32 Cdo 928/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Ostravě 1, Sokolská třída 21, PSČ 728 86, proti žalované TORAFOREST s. r. o., se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1307/2, PSČ 150 00, identifikační číslo 64 61 38 44, zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, PSČ 702 00, o zaplacení částky 2,419.449,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 461/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. října 2008, sp. zn. 1 Cmo 188/2007-150, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. září 2007, č. j. 1 Cm 461/2003-107, uložil žalované zaplatit žalobci částku 2,419.449,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III., IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázek, jež dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Jde o otázku vztahu ustanovení § 527 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) o ručení postupitele za dobytnost postoupené pohledávky a ustanovení § 49a obč. zák., řešící vady vůle při uskutečnění právního úkonu výlučně z důvodu nedobytnosti pohledávky, dále rozsahu aktivního jednání, resp. vlastní pečlivosti podnikatele nutné k tomu, aby se i podnikatel v rámci posuzování platnosti právního úkonu mohl či nemohl dovolat neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 49a obč. zák. učiněného v obchodních vztazích, a konečně o vliv dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu podle § 49a občanského zákoníku na právní úkony učiněné do doby dovolání se neplatnosti, zejména pokud již v mezidobí došlo k zániku práv a povinností, jež byly předmětem relativně neplatného právního úkonu.
Dovolatelka rozhodnutí dovolacího soudu dále vytýká, že právní otázku aplikace tzv. omluvitelného omylu při posuzování neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 49a obč. zák. řeší v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a v rozporu s hmotným právem. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002. Dovolatelka dále polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, podle kterých měla vědět o nesolventnosti dlužníka Ing. K., jeho nesolventnost navíc z provedeného dokazování nevyplynula.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.
s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.
s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Otázky vztahu ustanovení § 527 odst. 2 obč. zák. upravujícího ručení postupitele za dobytnost postoupené pohledávky a ustanovení § 49a obč. zák., řešící vady vůle při uskutečnění právního úkonu výlučně z důvodu nedobytnosti pohledávky a rozsahu aktivního jednání, resp. vlastní pečlivosti podnikatele nutné k tomu, aby se i podnikatel v rámci posuzování platnosti právního úkonu mohl či nemohl dovolat neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 49a obč. zák. učiněného v obchodních vztazích nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, protože řešením těchto otázek se nezabýval a své rozhodnutí na nich nezaložil.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska řešení otázky vlivu dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu podle § 49a obč. zák. na právní úkony učiněné do doby dovolání se neplatnosti, zejména pokud již v mezidobí došlo k zániku práv a povinností, jež byly předmětem relativně neplatného právního úkonu, protože soudy obou stupňů dospěly - ve shodě s účastníky - k závěru, že dohoda o započtení pohledávek ze dne 29. února 2000 je neplatná, neboť nebyly započteny vzájemné pohledávky žalobce a žalované.
Rovněž otázka aplikace tzv. omluvitelného omylu při posuzování neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 49a obč. zák. není otázkou zásadního právního významu, když závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s hmotným právem (§ 49a obč. zák.), ani s dovolatelkou označovanou judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí podrobně zabýval požadavky na osobu tvrdící jednání v omylu, zda postupovala obezřetně a hodnotila sama veškeré poznatky, které získala, to vše v souladu právě s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu zabývajícím se požadavky tzv. omluvitelného omylu.
Pro tento závěr je nepodstatné, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí neoznačil. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.
s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se nesprávných skutkových závěrů odvolacího soudu o vědomí žalované o nesolventnosti Ing.
K. a také závěrů o jeho nesolventnosti samotné, které dle dovolatelky nemají podklad v provedeném dokazování. Zpochybňuje-li dovolatelka uvedené skutkové závěry soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Jelikož dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu