32 Cdo 942/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Apston Capital Limited, se sídlem 4th floor, Hanover
Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irská republika, registrační číslo 408579,
zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská
674/55, proti žalované KVARTO s. r. o. Chotěboř, v likvidaci, se sídlem v
Chotěboři, Riegrova 210, PSČ 583 01, identifikační číslo osoby 49 81 55 04,
zastoupené JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad
Sázavou, V Lískách 1065/31, o zaplacení částky 3,281.671,08 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm
128/1999, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19.
května 2010, č. j. 9 Cmo 233/2009-572, ve znění opravného usnesení ze dne 31.
prosince 2010, č. j. 9 Cmo 233/2009-628, takto:
I. Dovolání proti druhému výroku rozsudku ze dne 19. května 2010, č. j. 9
Cmo 233/2009-572, ve znění opravného usnesení ze dne 31. prosince 2010, č. j. 9
Cmo 233/2009-628, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl o nákladech řízení, se
odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou doručenou soudu dne 11. března 1999 se právní předchůdkyně žalobkyně,
Konsolidační banka Praha, s. p. ú., domáhala po žalované (po změně žaloby)
zaplacení částky 3,281.671,08 Kč s úroky a úroky z prodlení z titulu dluhu z
úvěru na trvale se obracející zásoby (dále jen „TOZ“). Podle skutkových tvrzení
žaloby byl úvěr poskytnut právnímu předchůdci žalované Státnímu statku Chotěboř
na základě smlouvy o úvěru ze dne 29. prosince 1990 Komerční bankou Praha,
která pohledávku postoupila dne 18. března 1991 dohodou o převodu úvěrů na TOZ
Konsolidační bance Praha, s.p.ú. a její právní nástupkyně Česká konsolidační
agentura poté žalobkyni. Závazek zaplatit dluh z úvěru přešel na žalovanou na
základě smlouvy č. 3514/94 ze dne 1. října 1995 o prodeji části podniku, ve
znění dodatků, jímž byla Bramborárna v Chotěboři, uzavřené s Pozemkovým fondem
České republiky (dále jen „Fond“) podle privatizačního projektu č. 40296
Státního statku Chotěboř. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 37 Cm
128/1999-545 (v pořadí třetím), žalobu o zaplacení částky 3,281.671,08 Kč s
5,4% úrokem z částky 1,364.000,- Kč od 30. září 2004 do zaplacení, s 5% úrokem
z prodlení z částky 1,360.000,- Kč od 18. října 2004 do zaplacení a s 5% úrokem
z prodlení z částky 1,193.315,05 Kč od 18. října 2004 do zaplacení zamítl
(výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 3,281.671,08 Kč s 5,4%
úrokem z částky 1,364.000,- Kč od 30. září 2004 do zaplacení, s 5% úrokem z
prodlení z částky 1,364.000,- Kč od 18. října 2004 do zaplacení, ve zbývající
části (co do 5% úroku z prodlení z částky 1,193.315,05 Kč od 18. října 2004 do
zaplacení) výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud opakoval dokazování listinami a zjistil
- z dopisu Fondu ze dne 12. září 2008, že součástí privatizačního projektu i
„kupní smlouvy ve věci KVARTO, s. r. o. Chotěboř“ byla vyčíslená hodnota účetní
závěrky 10,426.445,- Kč k 30. září 1995;
- z rozpisu dluhu v interním dokladu Konsolidační banky Praha, s. p. ú., že
Konsolidační banka Praha, s. p. ú. uvedla jako výši dluhu žalované k 31. lednu
1999 na účtu č. 19-1547921 částku 1,364.000,- Kč s rozpisem úroku z úvěru za
čtyři čtvrtletí roku 1998;
- z dopisu Fondu ze dne 3. června 1998 a jeho příloh, že Fond ohledně závazku
Státního statku Chotěboř v přiloženém seznamu kupních smluv k privatizačnímu
projektu č. 40296 u nabyvatele KVARTO, s. r. o. uvádí položku „Bramborárna
Chotěboř“ s uvedením dlužné částky 1,364.000,- Kč;
- z formuláře 4C (k privatizačnímu projektu č. 40296) - samostatně
privatizované jednotky s návrhem rozhodnutí o privatizaci majetkové účasti
státu číslo jednotky 3062, že u nabyvatele KVARTO, s. r. o. je u č. 3064 DKP
skladu Chotěboř uvedena kupní cena 81.000,- Kč a u položky č.
3062 Bramborárna
Chotěboř kupní cena 9,548.000,- Kč s tím, že formulář 4C k privatizačnímu
projektu k této položce udává jako pasiva částku 1,364.000,- Kč. Odvolací soud dále provedl důkaz dopisem Ministerstva zemědělství České
republiky ze dne 12. června 2009, maje tento důkaz za přípustný, neboť listina
byla vydána teprve po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Z dopisu
zjistil, že Ministerstvo zemědělství s odkazem na aktualizaci privatizačního
projektu č. 40296 sděluje, že výše aktiv privatizované jednotky, Státního
statku Chotěboř, činila částku 117,436.436,- Kč (správně 117,436.000,- Kč) a
výše pasiv 14,284.000,- (správně 14,824.000,- Kč) jako cizích zdrojů,
bankovních výpomocí a úvěrů. S odkazem „na ustálenou judikaturu a obecně přijatou tezi ohledně přechodu
dluhů z úvěrů na TOZ na nabyvatele státního majetku v procesu privatizace“
odvolací soud konstatoval, že tyto dluhy nesporně přecházejí na nabyvatele
privatizovaných jednotek postupem podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby. V průběhu řízení bylo shodně v předchozích
rozhodnutích soudů obou stupňů uzavřeno, že žalovaná je nabyvatelkou části
privatizovaného majetku podle privatizačního projektu č. 40296 Státního statku
Chotěboř, a to objektu bramborárny, vedené v evidenci privatizačního procesu
jako jednotka č. 3064 (správně 3062), a že podle obsahu listin v průběhu tohoto
procesu vydaných přešla na žalovanou současně s nabytým majetkem i pasiva. S
přihlédnutím k tomu, že u privatizovaného subjektu nebyla prokázána existence
závazků z jiných smluv než z úvěru na TOZ, uzavřel, že žaloba je co do důvodu
opodstatněná. Ohledně výše požadovaného nároku se odvolací soud odchýlil od
svého dřívějšího stanoviska, totiž, že stanovení výše pasiv z úvěru na TOZ ve
vztahu k žalované lze určit pouze výpočtem poměru celkového privatizovaného
majetku a majetku nabytého žalovanou. Výši sporné částky by bylo možné určit
postupem podle ustanovení § 136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Po doplnění a opakování dokazování lze však učinit závěr o důvodnosti výše
sporné částky i bez aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. Za zásadní důkaz
odvolací soud považoval listinu - formulář 4C k privatizačnímu projektu, v němž
je výslovně uvedena částka 1,364.000,- Kč, která představuje u privatizované
bramborárny nabyté žalovanou, ve spojení s rozvahou ke dni předcházejícímu
realizaci privatizace, tzv. cizí zdroje reprezentované jako bankovní úvěry a
výpomoci. Přitom žalovaná částka se skládá z částky 1,364.000,- Kč jako
dlužných splátek jistiny, dále z úroků ve výši 1,193.315,05 Kč a úroků z
prodlení ve výši 724.356,03 Kč. Žalobkyně požadovala i úroky ze splátek jistiny
za dobu od 30. září 2004 do zaplacení a úroky z prodlení od 18. října 2004 do
zaplacení a úroku z prodlení z částky 1,193.315,05 Kč. Přestože v listinách provedených k důkazu není výslovně uvedeno, že pasiva
přecházející na žalovanou jsou dluhem z úvěru na TOZ, dospěl odvolací soud k
závěru, že částka 1,364.000,- Kč přešla na žalovanou s nabytým privatizovaným
majetkem podle zákona č.
92/1991 Sb., a to jako pohledávka žalobkyně ze smlouvy
o úvěru na TOZ ze dne 29. prosince 1990, tedy jediného úvěru poskytnutého na
TOZ, kterou předchůdkyně žalobkyně nabyla převzetím na základě žádosti věřitele
(správně dlužníka Státního statku Chotěboř) ze dne 25. února 1991 z této
smlouvy. O tom svědčí vyčíslení pohledávky ve stejné výši opakovaně jak v
souvislosti s přípravou privatizace, tak i v jejím průběhu. Odvolací soud shledal nárok žalobkyně důvodným, až na požadavek na zaplacení 5%
úroků z prodlení z částky 1,193.315,05 Kč, neboť mezi účastníky nebylo sjednáno
právo na zaplacení úroků z úroků. Proti té části prvního výroku, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně,
a též proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co
do důvodu na ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval skutečnostmi,
které vyplynuly z jí předložených důkazů. Zejména poukazuje na to, že žalobkyně
neprokázala, že částka 1,364.000,- Kč byla právě dluhem z úvěru na TOZ
poskytnutým Komerční bankou Praha, když Státní statek Chotěboř měl ke dni
privatizace několik jiných úvěrů, a to u Agrobanky, a. s., pobočky v Hradci
Králové a pobočky v Havlíčkově Brodě, a u Komerční banky, a. s., pobočky v
Havlíčkově Brodě, přičemž šlo o úvěry investiční, kontokorentní a provozní. To
vyplynulo i z výpovědí svědků, zejména z výpovědi bývalého ředitele Státního
statku Chotěboř Ing. V. B. v jiných řízeních vedených u téhož soudu prvního
stupně. Namítá, že delimitaci úvěru na TOZ provedla sama Konsolidační bankou
Praha, s. p. ú. a rozpis dluhu je pouze jejím interním dokladem, který byl
nadto proveden z neúplných informací, jež Konsolidační banka Praha, s. p. ú. získala z vedlejších zdrojů. Tvrzení uvedené v dopise Ministerstva zemědělství považuje žalovaná za
přinejmenším překvapivé a nevěrohodné, neboť ministerstvo nejprve uvedlo, že
informace nemůže poskytnout z důvodu vytopení archivu při povodních v roce
2002, avšak následně po uplynutí téměř pěti let informace poskytlo. Odvolací
soud dopis Ministerstva zemědělství připustil k důkazu v rozporu s ustanovením
§ 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., ačkoliv nejde o důkaz nový, neexistující v
době rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelka upozorňuje, že již v průběhu řízení před soudem prvního stupně
poukazovala na skutečnost, že privatizovaný majetek Státního statku Chotěboř
měl celkovou hodnotu téměř 400,000.000,- Kč a dluh žalované měl být poměřen
celkovými pasivy k celkovým aktivům v poměru k částem privatizovaného majetku;
pak by výše žalované částky nemohla v žádném případě odpovídat výši pohledávky
žalobkyně. Postup soudu při určení výše dluhu žalované podle ustanovení § 136
o. s. ř. považuje dovolatelka za nesprávný, neboť pro něj nebyly splněny
podmínky.
Výpočet dluhu je podle jejího názoru z předložených důkazů možný
způsobem poměrného rozdělení dluhu, který v dovolání podrobně rozvádí, přičemž
dospívá k závěru, že na privatizovanou bramborárnu připadá dluh ve výši
286.400,- Kč. Dovolatelka na podporu svých tvrzení odkazuje na dohodu uzavřenou 22. prosince
1995 mezi ní a Státním statkem Chotěboř, z níž se podle jejího tvrzení podává,
že v rámci privatizace Státního statku Chotěboř vznikla dovolatelce povinnost
uhradit cizí pasiva ve výši 523.292,- Kč Agrobance, a. s. a 840.708,- Kč další
cizí pasiva, celkem tedy žalovanou částku. Z přiloženého účtovacího přepisu pak
vyplývá, že dovolatelka částku 523.292,- Kč uhradila. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech
řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239
o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší
soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož bylo v řízení
listinnými důkazy prokázáno, že závazek z úvěru na TOZ přešel v souvislosti s
privatizací Státního statku Chotěboř na žalovanou v žalované výši a že na
žalovanou s privatizovaným majetkem nepřešel žádný jiný závazek z úvěru než z
úvěru na TOZ. Ve vztahu k těmto skutkovým závěrům odvolacího soudu byl dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. uplatněn neopodstatněně. Skutkovým zjištěním, které (ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř.) nemá oporu v
provedeném dokazování, je třeba rozumět výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá postupu stanovenému v § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly a ani jinak
nevyšly najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo protože v
hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor. Nepřihlédne-li soud k
důkazům o skutečnostech, které jsou pro posuzovaný nárok z hlediska hmotného
práva nerozhodné, je logicky vyloučen závěr, že soud pominul rozhodné
skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. Listopadu
2001, sp. zn. 29 Cdo 2564/2000, in www.nsoud.cz). V projednávané věci odvolací soud přihlédl ke všem důkazům o takových
skutečnostech, které jsou pro posuzovaný nárok rozhodné podle hmotného práva, a
to ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění účinném do 30. dubna
2000), podle něhož s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na
jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Odvolací soud vyšel z toho, že dovolatelka je nabyvatelkou části majetku
Státního statku Chotěboř privatizovaného podle privatizačního projektu č. 40296
zpracovaného Ministerstvem zemědělství České republiky na základě smlouvy č. 3514/94 ze dne 1. října 1995 o prodeji části podniku Státního statku Chotěboř,
Bramborárny Chotěbor, ve znění dodatků, uzavřené s Fondem. Podle článku VI této
smlouvy na kupující přecházejí dnem účinnosti smlouvy spolu s výše uvedeným
majetkem veškerá práva a povinnosti, zejména závazky a pohledávky, vyplývající
z předmětu činnosti v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a
pracovněprávních. Součástí privatizačního projektu č. 40296 byl formulář č. 4C
samostatně privatizované jednotky č.
3062 přímým prodejem, označené názvem
Bramborárna Chotěboř, v němž je uvedena jako navržený vlastník jednotky
dovolatelka a uveden majetek jednotky, včetně pasiv ve výši 1,364.000,- Kč. Úvěr poskytnutý Státnímu statku Chotěboř smlouvou ze dne 29. prosince 1990 č. A3-099-90 na trvale se obracející zásoby právní předchůdkyní žalobkyně nebyl
splacen, nesplacená jistina představuje částku 1,364.000,- Kč. Postupu soudu
při hodnocení důkazů provedených ke zjištění skutečností rozhodných pro
posouzení závazku žalované tak nelze ničeho vytknout. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se dostatečně nezabýval skutečnostmi,
které vyplynuly z jí předložených důkazů, neuvádí, o které důkazy šlo a jaké
skutečnosti z nich podle jejího názoru vyplývaly. Tvrdí-li, že Státní statek
Chotěboř měl několik jiných úvěrů, jde o obecné tvrzení, jež nedoložila důkazy
a jež se netýká jejího konkrétního závazku vůči žalobkyni, netvrdí-li současně
(a neprokazuje), že právě tento jiný úvěr poskytnutý Státnímu statku Chotěboř,
resp. jeho nesplacená část, je jejím závazkem nabytým spolu s privatizovaným
majetkem. Opírá-li toto své tvrzení o výpovědi svědků v jiných řízeních,
odvolací soud se s těmito výpověďmi vypořádal ve svém usnesení ze dne 12. prosince 2006, č. j. 9 Cmo 172/2006-371, jímž zrušil v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta. Výhrada, že delimitaci úvěru na TOZ provedla Konsolidační banka Praha, s. p. ú., je zjevně neopodstatněná, neboť zpracovatelem privatizačního projektu bylo
Ministerstvo zemědělství. Vyčíslení dluhu pak je nepochybně věcí předchůdkyně
žalobkyně, neboť pouze věřitel má vědomost o tom, kolik činí jistina, úroky a
úroky z prodlení. Námitka, že odvolací soud připustil důkaz dopisem Ministerstva zemědělství ze
dne 12. června 2009 v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.,
není důvodná. Podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy,
které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti
rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 27. května 2009, č. j. 37 Cm 128/1999-545, navrhla, aby byl
proveden důkaz přípisem Ministerstva zemědělství - odboru zakladatelské
činnosti ze dne 12. června 2009, který jí byl doručen dne 16. června 2009 a
který připojila k odvolání. Odvolací soud provedl důkaz listinou při jednání o
odvolání dne 19. května 2010. Listina tedy byla vyhotovena Ministerstvem
zemědělství (vznikla) teprve po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyni tak nelze klást k tíži, že k její žádosti a přes opakované urgence
Ministerstvo zemědělství neposkytlo informace dříve. Přitom situace, kdy
doklady po povodni v roce 2002 nebyly příslušnými orgány předloženy z důvodu
jejich poškození nebo nenalezení a byly předloženy až následně, není výjimečná,
neboť některé doklady byly dohledány a některé zachráněny po vysušení. Námitky dovolatelky ohledně nesprávné aplikace ustanovení § 136 o. s. ř.
odvolacím soudem jsou zjevně bezdůvodné, neboť jak se podává z odůvodnění
rozsudku, odvolací soud podle tohoto ustanovení nepostupoval, naopak zdůvodnil,
proč jeho aplikace není v tomto řízení namístě. S tvrzením, že část žalobkyní uplatňovaného nároku již dovolatelka uhradila, a
to Agrobance, a. s., přichází dovolatelka nově až v dovolání (z obsahu spisu se
nepodává, že by dohodu ze dne 22. prosince 1995 předložila k důkazu v řízení
před soudy nižších stupňů, nebo navrhla, aby jí byl proveden důkaz, jak uvádí v
dovolání), přičemž podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze
uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi),
ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) dovolání žalované jako nedůvodné ve zbývajícím rozsahu zamítl
(§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo
zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu