32 Cdo 815/2019-442
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobkyně obce Dolní Břežany, se sídlem v Dolních Břežanech, 5. května 78,
identifikační číslo osoby 00241202, zastoupené Mgr. Veronikou Zelenkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, proti žalované STRABAG a.
s., se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 198/21, identifikační číslo osoby 60838744,
zastoupené Mgr. Jakubem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Bělidle
198/21, o odstranění vad díla, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
31 C 99/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8. 11. 2018, č. j. 20 Co 284,285/2018-414, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její
zástupkyně.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 4. 2018, č. j. 31 C 99/2015-354, ve spojení s
doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 4. 6. 2018, č. j. 31 C 99/2015-361, ve
výrocích, kterými soud prvního stupně uložil žalované povinnost odstranit vady
díla tam specifikované a zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení
částku 58 956 Kč (první výrok), dále změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně
o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni tak, že náhrada činí
28 136 Kč, a jinak jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná
dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„o. s. ř.“) a uvádí, že „rozsudek odvolacího soudu závisí na právních otázkách,
které jsou zásadního významu, a to nejen pro danou věc a jejich posouzení
Nejvyšším soudem ČR má značný judikatorní přesah“. Jako dovolací důvod
označuje nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku,
též rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Současně žádá odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Z uvedených ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá,
že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní soud pak ve své
rozhodovací praxi shledal takovýto požadavek ústavně konformním (srov.
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, předkládá-li k dovolacímu přezkumu
otázku „zásadního právního významu“, zda „může být právnická osoba podjatá při
podávání znaleckého posudku, když jsou označeny stejnou znaleckou doložkou“.
Dovolatelka patrně přehlédla, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §
237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní
významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Z dovolání přitom není patrné, který ze čtyř
předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.
považuje dovolatelka za splněný.
Řádné vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání neobsahují ani
námitky dovolatelky o nesprávném právním posouzení věci soudy obou stupňů tím,
že nepřihlédly k opožděnému uplatnění vad díla žalobkyní a shledaly, že
dovolatelka měla rozpoznat vady projektové dokumentace a byla povinna
překontrolovat činnost projektanta. Pouhé vymezení dovolacího důvodu
přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, jež je veřejnosti dostupné –
stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz
). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1
a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní
argumentací (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě
této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího
soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel
již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu
(srov. výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Tvrzením o neprovedení některých navržených důkazů dovolatelka nevymezuje
žádnou odvolacím soudem řešenou otázku hmotného nebo procesního práva, která by
splňovala předpoklady dané ustanovením § 237 o. s. ř., ale uplatňuje jím
námitku vady řízení, k jejíž případné existenci by mohl dovolací soud
přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v
projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení tudíž
přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby se soudy nižších stupňů procesního
pochybení dopustily (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3008/2015).
Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit,
neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b
odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, která brání
pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí
nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. § 243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání v části směřující proti výroku napadeného rozhodnutí o věci samé
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i
ve výrocích o nákladech řízení. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení však
není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší
soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s.
ř. jako nepřípustné.
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud již samostatně
nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí uplatněném
v dovolání, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o
dovolání se stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3
větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu