32 Cdo 893/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany
Gajdziokové v právní věci žalobkyně FATO invest a.s., Hradec Králové, se sídlem
v Hradci Králové, Dřevařská 904, PSČ 500 03, IČ 15062597, zastoupené Mgr.
Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19,
proti žalovanému MUDr. J. V., CSc., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Rudoleckým,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, o zaplacení 52 984,55
Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 16 C 54/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2008, č. j. 16 C
54/2007-362, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. října
2009, č. j. 38 Co 168/2009-416, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 19. prosince 2008, č. j. 16 C 54/2007-362, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.
října 2009, č. j. 38 Co 168/2009-416, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jejího zástupce Mgr. Ervína Perthena.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č. j. 16 C
54/2007-362 (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. února 2007, č. j. 32
Odo 1045/2005-309, zrušil jeho předchozí v pořadí druhý rozsudek ze
dne 30. června 2003, č. j. 12 C 175/94-251, v rozsahu jeho zamítavého výroku
ve věci samé, a dále rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září
2004, č. j. 25 Co 204/2004-288, v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé), uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni částku 52 984,55 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. března
1994 do zaplacení, a to do 31. března 2009 (bod I. výroku), dále smluvní pokutu
ve výši 770 463 Kč ve třech splátkách po 256 821 Kč, a to první splátku do 30.
června 2009, druhou splátku do 30. září 2009 a třetí splátku do 31. prosince
2009, pod ztrátou výhody splátek a zamítl žalobu o zaplacení další smluvní
pokuty ve výši 75 470 Kč (bod II. výroku). Rovněž rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a uložil žalovanému nahradit náklady
řízení České republice (bod IV. výroku). K odvolání žalovaného směřujícímu proti rozsudku soudu prvního stupně (vyjma té
části jeho bodu II. výroku, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní
pokuty ve výši 75 470 Kč) Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., III., IV. výroku
a v napadené části bodu II. výroku s tím, že povinnosti uložené v bodech I.,
III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně je žalovaný povinen splnit do
tří dnů od právní moci rozsudku a povinnost uloženou v bodě II. výroku rozsudku
soudu prvního stupně je žalovaný povinen splnit do 31. prosince 2009 (výrok
I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok
II.). V záhlaví označené rozsudky soudů obou stupňů napadl žalovaný dovoláním, jehož
přípustnost opřel o zásadní právní význam rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvedl, že napadená
rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci a vycházejí ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování. Dovolatel snesl ze svého pohledu argumenty na podporu uváděných
tvrzení a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání
žalovaného pro nepřípustnost, případně ho zamítl s tím, že jí přizná vůči
žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným
prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního
stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí
soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to
zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost
soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek
funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší
soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v
Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č. j. 16 C 54/2007-362,
podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové není přípustné. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé, právní úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně uvedených
případech.
V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozsudek zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. O tento
případ však v posuzované věci nešlo (ve věci nebylo soudem prvního stupně
vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je ve druhém případě [§ 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud (za použití hledisek
příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že napadený rozsudek
má po právní stránce zásadní význam. I při splnění shora uvedených předpokladů
přípustnosti však není dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech
100 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [§ 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř.]. V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor o zaplacení ceny díla ze
smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku), v níž bylo dovoláním
dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé
(rovněž) o peněžitém plnění ve výši 52 984,55 Kč s příslušenstvím. Pokud tedy
dovolání směřovalo proti této části prvního výroku rozsudku, v níž odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho prvním bodu výroku o
povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 52 984,55 Kč s příslušenstvím,
jedná se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž
není dovolání přípustné. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení
odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení
odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání
nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon
připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §
237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého
poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné
(shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003). Odvolací soud při
poučování účastníka o možnosti podat dovolání proti jím vydanému rozhodnutí
patrně přehlédl, že s ohledem na znění bodu 12 (části věty před středníkem) čl.
II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se s účinností od
1. července 2009 změnil zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony, podle něhož „dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů“,
se dovolání (včetně posouzení otázky jeho přípustnosti) proti rozhodnutí
odvolacího soudu vydanému dne 29. října 2009 projedná a rozhodne podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Dovolání žalovaného však není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. ani proti té části prvního výroku
rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho
druhém bodu výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve
výši 770 463 Kč, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam v řešení otázek neplatnosti ujednání o smluvní pokutě
ani promlčení práva na smluvní pokutu, jejichž správnost dovolatel napadl. Posouzení odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro její
nepřiměřenou výši, tvrzenou žalovaným, je v souladu s právním názorem velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, vyjádřeným v
jeho rozsudku ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod
číslem 7/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož ujednání o
smluvní pokutě není možné v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné
podle § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pouze z důvodu
nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, když takovou situaci řeší
ustanovení § 301 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) upravující
moderační oprávnění soudu. Zatímco tedy podle právní úpravy smluvní pokuty
v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní
pokutu poměřovat ustanovením § 39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda
tento právní úkon není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o
smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný
právní úkon (přičemž ve smyslu § 267 odst. 1 obch. zák. by šlo o relativní
neplatnost) pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě,
že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta
sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána
nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že právo na smluvní pokutu za
dobu od 3. října 2003, uplatněné u soudu podáním žalobkyně dne 3. října 2007,
není promlčeno ve smyslu § 391 a § 397 obch. zák., je správný. Dovolatel se
mýlí, považuje-li smluvní pokutu za příslušenství pohledávky a současně
přehlíží, že právo na smluvní pokutu sjednanou procentní sazbou ze stanovené
částky za každý den prodlení se nepromlčuje jako celek, nýbrž promlčecí doba v
obchodních závazkových vztazích počíná běžet vždy dnem, za který věřiteli
vzniklo právo na smluvní pokutu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. října 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto podmínky ustanovení § 408
odst. 1 obch. zák., jehož aplikace se dovolatel dovolává, nemohou být v daném
případě naplněny. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vzhledem k
tomu, že dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani
existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít,
že dovolání žalovaného, pokud jím byla napadena ta část prvního výroku
rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho
druhém bodu výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve
výši 770 463 Kč, směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného v rozsahu směřujícím proti té části prvního výroku
rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho
výrocích o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni částku 52 984,55 Kč s
příslušenstvím a smluvní pokutu v částce 770 463 Kč, pro nepřípustnost odmítl
[§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto (a řízení o „dovolání“
proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno), nemá na náhradu svých
nákladů právo a je povinen uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady
dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za
zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, §
14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2
060 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.