, se sídlem v Kolíně III, Legerova 148, PSČ 280 02, o zaplacení částky
116.475,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9
C 111/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 18. března 2008, č. j. 21 Co 96/2008-90, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 16.620,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
její zástupkyně.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 21. prosince 2007, č. j. 9 C
111/2007-66, zamítl žalobu o zaplacení částky 209.967,- Kč s 0,1% úrokem z
prodlení za každý den prodlení z částky 116.475,- Kč od 29. ledna 2005 do
zaplacení a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalovanému. Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni
částku 116.475,- Kč s 0,1% úrokem z prodlení za každý den prodlení
od 29. ledna 2005 do zaplacení, dále částku 93.492,- Kč a náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud opakoval dokazování listinami a zjistil, že účastníci uzavřeli
21. prosince 2000 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 3206623549 (dále jen
„smlouva o úvěru“), v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému tento
druh úvěru s výší úvěrového rámce 70.000,- Kč, žalovaný se zavázal úvěr splácet
po 3.500,- Kč měsíčně počínaje lednem 2001. Součástí smlouvy o úvěru byly
obchodní podmínky. Žalovaný podpisem smlouvy o úvěru výslovně prohlásil, že se
s obchodními podmínkami seznámil, nemá k nim žádné výhrady a zavazuje se je
dodržovat. Současně potvrdil převzetí smlouvy o úvěru včetně textu obchodních
podmínek a prohlásil, že je plně způsobilý ke všem právním úkonům. Podle článku
5.2. obchodních podmínek žalovaný prohlásil, že v souladu s ustanovením § 401
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) prodlužuje promlčecí dobu veškerých
práv vzniklých žalobkyni vůči němu ze smlouvy o úvěru na dobu deseti let od
okamžiku, kdy začne tato doba běžet, a že prodloužení promlčecí doby se
vztahuje i na práva vzniklá odstoupením od smlouvy. Podle článku 1.2. obchodních podmínek jsou poskytnuté peněžní prostředky určeny na nákup zboží a
služeb nebo k výběru hotovosti. Obchodní podmínky obsahují i závazek dlužníka
zaplatit úrok z úvěru, dále smluvní pokutu z dlužných splátek a úrok z prodlení
ve výši 0,1 % denně z dlužných splátek a ze smluvní pokuty. Avízem plateb
žalobkyně prokázala, že na základě smlouvy o úvěru žalovaný čerpal celkem
76.744,- Kč. Na úvěr zaplatil tři splátky po 3.500,- Kč. Dlužné splátky úvěru
představují 96.479,- Kč, smluvní pokuta 19.996,- Kč a kapitalizované úroky z
prodlení do 28. ledna 2005 93.492,- Kč. Smlouvu o úvěru odvolací soud posoudil jako platnou, uzavřenou v souladu s
ustanovením § 497 a násl. obch. zák. Uvedl, že ve sporu o zaplacení dluhu ze
smlouvy o úvěru má věřitel povinnost tvrzení, že smlouva byla uzavřena a že
úvěr poskytl. Z této povinnosti tvrzení vyplývá i povinnost tvrzení prokázat. Žalobkyně všechny rozhodné skutečnosti tvrdila a k jejich prokázání předložila
listinné důkazy, jimiž tvrzení prokázala. Žalovaný založil obranu proti žalobě
na jediné námitce, a to námitce promlčení dvaceti splátek po 3.500,- Kč
splatných do 27. října 2002. Odvolací soud nepovažoval tuto námitku za důvodnou s ohledem na dobu doručení
žaloby soudu prvního stupně (9. listopadu 2006) a s odkazem na článek 5.2. obchodních podmínek, podle něhož žalovaný prodloužil v souladu s ustanovením §
401 obch. zák.
promlčecí dobu veškerých práv žalobkyně ze smlouvy o úvěru vůči
němu na dobu deseti let. Uvedené prohlášení žalovaného zavazuje, když v řízení
nebylo prokázáno, že žalovaný nevěděl, co podepisuje. Zdůraznil, že žalobkyně
poskytuje úvěry za určitých podmínek a žalovaný měl svobodnou volbu smlouvu buď
uzavřít nebo nikoliv, jestliže by shledal tyto podmínky pro něho nevýhodné. I
kdyby se neseznámil se zněním smlouvy a obchodních podmínek, nezbavuje ho tato
skutečnost povinnosti závazky ze smlouvy plnit. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl i k závěru, že žalovaný závazek uznal. Zaplacení tří splátek žalovaným ve dnech 22. ledna 2001, 21. března 2001 a 14. března 2002 na úvěrový účet je uznáním závazku ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 a § 323 odst. 2 obch. zák., čímž byla založena vyvratitelná domněnka
existence uznaného závazku, která v řízení vyvrácena nebyla. Podle ustanovení §
133 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) proto považoval
skutečnost, že v době uznání závazku závazek existoval, za prokázanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a o. s. ř. co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel se obsáhle v obecné rovině zabývá výkladem procesních i
hmotněprávních ustanovení příslušných právních předpisů a uvádí, že proti
skutkovým tvrzením žalobkyně nevznesl žádné námitky, když o skutkových
okolnostech projednávané věci jako opatrovník žalovaného nic neví a vědět
nemůže, proto s ohledem na časové údaje uvedené v žalobě vznesl jen námitku
promlčení. Přesto má za to, že veškerá žalobní tvrzení zůstala sporná. Avízo
provedených plateb, podle něhož měla žalobkyně zaplatit třetím osobám,
neprokazuje žádné konkrétní tvrzení. Jeho správnost bylo možno ověřit jen za
pomocí prvotních dokladů, jež jsou způsobilé prokázat, že k vyplacení hotovosti
či připsání na účet došlo. Trvá na námitce promlčení a neplatnosti prohlášení o
prodloužení promlčecí doby s tím, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky má
charakter spotřebitelské smlouvy, a proto se dovolává podle ustanovení § 55
odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) neplatnosti tohoto
prohlášení. Argumentuje ve prospěch názoru, že jde o jednostranný úkon
dlužníka, jímž vědomě zhoršuje své postavení vůči věřiteli ohledně délky
promlčecí doby. Je-li toto prohlášení zahrnuto do obchodních podmínek,
nejde o individuální případ a vědomost dlužníka, že podpisem smlouvy činí takto
zásadní prohlášení o prodloužení promlčecí doby. Vyjadřuje přesvědčení, že
platnost tohoto ujednání je třeba posuzovat podle ustanovení § 55 odst. 1 obč.
zák. a v souladu se směrnicí rady 93/13/EHS z 5. dubna 1993 o nepřiměřených
podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Prohlášení o prodloužení promlčecí
doby je nutno považovat za neplatné i pro rozpor s dobrými mravy podle
ustanovení § 39 obč. zák.
Dovolatel dále namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou
spočívající v nesprávném použití ustanovení § 133 o. s. ř. a nedůvodném
přenesení důkazního břemene z žalobkyně na dovolatele. Úsudek o tom, že
částečným plněním závazku nastaly účinky uznání zbytku dluhu podle ustanovení §
407 odst. 3 a § 323 odst. 2 obch. zák., musí soud vždy učinit ze skutkových
okolností konkrétního případu. Na základě pouhého faktického částečného plnění
závazku nelze důvodně usoudit, že tímto částečným plněním došlo k uznání zbytku
dluhu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není
však důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož žalobkyně v řízení
prokázala listinnými důkazy, že smlouvu o úvěru se žalovaným uzavřela a že
peněžní prostředky žalovanému poskytla úhradou ceny zboží a služeb. Námitkou v
obecné rovině, že veškerá žalobní tvrzení zůstala sporná, když konkrétně (jak
sám podotýká) jako soudem ustanovený opatrovník žalovaného, jenž je neznámého
pobytu, nemohl nic uvést, dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů provedené
odvolacím soudem, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů
vyplývající z ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července
2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo
9, ročník 2005, pod číslem 145, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze
usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V tomto směru není
odvolacímu soudu dovoláním nic vytýkáno.
Další výhradou je nesprávné posouzení námitky promlčení, kterou odvolací soud
považoval za nedůvodnou s ohledem na dobu zahájení řízení a prohlášení o
prodloužení promlčecí doby podle ustanovení § 401 obch. zák. v obchodních
podmínkách.
Z ustanovení § 401 obch. zák. vyplývá, že strana, vůči níž se právo promlčuje,
může písemným prohlášením druhé straně prodloužit promlčecí dobu, a to i
opakovaně; celková promlčecí doba nesmí být delší než 10 let od doby, kdy
počala poprvé běžet. Toto prohlášení lze učinit i před počátkem běhu promlčecí
doby.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby lze
učinit i před počátkem jejího běhu a délka prodloužení zákonem stanovené
promlčecí doby je věcí strany, která prohlášení činí, přičemž maximálně může
být prodloužena na 10 let. Prohlášení v článku 5.2. obchodních podmínek, které
byly součástí smlouvy o úvěru, tak, jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů, je
s uvedeným ustanovením v souladu.
Dovolací soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku, že tímto prohlášením se
zhoršilo postavení žalovaného jako dlužníka. Je-li prohlášením založena delší
promlčecí doba, má věřitel nepochybně - bez rizika, že námitka promlčení bude
úspěšně vznesena v soudním řízení - možnost posečkat s vymáháním pohledávky v
případě, kdy se dlužník dostane do situace, že nemůže - z jakéhokoliv důvodu -
dodržet dohodnuté termíny splátek, až do doby, kdy se
jeho finanční situace zlepší, a po tuto dobu jednat o mimosoudním vyřízení
věci, tedy bez vynaložení a následného uplatňování nákladů spojených se soudním
řízením proti dlužníkovi. Z tohoto důvodu nelze prohlášení podle ustanovení §
401 obch. zák. ani považovat za rozporné s dobrými mravy, a proto neplatné
podle ustanovení § 39 obč. zák.
Dovolává-li se dovolatel neplatnosti prohlášení o prodloužení promlčecí doby
podle ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák., přehlíží, že toto ustanovení - stejně
jako ostatní ustanovení o spotřebitelských smlouvách - bylo do občanského
zákoníku vloženo až zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Uvedená ustanovení jsou transpozicí směrnice rady č. 93/13/EHS z 5. dubna 1993
o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Zákon č. 367/2000 Sb.
nabyl účinnosti 1. ledna 2001 a s ohledem na jeho přechodná ustanovení a
skutečnost, že smlouva o úvěru byla uzavřena 21. prosince 2000, nelze ujednání
o prodloužení promlčecí doby poměřovat ustanoveními § 52 až § 57 obč. zák. o
spotřebitelských smlouvách. Závěr odvolacího soudu, podle něhož právo žalobkyně
není promlčeno s ohledem na prohlášení žalovaného o prodloužení promlčecí doby
na dobu 10 let, proto považuje dovolací soud za správný.
Dovolateli je však třeba přisvědčit, pokud namítá nesprávné užití ustanovení §
133 o. s. ř. a nedůvodnost přenesení důkazního břemene z žalobkyně na
dovolatele ohledně vzniku a trvání uznaného závazku. Závěr o přenesení
důkazního břemene z žalobkyně na dovolatele by byl správný za situace, kdyby
došlo k uznání závazku. V projednávané věci však dovolatel plnil svůj závazek v
souladu s ujednáním ve smlouvě o úvěru, podle něhož měl být úvěr vrácen ve
splátkách po 3.500,- Kč měsíčně počínaje lednem 2001. Uhradil-li tři splátky po
3.500,- Kč, tedy plnil-li v dohodnutých splátkách, nejde o částečné plnění
závazku s účinky uznání zbytku dluhu. Jednotlivé dohodnuté splátky jsou dílčím
plněním, nikoliv částečným plněním závazku. Odvolací soud proto pochybil,
považoval-li tři uhrazené splátky za částečnou úhradu dluhu s účinky uznání
zbytku dluhu podle ustanovení § 407 odst. 3 a § 323 odst. 2 obch. zák.
Tento nesprávný závěr odvolacího soudu o uznání závazku dovolatelem a v
důsledku toho postižení řízení vadou spočívající v přenesení důkazního břemene
z žalobkyně na dovolatele však nemělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
protože vznik závazku byl v řízení prokázán listinnými důkazy a námitka
promlčení s ohledem na prohlášení dovolatele o prodloužení promlčecí doby na
dobu 10 let od okamžiku, kdy začne tato doba běžet, podle ustanovení § 401
obch. zák. byla posouzena správně jako nedůvodná.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani
jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Podáním ze dne 23. září 2010 žalobkyně navrhla, aby v souladu s ustanovením §
107a o. s. ř. byl připuštěn vstup společnosti GE Money, s. r. o., se sídlem v
Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo osoby 28 99 71 40, do řízení
na místo ní, neboť smlouvou o vkladu části podniku uzavřenou 9. září 2010 mezi
žalobkyní jako vkladatelkou a GE Money, s. r. o.
jako nabyvatelkou došlo ke vkladu části podniku do základního kapitálu
nabyvatelky. Součástí vkladu části podniku byla i pohledávka žalobkyně za
žalovaným. O tomto návrhu nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto s ohledem na
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., podle něhož ustanovení § 107a o. s. ř. pro
řízení u dovolacího soudu neplatí. Podle zjištění dovolacího soudu je žalobkyně
i po vkladu části podniku do společnosti GE Money, s. r. o. zapsána v obchodním
rejstříku.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni její
náklady řízení. Náklady dovolacího řízení sestávají ze sazby odměny za
zastupování advokátem v částce 13.550,- Kč podle § 3 odst. 1 bodu
4., § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a z náhrady za
20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.770,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu