32 Odo 1030/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. ve
věci žalobce Mgr. V. P., správce konkurzní podstaty úpadce E. z.-O. spol. s
r.o., proti žalované G. G. a.s., o zaplacení částky 325 628,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 111/2001, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2004,
č. j. 4 Cmo 9/2003-68, ve znění opravného usnesení ze dne 6. června 2004, č. j.
4 Cmo 9/2003-77, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č. j. 4 Cmo 9/2003-68,
ve znění opravného usnesení ze dne 6. června 2004, č. j. 4 Cmo 9/2003-77, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III.). Soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela se společností E. z. – O. spol.
s r.o. – nynějším úpadcem (dále jen „úpadce“) dne 11. 7. 1999 smlouvu o dílo, v
níž se úpadce zavázal provést pro žalovanou elektroinstalační práce na stavbě
„O. s. V. S., P. 8“ ve lhůtě do 21. 7. 1999 za sjednanou cenu 780 000 Kč a
provést i další požadované práce označené jako tzv. klientské změny. V řízení
bylo nesporné, že dílo bylo provedeno, předáno žalované, která je převzala, a
byl vyfakturován doplatek ceny díla, ceny víceprací a dodaného materiálu, což
představuje žalovanou částku. Nesporným byl i požadavek žalované na úhradu
smluvní pokuty za prodlení s předáním díla ve výši 405 600 Kč, žalovaná dále
požadovala na úpadci zaplacení nákladů spojených s odstraněním vad předaného
díla, které úpadce v důsledku podání návrhu na konkurz nemohl odstranit. Délka
prodlení (104 dnů) a výše pokuty taktéž nebyla žalobcem zpochybněna. Dále bylo
zjištěno, že žalovaná vůči úpadci započetla svou pohledávku spočívající v
nároku na úhradu smluvní pokuty a požadované náhrady za odstranění vad díla,
což učinila formou jednostranného zápočtu ve výši 425 280 Kč podle § 580
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) provedeného doporučeným dopisem ze dne
29. 5. 2000 odeslaným podle knihy doporučené pošty vedené žalovanou dne 31. 5.
2000 úpadci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o smluvní pokutě v
článku XIII smlouvy o dílo byla platně sjednána ve smyslu § 544 a 545 ObčZ a že
žalovaná účinně započetla svou pohledávku proti žalobcem uplatňovanému nároku,
takže pohledávky žalobce zanikly.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2003, č. j. 4
Cmo 9/2003-68, ve znění opravného usnesení ze dne 6. června 2004, č. j. 4 Cmo
9/2003-77, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II změnil tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 325 628,50 Kč s 18% úrokem z
prodlení od 4. 12. 1999 do zaplacení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se vzhledem ke
konstatované nespornosti zásadních skutečností rozhodných pro závěr o uzavření
smlouvy o dílo a plnění závazků z ní vyplývajících zabýval jen důkazem o
odeslání, resp. doručení projevu vůle žalované obsahujícímu předmětný zápočet
úpadci. Jediným důkazem provedeným v tomto smyslu byl originál knihy odeslané
pošty žalované, z niž bylo zjištěno, že žalovaná předala poště k přepravě
písemnost adresovanou úpadci. Odvolací soud odhlédl od skutečnosti, že žalovaná
nepředložila žádný důkaz ohledně obsahu doručované listiny, dospěl však k
závěru, že v průběhu řízení nebyl prokázán zánik pohledávky úpadce provedením
účinného započtení pohledávek ze strany žalované. Podle názoru odvolacího soudu
není skutečnost odeslání zásilky sama o sobě důkazem jejího doručení
adresátovi, takže vzhledem k tomu, že teprve doručením mohou nastat účinky
započtení předpokládané v § 580 in fine ObčZ, nebylo v dané věci prokázáno, že
pohledávka žalobce zanikla započtením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž uplatnila
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pochybení
odvolacího soudu spatřuje v hodnocení jednostranného zápočtu pohledávek, který
dovolatelka učinila dopisem ze dne 29. 5. 2000. Žalovaná namítla, že
předpokladem započtení není podle zákona odeslání nebo doručení projevu
směřujícího k započtení. Zánik pohledávek totiž nastane k okamžiku, kdy se
setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Navíc, bez ohledu na skutečnost, že
ze zákona není předpokladem jednostranného zápočtu písemná forma projevu
směřujícího k započtení, z originálu knihy odeslané pošty dovolatelky je
zřejmé, že dne 31. 5. 2000 byl pod podacím číslem 9056 prostřednictvím České
pošty, s.p., pobočka P. 23, odevzdán k doručení doporučený dopis obsahující
předmětný zápočet. Držitel poštovní licence, kterým je Česká pošta, s.p., v
případě, že adresát převzetí poštovní zásilky odmítá, nebo se ji nepodaří
dodat, nebo nebyla v náhradní lhůtě vyzvednuta, zásilku vrací zpět odesílateli.
Zásilka není vrácena pouze v případě, že byla označena poznámkou „Nevracet“.
Předmětný doporučený dopis však takovou poznámkou dovolatelka neoznačila, byl
tudíž Českou poštou doručen. Dovolatelka je přesvědčena, že unesla důkazní
břemeno ohledně prokázání doručení zápočtu pohledávek úpadci. Navrhla zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil se závěry odvolacího soudu,
které považuje za věcně správné a řádně odůvodněné. Tvrzení dovolatelky hodnotí
jako účelové, irelevantní a netýkající se předmětu daného sporu. Žalobce
navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že
je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,
že dovolání je důvodné.
Dovolací soud je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím
důvodem, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatelka namítá, že projev žalované směřující k započtení nemusel být
odeslán, ani doručen druhé straně, neboť k započtení došlo v okamžiku, kdy se
setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Tento názor dovolatelky není správný. Podle § 580 ObčZ platí, že mají-li
věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu,
zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků
učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy
se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Projev směřující k započtení je
tedy dvoustranným (v případě započtení dohodou stran) nebo jednostranným
adresovaným právním úkonem, který musí být doručen druhé straně. Pokud je
projev vůle směřující k započtení doručen druhé straně, dochází k zániku
pohledávek v okamžiku, kdy se setkaly. V daném případě musel být vzhledem k
ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, projev směřující k započtení doručen úpadci před tím, než byl na
něho prohlášen konkurz, tedy přede dnem 9. 6. 2000. Projev vůle dojde jeho
adresátovi podle ustálené judikatury tehdy, jakmile se dostane do sféry jeho
dispozice. Tím se rozumí, že adresát nabyl konkrétní možnost seznámit se s
obsahem projevu vůle (např. projev vůle obsažený v dopise, telegramu atd. byl
doručen do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky; u právnické osoby do
jejího zařízení pro přijímání pošty). Nevyžaduje se, aby se adresát zároveň s
obsahem projevu vůle seznámil (srov. Občanský zákoník, komentář, 7. vydání,
Praha, C. H. Beck 2002, str. 223).
V této souvislosti je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že doklad o odeslání
listiny obsahující kompenzační projev, není sám o sobě důkazem o jeho doručení
úpadci. Zásilka totiž nemusela být úpadci doručena, mohlo dojít například k
její ztrátě. Navíc by muselo být prokázáno, že zásilka byla úpadci doručena
před prohlášením konkurzu. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné.
Odvolací soud však zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. K těmto vadám přitom dovolací soud přihlíží v případě
přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.).
Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že
účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných
tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej
o následcích nesplnění této výzvy.
Na závěru, že účastník neunesl důkazní břemeno, může soud založit své
rozhodnutí jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl
poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, který byl publikován v Soudní judikatuře,
číslo sešitu 4/2003, pod označením SJ 59/2003).
Odvolací soud tak však v daném případě nepostupoval a žalovanou podle § 118a
odst. 3 o. s. ř. řádně nepoučil o nutnosti označit důkazy k prokázání tvrzení o
doručení kompenzačního projevu úpadci.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2006
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu