32 Cdo 81/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobce JUDr. P. K., správce konkursní podstaty společnosti Z. & Z. spol. s
r.o., proti žalovaným 1) T. J., zast. JUDr. V. K., advokátem a 2) R. S., o
zaplacení 542.920,90 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Karlových Varech
pod sp. zn. 10 C 50/96, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 16. prosince 2005, č. j. 25 Co 30/2005-298, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25.
února 2004, č. j. 10 C 50/96-222, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit
žalobci částku 542.920,90 Kč s 10,5 % úrokem z prodlení ročně od 30. 5. 1996 do
zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku), pod bodem II.
výroku zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalovaném 1) domáhal zaplacení 10,5
% úroku z prodlení z částky 542.920,90 Kč od 28. 5. 1996 do 29. 5. 1996, pod
bodem III. výroku zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném 2)
zaplacení čátky 542.920,90 Kč s 10,5 % úrokem z prodlení ročně od 28. 5. 1996
do zaplacení, pod bodem IV. výroku uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit
žalobci na nákladech řízení částku 61.186,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku, pod bodem V. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 2)
na nákladech řízení částku 41.204,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a
pod bodem VI. výroku uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit České republice na
účet Okresního soudu v Karlových Varech na nákladech řízení částku 262,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně zejména uvedl, že z
provedených důkazů bylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným 1) byla
uzavřena smlouva o odběru zboží, podle které žalovaný 1) telefonicky objednával
konkrétní dodávky a žalobce podle těchto objednávek zboží dodával. Rovněž bylo
zjištěno, že mezi žalovanými 1) a 2) byla uzavřena smlouva o sdružení, avšak v
daném případě se jedná o závazky, jež vznikly až poté, co žalovaný 2) od této
smlouvy odstoupil. Soud prvního stupně dovodil, že mezi žalobcem a žalovaným 1)
byla uzavřena kupní smlouva dle § 409 odst. 1 a 2 zák. č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „obch. zák.“),
při jejímž uzavírání strany projevily vůli uzavřít tuto smlouvu i bez určení
kupní ceny, a proto byl žalovaný 1) povinen za dodané zboží platit cenu
obvyklou podle ust. § 448 odst. 2 obch. zák. Obranu žalovaného 1), že mu
žádný závazek nevznikl, neshledal soud prvního stupně důvodnou, poněvadž byla
vyvrácena výpověďmi svědků. Námitky žalovaného 1), že dodací listy nejsou vždy
podepsány či jsou podepsány nečitelně a některé z nich opatřeny jen razítkem,
soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že bylo prokázáno, že žalobce neměl k
razítku žalovaného 1) přístup, podpisy na dodacích listech jsou žalovaného 1)
nebo jeho zaměstnanců a připojené razítko žalovaného 1) s ohledem na
každodennost dodávek hodnotí jako nahrazení podpisu mechanickými prostředky,
zvláště za situace, kdy bylo zboží předáváno v provozovně žalovaného 1). S
odkazem na ust. § 16 obch. zák. proto soud prvního stupně uzavřel, že řidiči
žalobce nemohli vědět, že osoby přebírající zboží nejsou oprávněny za
žalovaného 1) toto zboží převzít. Soud prvního stupně žalobě vůči žalovanému 1)
tudíž vyhověl, ovšem úroky z prodlení přiznal až ode dne následujícího po dni,
kdy se žalovaný 1) dostal do prodlení se zaplacením kupní ceny na výzvu
žalobce, tj. 30. 5. 1996, přičemž tuto výzvu v souzené věci představuje žaloba,
jelikož se žalobce při dokazování doručení faktur ocitl v důkazní nouzi. Ve
zbývající části úroku z prodlení (10,5 % úrok z prodlení p. a. od 28. 5. 1996
do 29. 5. 1996), nárokovaném na základě připuštěné změny žaloby při ústním
jednání ze dne 25. 2. 2004, byl žalobní návrh vůči žalovanému 1) zamítnut s
odůvodněním, že nebylo prokázáno jeho prodlení. Vůči žalovanému 2) byla žaloba
zcela zamítnuta, protože prokázal, že odstoupil od výše uvedené smlouvy od
sdružení dopisem ze dne 4. 1. 1994, a tak v době vzniku nároků uplatněných v
žalobě nemohl odpovídat za tyto závazky vůči třetím osobám ve smyslu ust. § 835
zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč zák.“).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného 1) rozsudkem ze
dne 16. prosince 2005, č. j. 25 Co 30/2005-298, změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích pod bodem I., IV. a VI. tak, že zamítl žalobu na zaplacení
částky 124.503,32 Kč s 10,5 % úrokem z prodlení od 30. 5. 1996 do zaplacení
(bod I. písm. a/ výroku), potvrdil výrok, kterým byla žalovanému 1) uložena
povinnost zaplatit žalobci 418.417,58 Kč s 10,5 % úrokem z prodlení od 30. 5.
1996 do zaplacení, (bod I. písm. b/ výroku) a dále žalovanému 1) uložil
povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši
33.040,- Kč a nahradit náklady státu ve výši 262,- Kč, to vše do tří dnů od
právní moci rozsudku (bod I. písm. c/ výroku); odvolací soud současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (bod II. výroku rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal
rozhodnutí soudu prvního stupně v části odvoláním napadené (v bodech I., IV. a
VI. výroku rozsudku) včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ust. §
212 a 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 1) je
zčásti důvodné. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, který svá skutková zjištění opíral o provedené listinné důkazy (faktury
a dodací listy) a výslechy svědků. Odvolací soud zopakoval dokazování
listinnými důkazy, a to fakturami s připojenými dodacími listy a provedením
výslechu svědkyně B. a shledal závěr soudu prvního stupně o vzniku kupní
smlouvy dle § 409 obch. zák. správným. Na rozdíl od soudu prvního stupně
odvolací soud dovodil, že v daném případě neuzavíraly účastníci předmětnou
kupní smlouvu bez určení kupní ceny, jelikož z obsahu dodacích listů zjistil,
že nejpozději okamžikem dodání a převzetí zboží došlo mezi účastníky i k dohodě
o kupní ceně, tedy k uzavření kupní smlouvy i jejímu splnění zároveň. Odvolací
soud se dále ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaného 1)
zavazuje jednání i jiných osob v jeho provozovně, a proto nebylo rozhodné, zda
k razítku na dodacích listech připojil podpis sám žalovaný, svědkyně B. či
některý ze zaměstnanců žalovaného 1), jelikož podstatné je, že dodávky zboží se
uskutečňovaly v provozovně tohoto žalovaného.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že otisk
razítka na dodacích listech v daném případě nenahrazoval podpis jednající osoby
mechanickým prostředkem, neboť ze všech provedených důkazů nebylo možné
dovodit, že by tento otisk razítka na dodacím listě byl mezi účastníky praxí
obvyklou a ani slyšení řidiči takovou praxi nepotvrdili a svědkyně K. takovou
situaci označila za přehlédnutí s tím, že pokud se tak stalo, toto bylo řidičům
vytýkáno. Ze zopakovaného dokazování odvolací soud zjistil, že dodávkové listy
č. 253, 326, 394, 475, 539, 921, 1409, 492, 4973, 1488, 1556, 1637, 1793, 3121,
3493, 3570, 3658, 3743, 3017, 4194 a 4290, jejichž souhrn cen činí částku
124.503,32 Kč, jsou opatřeny toliko razítkem, a proto odvolací soud dospěl k
závěru, že soud prvního stupně pochybil, pokud nepoučil žalobce o povinnosti
doplnit tvrzení a důkazy k odstranění pochybností o pravosti těchto dodacích
listů postupem dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., ovšem současně uvedl, že toto
procesní pochybení soudu prvního stupně nemusel napravovat, neboť z výsledku
mimosoudního projednání věci vyplynulo, že žalobce výhrady žalovaného 1) vůči
dodacím listům akceptuje. S ohledem na výše uvedené odvolací soud uzavřel, že v
rozsahu částky 124.503,32 Kč žalobce neprokázal dodání zboží žalovanému 1),
tedy vznik kupní smlouvy a její současné splnění, a proto rozhodl tak, jak
uvedeno v bodě I. písm. a) výroku jeho rozhodnutí.
Dovoláním ze dne 9. 3. 2006 napadl žalovaný 1) rozsudek odvolacího soudu v bodě
I. písm. b) a c) výroku s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. a své dovolací námitky podřadil důvodům uvedeným v ust.
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaný 1) odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vytkl, že neměl o odvolání žalovaného
1) vůbec rozhodovat, neboť z předložené výpovědi plné moci jednoznačně
vyplynulo, že právní zástupce žalovaného 1) podal odvolání, ačkoli k tomu nebyl
v době podání odvolání zmocněn, jelikož již předtím mu žalovaný 1) plnou moc
vypověděl a tato výpověď mu byla doručena. Dle názoru dovolatele měl odvolací
soud postupovat dle § 218 písm. b) o.s.ř. a odvolání žalovaného 1) odmítnout.
Prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel
nesouhlasil s výkladem ust. § 16 obch. zák. učiněným odvolacím soudem,
konkrétně s tím, že podpis jakékoli osoby na dodacím listě provedený v jeho
provozovně jej zavazuje, a je toho názoru, že soudy musí vždy zkoumat, zda byla
„splněna celá hypotéza pro možnost aplikace dispozice tohoto zákonného
ustanovení, tedy i skutečnost, že třetí osoba nemohla vědět, že jednající osoba
k takovému jednání není oprávněna“. Dovolatel se domnívá, že za situace, kdy
šlo o pravidelné dodávky žalobce jeho osobě, museli řidiči žalobce jej či jeho
zaměstnance pověřené přejímáním dodávek zboží a podpisem dodacích listů dobře
znát. Rovněž namítl, že nebylo v řízení dle jeho názoru ani prokázáno, že
dodací listy byly podepsány v jeho provozovně.
Dovolatel z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
dle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání, jak vyplývá z obsahu spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska
uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Z dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) je zřejmé, že dovolání směřuje proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (bod I. písm. a/
výroku rozsudku odvolacího soudu) a dále proti výroku, jímž odvolací soud
rozhodl ve vztahu k žalovanému 1) o nákladech řízení (bod I písm. c/ výroku
rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý
rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel uplatnil vedle způsobilého dovolacího důvodu
podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) i
dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., dovolací soud přihlíží jen v případě, že dovolání je již přípustné (§
242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. teprve
zvažována, nemůže být námitka vady řízení pro posouzení přípustnosti dovolání
právně relevantní. Pokud tedy dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vadu
řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že neměl o odvolání žalovaného
1) vůbec rozhodovat, neboť z předložené výpovědi plné moci jednoznačně
vyplynulo, že právní zástupce žalovaného 1) podal odvolání, ačkoli k tomu nebyl
v době podání odvolání zmocněn, jelikož již předtím mu žalovaný 1) plnou moc
vypověděl a tato výpověď mu byla doručena, nemůže tato námitka založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud České
republiky k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení
skutečně postiženo.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda přípustnost dovolání nezakládá zbývající
uplatněná námitka týkající se právního posouzení věci.
Dovolatel v dovolání výslovně neformuloval otázku, se kterou by spojoval
zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí. Odvolacímu soudu vytkl,
že soud musí dle § 16 obch. zák. vždy zkoumat, zda byla splněna celá hypotéza
této normy pro možnost její aplikace, tedy i skutečnost, zda třetí osoba
nemohla vědět, že jednající osoba není k takovému jednání oprávněna. Dovolatel
se domnívá, že za situace, kdy šlo o pravidelné dodávky žalobce jeho osobě,
museli ho řidiči žalobce či jeho zaměstnance pověřené přejímáním dodávek zboží
a podpisem dodacích listů dobře znát.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaného 1) zavazuje
jednání i jiných osob v jeho provozovně, a proto nepovažoval za rozhodné, zda k
razítku na dodacích listech připojil podpis sám žalovaný, svědkyně B. či
některý ze zaměstnanců žalovaného 1), jelikož podstatné je, že dodávky zboží se
uskutečňovaly v provozovně tohoto žalovaného.
Dle § 16 obch. zák. podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho
provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není
oprávněna.
Dovolateli lze dát za pravdu, že jednání jiné osoby nacházející se v jeho
provozovně dle výše uvedeného ustanovení zavazuje podnikatele pouze při
současném splnění dvou podmínek. Především musí k jednání dojít v provozovně
podnikatele a současně musí být splněna i podmínka, že třetí osoba nemohla
vědět, že jednající osoba není k jednání oprávněna. V řízení - z dodacích
listů, faktur a výpovědí svědků (řidičů žalobce i zaměstnanců žalovaného 1/) –
bylo prokázáno, že k uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným 1) došlo
nejpozději okamžikem dodání a převzetí zboží žalovaným 1), přičemž zboží bylo
dodáváno do provozovny žalovaného 1), kde bylo zboží složeno, podle dodacího
listu překontrolována úplnost dodaného zboží, dodací list následně v provozovně
opatřen razítkem žalovaného 1) a podepsán osobou nacházející se v provozovně,
kopie dodacího listu byla předána řidiči žalobce a v provozovně byl ponechán
jeho originál (viz např. výpověď svědka Š. K., tehdejšího řidiče žalobce /č.l.
39/, svědka M. Š., tehdejšího řidiče žalobce /č.l. 41/, svědkyně M. H.,
tehdejší zaměstnankyně žalovaného 1/ - /č.l. 290/ či svědkyně E. Z., tehdejší
zaměstnankyně žalovaného 1/ - /č.l. 43/).
Z výpovědí svědků bylo dále zjištěno, že různí zaměstnanci žalovaného 1) od něj
dostali klíče od jeho provozovny, „aby ráno, až přivezou zboží, mohli toto
převzít“ (č.l. 43), a takových osob bylo několik, nejen odpovědná zástupkyně
žalovaného 1) paní B., nýbrž i další jeho zaměstnanci, jež nebyli jeho
odpovědnými zástupci v provozovně (např. svědkyně E. Z., viz č.l. 43).
Řidiči žalobce jako osoby třetí nemohli tudíž vědět, že osoba přebírající zboží
v provozovně žalovaného 1) a disponující jeho razítkem není k přebrání zboží a
podepsání dodacích listů oprávněna. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaným 1) byly
převzetím zboží pověřovány různé osoby, a proto dovolatelova námitka, že
řidiči mohli vědět, že tyto osoby k tomu oprávněny nejsou, je nepřípadná, neboť
tyto různé osoby byly naopak přímo jím k převzetí zboží v provozovně a
podepsání dodacího listu pověřovány.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud neaplikoval ust. § 16
obch. zák. v rozporu s hmotným právem a neodchýlil se ani od konstantní
judikatury Nejvyššího soudu České republiky (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1026/2004), a proto
tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř.
Z obsahového vymezení dovolacích námitek (důvodů) je dále zřejmé, že dovolatel
dále namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že dodací listy byly podepsány v
jeho provozovně. Touto námitkou dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním
učiněným soudy obou stupňů a tím napadá skutkový stav věci (jeho úplnost) a až
následně jeho právní posouzení, přičemž dovozuje, že na základě skutkového
stavu jím nabízeného, by právní posouzení věci dle ust. § 16 obch. zák. vyznělo
v jeho prospěch. S ohledem na uvedené je zřejmé, že tato námitka nemůže založit
přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť v situaci,
kdy je přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení teprve zvažována, nemůže
být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti
dovolání relevantní.
Dovoláním dovolatel napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Rozhodnutí o
nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v
rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé.
V ust. § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je
dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu
soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o
nákladech řízení není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že
dovolání žalovaného 1) proti bodu I. písm. b) a c) výroku rozhodnutí odvolacího
soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolání
proto podle ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že
žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu